Friday, 29 June 2018

Ze života nudného patrona

Nejcitlivěji si uvědomíte, jak divní vlastně jste, když se stýkáte s někým, kdo má naprosto jiné smýšlení.
Já mám to štěstí, že na sebe nabaluju lidi, kteří mi jsou alespoň v nějakém směru podobní. A když říkám nabaluji, myslím tím, že ti druzí jsou tak hodní a laskaví, že si mě přivlastní, protože toho bohdá nebude, aby kavi někoho sama od sebe oslovila (T’sal budiž výjimkou potvrzující pravidlo, kterou sama sobě asi nikdy dostatečně logicky nevysvětlím). Tím, že jsme si všechny podobné (alespoň trošku, v něčem… snad…), jsem ukolébána vědomím, že je to dobré, že takhle prostě lidi fungujou.

No a pak si sem nakráčí moje extrovertní kolegyně s tím svým pozitivním přístupem k životu a sklenicí vždy poloplnou, která s naprostou samozřejmostí vykládá o tom, že je přeci normální se často chválit i za maličkosti, že má pak ze sebe dobrý pocit a je díky tomu se vším spokojená, protože přece není reálně možné, aby člověk všechno jen voral a viděl jen svoje chyby a slabá místa, a vy sedíte naproti a říkáte si, co se ve vás kde porouchalo, že celý život vidíte jen tu negativní stránku a ani s lupou a partou detektivů byste na sobě nenašli nic pozitivního a ani nic, co by vám šlo, co byste bez problémů zvládli. Ani ten křečovitý úsměv, který jste při jejích slovech nasadili, protože jste nepřišli na nic, co byste na to řekli.

Also, když je člověk dospělý, je strašně ubíjející, jak se vůbec nic neděje. Největším vítězstvím dne je to, když se vám povede vyčlenit si hodinku času na odpolední spánek; největší odvaz týdne je nedělní procházka k nejbližší knihobudce a zpátky. A já mám takový klid docela ráda, ale ty dotazy potom: Co je novýho? a Co pořád děláš? Niiiiccc. Nedělám nic. Jakože vůbec nic. Spím, většinou. Rozčiluju se u k/j-doram. Vařím si do práce. Čtu (ale nic natolik zajímavého, že bych se o tom musela bavit nebo to nedej bože někomu doporučovat). Nebavím se s lidma.

Že většinu kamarádek vídám jednou ročně, beru jako běžnou věc a naopak jsem ještě ráda, že to nejsou delší intervaly. Ale stejně jim nemám, co vyprávět. Můj život je tak naprosto a totálně nudnej, že prostě není o čem mluvit. A to těch kamarádek mám jen asi pět a půl, valnou většinu rozuteklou po republice. Vždycky jsem se bála, že skončím sama a v izolaci, ale teď už si zvykám a jsou daleko děsivější věci – třeba to, že se dožiju stáří nebo že budu i nadále totálně k ničemu. Škoda že minimálně to druhé je dost pravděpodobné.

A teď pár děsně akčních a vysoce zajímavých okamžiků z poslední doby:
  • Našla jsem první letošní pětilístek (čtyřlístky asi došly)
  • Vypěstovala jsem si pár jahod (je to slabota – ty sucha a divné počasí stály za starou belu)
  • Usychá mi jakási darovaná kytka, ale místo ní raší nějaký špunt.
  • Zastavujou nám výhled na město hodněpatrovým barákem, šmejdi!
  • Na balkoně nám přistála pěkná vážka.
  • Každé ráno na mě v práci čeká duha díky pravítku, co mám na parapetu

Thursday, 21 June 2018

S formuláři na věčné časy


Mám za sebou zábavný víkend – tedy pokud považujete hodiny strávené s call-centrem/zákaznickým oddělením a další hodiny strávené kontrolováním akreditačních spisů za zábavné.
Začneme tou prací, to byla větší sranda. 

Wednesday, 16 May 2018

Vysokoškoláci - elita národa


Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Monday, 16 April 2018

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)


Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Thursday, 22 March 2018

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

Thursday, 8 March 2018

A život jde dál...


Slibovala jsem pozitivnější příspěvek a opravdu se ho dočkáte – jen to ještě asi chviličku zabere.

Kdybyste se zeptali, jak mi je, řekla bych vám, že to jde. Ale to já říkám vždycky. I minulé pondělí, když jsem sepisovala předchozí příspěvek, jsem si říkala, že to není tak hrozné, že to jde (a podívejte, co z toho vzešlo; ještě štěstí, že když je mi hůř, už nemám chuť ani potřebu psát.)

Monday, 26 February 2018

Takové normální pondělí

Včera jsem se prohrabávala starými skripty na japonštinu a připadala si jak malé dítě o Vánocích. Těch hlášek, co jsem si vpisovala do každičkého volného místa, těch gramatických pouček a slovíček a vůbec všelijakých hovadin typu: „To je to, co máte nad střechou. Tam nemáte nic, ale ten prostor je sora.“ XD A těch domácích úkolů, kde jsem psala nejrůznější hovadiny, co mě v nejpitomějších nočních hodinách napadaly (a psala jsem tak hezky čitelně! Ale hranatě -_-). A testy, které bych nechtěla vyplňovat ani teď po letech, natož tehdy. No prostě blaho.

A proč že to vlastně píšu? Protože to je asi jediná věc, co mi za poslední dobu udělala radost, tak jsem se chtěla podělit.

(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)


Wednesday, 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.