Depresivní středa

Psáno 5. 10. 11

V autobuse jsem si schrupla, takže jsem měla na kontě už 2 hodiny spánku. Po příjezdu jsem se ani nestačila pořádně rozhlédnout, protože kousek ode mě stál klučina s cedulí Udai, tak jsem se k němu rovnou vydala. Nebyla jsem ale sama - hned za mnou byl Polák Nikodém a Thajka Min-čan. Ta našeho průvodce zaujala asi nejvíc, jelikož on je taky z Thajska. Chvilku jsme tam všichni dost rozpačitě stáli, než se objevily dva taxíky. Thajci všechna čest - dokázal uzvednout můj tunovej kufr ani nemrk. Nejdřív to vypadalo, že pojedu s Thajkou, ale ta měla tolik věcí (včetně kytary!), že raději jela tím druhým taxíkem s Polákem a na mě zbyl náš doprovod. Kdybych tvrdila, že konverzace trošku vázla, byl by to eufemismus. Tak jsem zírala kolem, absolutně ztracená, kde to jsem. Bylo fascinující, že řidič v půlce cesty nechal auto na semaforech a odběhl něco konzultovat s druhým řidičem. Ale kupodivu ani jedno auto nezatroubilo a nikdo nahlas nenadával. Dosud jsem viděla zatroubit jen jednoho řidiče, kterému se nelíbilo, že dvě studentky přebíhaly silnici mimo přechod.

Když jsme dorazili, přiběhla k nám Itó-san, která zrovna přicházela z oběda. Dostali jsme instrukce, jak se dostat na ubytovnu, jak otevřít schránku, jak otevřít pokoje. Jsem v přízemí a bydlím sama (opovažte se mě vykrást!). Škoda, brala bych aspoň první patro - takhle se bojím nechat okno otevřené. Následovala prohlídka kuchyně a prádelny, po níž jsem se rozhodla vařit je v případech nouze nejvyšší. Ty vařiče vypadají, že vás sežerou, jen co se na ně přestanete dívat. Co jsem však musela vyzkoumat byla konvice, což je takový monstrózní zařízení na 3 litry vody s hromadou knoflíků. Trvalo mi dva dny, než jsem přišla na ty dva nejhlavnější, bez nichž by horká voda nebyla - rokku kaihó a cosi oranžového, co si bez slovníku prostě nepřečtu. Zbytek zůstává záhadou, ale protože horkou vodu jsem z tý mašiny dostala, tak už mě nezajímají. Větší oříšek byla teplá voda. Bože, já chci někam, kde otočím červeným kohoutkem a poteče teplá voda! Tady je takový moc hezký panel se 4 tlačítkama (a když se otevře, tak je tam těch knoflíků ještě víc) a jednoduchým návodem - stiskni tohle a tohle a bude teplá voda. Nebyla. Takže po víceméně dvou dnech na cestách jsem si ani nemohla dát horkou sprchu a mrzla jsem jak někde na Sibiři. Druhý pokus se konal včera večer, když jsem si šla mýt hlavu - zas nic. Ale těsně předtím, než jsem vypla vodu, začala být teplejší - což už mé hlavě nijak nepomohlo. Nicméně jsem si teda troufla na sprchu. Voda však vydržela teplá jen do půlky, tak jsem zase vycházela zmrzlá jak drozd. Ale zařekla jsem se, že na to prostě přijdu, takže budu gambarimasovat a uvidíme.

Ono jen přijít na to, proč mi tu nesvítí světlo, byl dost zážitek - ty pojistky jsem nakonec našla, ale nemít mobil, abych si na ně posvítila, jsem v prdeli.

