Wrong life

Prozraďte mi někdo, proč jsem veškerou svou yaoi sbírku nechala doma? Co tu má asi sama holka po večerech dělat (krom znaků)? Být v Olmu, pokusím se někoho vytáhnout ven, ale tady to asi dost dobře nejde. Rozhodně ne, když máte tak dutýho spolubydlícího jako já. Schválně jsem si koupila pivo a vypila ho před ním, aby viděl, že nejsem jako ty útlocitný Číňanky, co se k pití ani nepřiblíží, navíc jsem ochotná s ním někam jít a on se tu snaží vytáhnout do hospody kdekoho jen mě ne. Jako je sice pěkný sledovat, jak tu víceméně nabaluje už i kluky - zvlášť u toho dnešního Kanaďana/Japonce se fakt snažil zatímco já jen rudla (s ušima nastraženýma, aby mi něco z toho neuniklo XD), ale občas by to chtělo aby i otevřel oči. Co musí holka udělat, aby s ní šel někdo pít?

Na druhou stranu nesmím zapomenout, že je to kluk obecný - jinými slovy natvrdlej trouba s nulovým pozorovacím talentem a totálně bez empatie. Člověk ho musí kopnout, aby něčeho dosáhl. Takže to asi zase zůstane na mě, abych udělala první krok. Hlavně mi netvrďte, že by nešel - kluk, s kterým perem, uklízíme a už doslova i jíme z jednoho talíře (myšleno přeneseně - byl to umělohmotný tácek, talíře tu nevedem XD)?

...

Ehm, jak jsem se za necelé tři týdny vlastně dostala až k takovýhlemu problému? Něco mi říká, že se někde stala nějaká chyba (error 013 - wrong life). Já přeci s klukama ani nemluvím, natož pak anglicky a je úplně nemyslitelné, abych je zvala na pivo. Já vlastně pivo ani nepiju O_o

V podstatě jsem se ale nijak nezměnila - pořád se vyhýbám lidem, pořád se bojím mluvit, protože cokoliv vypustím z pusy jsou neuvěřitelně trapný věty (pokud se to dá nazvat větou), pořád se radši schovávám v pokoji a kamkoliv se hnu, empétroska jde se mnou. Ale je to jako bych měla prázdniny - sice tu nějaké učení je, ale většinou prostě jen přežívám ze dne na den, bez plánu, bez omezení. Nemusím plánovat, kdy pojedu domů, v kolik se večer musím vrátit, v kolik musím jít spát, nikomu se nezodpovídám, nemusím ze sebe dělat tu snaživku, jakou jsem v Olmu. Ale jsem tu taky dost osamělá - Miki tu většinu času není, Nina se neodlepí od mobilu, většinu zahraničních studentů znám leda tak od vidění. Přežívám díky netu, ale málokdo je na netu v době, kdy jsem tam já. Spousta lidí mi chybí, ale zatím ne na té úrovni, kdy bych se kvůli nim chtěla vrátit. Nechci se vrátit. Tohle je rok, který patří jen mně a už nikdy se nebude opakovat. Tohle je rok svobody, rok prázdnin. Rok, kdy si můžu dělat co chci, aniž bych musela myslet na budoucnost. Rok, který se nepočítá. Kéž by nikdy neskončil...