Neděle, den úklidu. Doslova. Hned po probuzení jsem se pustila do zametání toho mýho kamrlíku minikošťátkem, pak jsem si vyprala pár trik v umyvadle (horká voda si stále dělá co chce a spíš se vypařuje než aby tekla), vytřela jsem a teprve podruhé za dva týdny jsem šla vařit. Tentokrát bylo na programu dne karé raisu. Kvůli svým mizerným kuchařským schopnostem jsem si to karé radši koupila už připravené, jen se muselo ohřát. Větším oříškem byla rýže. Jelikož jsme v japonsku, máme tu takovou malou vychytávku s názvem rýžovar. Bohužel návod se nedochoval a já tu věc viděla poprvé v životě, takže to podle toho dopadlo. Nemám tucha, kolik tam dát vody, ani jak nastavit čas, takže bych pravděpodobně udělala líp, kdybych tu rejži prostě normálně uvařila v hrnci. Nicméně oběd to byl a Kavi byla spokojená.
Pak jsem se zbytek odpoledne marně přesvědčovala, abych šla něco dělat (jmenovitě šprtat kandži, protože ty potvory mi nedaj pokoj, obzvlášť tady). Naštěstí přišlo rozptýlení v podobě Nikodéma. Na intráku totiž máme nově zavedeny služby na úklid a dneska byla řada na něm. Stavěl se k tomu jako typickej chlap - prý: ,,nechceš mi pomoct?" A Kavi by nebyla Kavi, kdyby dokázala říct ne - takže místo jeho chabých pokusů o vytření kuchyňky jsem vzala mop a už to jelo. Nejdřív kuchyňka, pak prádelna, chodba délky závodní tratě a pak znovu kuchyňka, protože Nikodém tam prostě musel naťapat, když jsem to tak hezky vytřela. Ještě k tomu se asi tak v půlce vypařil do vyšších pater nahánět mojí čínskou sousedku. Příští týden mám službu já a něco mi říká, že mi s tím asi moc nepomůže, i když se zapřísahal, že jo.
Mimochodem, tuhle sobotu měl být výlet do Nikkó, na který jsem se těšila, než mi Nikodém den předem řekl, že se to ruší. No a hádejte, kde byl v sobotu? Správně, Nikkó. Málem jsem utloukla k smrti sylabama. On si prohlíží Nikkó a já se tu motám v kruzích po Ucunomiji. V sobotu jsem si totiž vyrazila na procházku a totálně se ztratila. Trvalo mi skoro 5 hodin, než jsem našla cestu zpátky a ještě z úplně jiného směru, než jsem čekala. A překvapila mě moje věrná empétroska, které jsem dávala tak 3 hoďky a ona se mnou vydržela až dokonce, za což jsem jí neuvěřitelně vděčná, protože chvílema už jsem to pomalu vzdávala, že cestu zpátky prostě nenajdu.
Když se vše blýskalo, mohla jsem si konečně dát kafe, který jsem si uvařila, než tohle celé začalo, a bavit se tím, jak Nikodém nemohl nic najít včetně svých vizitek, které měl jen pár okamžiků předtím v ruce. Jednu jsem dostala, jenže zrovna šla okolo další čínská dívčina, Nikodém se jal jí nabalovat a chtěl jí dát jednu ze svých vizitek, které ale nemohl najít, tak jsem jí nakonec věnovala tu svou (a odklidila se do pokoje - tohle vidět fakt nemusím). A ještě navíc jsem mu půjčila kolo, aby mohl jet nelegálně vyhazovat smetí kamsi k sousedům.
Pamatujete, jak jsem se jednou rozohňovala, že nedokážu říct ne? Nic se od té doby nezměnilo...
No comments:
Post a Comment