Prakticky hned jsem taky potkala Ninu, což mě nesmírně potěšilo, protože bez ní bych byla v prdeli též. Přeci jen její komunikační schopnosti vysoce překonávají ty moje, a navíc ví, kam jí a co je třeba zařídit. Taky mi poradila koupit si kolo - což jsem hned první den byla přinucena udělat. Ježiš, na kole jsem naposledy seděla asi ve 12 letech a tehdy jsem si vyrazila přední zub, takže jsem z toho fakt nebyla odvázaná. Ale tady je všechno zbytečně daleko, tak jsem docela ráda, že jsem to udělala. Mohla jsem tak včera dojet na městský úřad, abych vyřídila tzv. alien card a zdravotní pojištění a rovnou jsem si skočila i pro adaptér. Jenže zádrhel - na nabíječku sedí, na noťas ne, takže si tam asi zajedu zas a tentokrát vezmu celý kabel. Jinak s netem to vypadá bledě - uvidím ho tak za měsíc, za dva. To už asi umřu.

Naštěstí mi Nina poradila zeptat se Itó-san na věci po předchozích Češích, takže krom hromady prkotin mám i rádio ^_^ To mě tu momentálně drží nad vodou, protože to ticho je děsný :-/ A není moc co dělat - a dneska obzvlášť, protože venku celý den leje, takže ani do města nemůžu. Už jsem se zmínila, že nejteplejší oblečení, co tu mám, je mikina? Nemám ani bundu, ani plášťenku, s deštníkem jet nemůžu a pěšky se mi fakt nechce. Takže většinu dneška jsem prospala. Je to fajn i proto, že nemám moc co jíst. Moje první a zatím jediná návštěva obchodu skončila obrovským fiaskem, protože jsem vůbec neměla tucha, co to je za jídla, co se z toho dělá a jestli je to vůbec jídlo. Ale tenhle týden musím něco sehnat, protože už dneska se mi točí hlava a už jsem musela k zemi, protože jsem přestala vidět, jak jsem vstala moc rychle. Krom toho jsem včera ani moc nepila, jelikož jsem furt někde jezdila, a dokonce se mi povedlo propásnout orientation day na ubytovně, kde však podle Niny nic zajímavého neříkali - jen o bezpečnosti jízdy na kole a třídění odpadu. To třídění bude fakt horor - existuje asi dvěstětisíc kategorií, než něco vyhodim, musím to vymýt  a navíc se to vyhazuje jen v průhledných pytlích, takže když to zvorám, poznají to a já to budu muset předělávat. Tyrani!

Jinak jsou ale všichni děsně milí - včera jsem dokonce potkala nějakého chlápka, který mi vyprávěl, jak se učí anglicky a jestli bych ho nechtěla učit, že mi zaplatí. A já samozřejmě zapomněla, že je to Japonec, a řekla jsem mu, že o tom budu uvažovat, což si on přebral jako ne. Každopádně mi dost pomohl, když mě nasměroval k Jamadě, kde jsem pak sehnala ten adaptér. Na městskym úřadě se mě zas ujala moc milá paní, která mi ukázala kam jít. Mimochodem, je tam obrovský množství úředníků, na přístroji, který vydává ty lístečky s čísly, je i počet lidí, kteří jsou před vámi, a vůbec je to dost vymakaný. Bohužel však s mojí japonštinou je to fakt bída - i když jsem se dokázala domluvit na registraci cizinců, na zdravotním pojištění už musela přijít jiná úřednice, která uměla anglicky. Představa, že se kdy dokážu domluvit v japonštině, je zatím spíš fantasy než realita. I studenti a Itó-san se spíše snaží o angličtinu, bohužel však vždy tu část, kterou chápu, a tu, co jde úplně mimo mě, mi zopakují japonsky. No jsem tu jednoznačně největší loser, je to ponižující a o to víc, že jsem tu jako nikkensei, co udělal monbušó (stále zůstává záhadou, co ty lidi z ministerstva přimělo mě vzít). Ani Polák z vedlejšího pokoje to nechápe - navíc se se mnou furt chce bavit anglicky a jestli něco umim hůř než japonštinu, je to angličtina. Takže jsem tu fakt jen za debila. Není divu, že tolik času prospím - třebě doufám, že už se jednou prostě neprobudim a bude pokoj...

Při mym štěstí se mi to však nepovede a já budu muset jet o víkendu do Nakagawy, kde se koná tzv. homestay u příležitosti sklízení rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomu přichomýtla, prostě to bylo rozhodnuto za mě a já teď hrůzou ohryzávám stůl a modlím se, aby bylo plno a já nikam nemusela.