Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým
mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.
Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili
z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani
nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce
informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den
se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje
zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám
dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat
výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu
ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna.
Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a
že to u mě ještě vydrží. Takže tak.
S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně
úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na
1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je
tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem
workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám
jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně,
v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun
fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která
se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17.
Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké
budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě
nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora
informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se
mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když
jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně
můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale
to se nedá nic dělat *krčí rameny*).
Administrátorem projektu operačního programu být nechci.
Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné
práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já
zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano,
placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná
radši ty volné víkendy.
V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty –
teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu
s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí
zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho
nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem
nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná
křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového
střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka
se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala
s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul
(protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda.
Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3
Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova
čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická.
Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to
začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka,
když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou
sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu
měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit
na stůl a vzít podle oka -_-
Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila
krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).
