Přesun z Tokia do Fukuoky

Už jsem se zmiňovala, že se tu ztrapňuju téměř na každém kroku? Ne? Tak vězte, že tomu tak je. Nezáleží na tom, jestli umím řeč nebo kolikrát už jsem tu byla, vždycky se najde něco, co zvorám, a přibývá situací, kdy mám chuť jít si omlátit hlavu o nejbližší zeď. Občas jsem fakt ráda za to, že jsem tady v Japonsku cizinka - holt to s sebou nese určité výhody.

V pátek jsme byly domluvené s Monikou, u které tu přebývám, že něco podnikneme. Monika se ovšem pořád učí, takže jsme nebyly schopné se dohodnout, co že to hodláme dělat. Z původního "večer vyrazíme na jídlo a purikuru" se tak z ničehonic stalo "odpoledne se sejdem, zajdem na oběd a uvidíme". Ráno jsem tedy věnovala prozkoumání okolí zastávky Šimokitazawa, která je známá pro své uličky plné obchodů a sekáčů. Přestože spolužačku tu sehnala snad tuny skvělého oblečení, já to štěstí neměla. Nejen že na mě nemají velikosti, ale ani střihy. Sukně mají i nadále pouze dvě délky - téměř minisukně a sukně až na zem, a dole rozšířené nebo dokonce skládané sukně jsou nejspíš tabu (anebo je nechtějí nosit, protože jim připomínají školní uniformy); šaty svým tvarem připomínají buďto pytle od brambor, nebo jsou stažené pod prsama a odtud volně spuštěné, v čemž evropanky vypadají těhotně (nebo alespoň já určitě). Očividně nikdy neslyšely o vypasovaných šatech *krčí rameny*. Každopádně jsem tedy zabila dopoledne, aniž bych něco pořídila (no dobře, koupila jsem si knížku, ale to se nepočítá).

Výzdoba u stanice Kjódó

S Monikou jsem se sešla okolo třetí (lehce hladová a uchozená, ale šlo to) a zamířily jsme do obchoďáku, kde si chtěla vyzvednout brýle. Kdo by čekal, že prohlížením a zkoušením brýlí lze zabít tolik času. Monika ovšem byla nadšená, tak jsem ji nechala se vesele rochat mezi různobarevnými obroučkami. Jak se ukázalo, Monika hrozně ráda nakupuje - obhlížela kde co a určitě by byla schopná tam strávit celý den; a nejen u brýlí ale i mezi oblečením a botami. Naštěstí se mi ji asi po hodině podařilo odtáhnout do elektra, kde jsem si říkala, že je celkem bezpečno - tzn. že si Monika koupí obal na elektronický slovník, který chtěla, a půjdem. To jsem se šeredně spletla - Monika vybírala velice, velice pečlivě, takže jsem měla pocit, že jsem tam strávila celé mládí. Pobíhala sem a tam, porovnávala, který typ je lepší, která barva se víc hodí, jak jsou na tom cenově atd. A tím to nekončilo - pak jsme šly prozkoumávat čtečky, notebooky, dokonce i pánve. Netušila jsem, že se dá v elektru strávit tak dlouho - když jsme vyšly ven, už se začínalo stmívat.

Najít místo, kde by se člověk najedl, je taky potíž. Monika totiž chtěla ochutnat něco, co ještě neměla, ale na druhou stranu se bála, že by jí to nechutnalo. Tak jsme chvilku pobíhaly sem tam, zatímco se jí nic nezamlouvalo, dokud jsme nenarazily na něco, co ji zaujalo - jakitori. Restaurace byla téměř prázdná, ale personál byl přívětivý - zvlášť pro nás, blbé cizince. Moniku ještě nikdo nenaučil, že když mají vyvýšené dřevěné podlahy, měla by se zout. Taky se k ní ještě nedostala informace o vlhkých ubrouscích a jejich funkci. Já zas měla problém vysvětlit jí, jak co chutná, tak se furt ptala obsluhy - chudák z nás musel být úplně vedle - dvě cizinky, sice mluví japonsky, ale jinak toho o japonských restauracích a jídle obecně moc nevědí. Ztrapňovaly jsme se teda neustále, ale aspoň jsme se tomu smály. Smály jsme se ovšem jen do doby, než jsme zjistily, kolik že to budem platit. Tahle restaurace totiž měla pravidlo, že si člověk musel objednat různé druhy opečených věcí ne po jedné, ale rovnou po dvou kusech, přičemž inzerovaná cena se vztahovala ne na dva kusy, ale na jeden (který vám samostatně odmítli dát)a ještě k tomu bez daně, která se započítala až potom. No, řekněme to tak, že tohle byla asi nejdražší večeře, jakou jsem kdy měla. Aspoň to bylo dobrý, když už nic jinýho. Pak jsem ještě přetrpěla další velice, ale velice trapnou purikuru (škoda, že se ten proces nedá přeskočit rovnou k hotovým fotkám) a pak už konečně domů. Byla jsem mrtvá.

fronta na soví kavárnu hodinu před otevřením

Druhý den jsem ovšem musela zase vstávat, protože jsem měla naplánovanou kavárnu. Určitě jste už slyšeli o kočičích kavárnách, že? Přijdete tam, dáte si předražené pití a můžete si hrát s volně pobíhajícíma kočkama. Já teda nevím jak vy, ale já si levnou verzi toho samého užívám pokaždé, když jdu navštívit některou svou kamarádku - téměř všechny totiž nějakou tu kočku mají. Místo koček jsem tedy dala přednost jinému zviřátku - sovám. Nepokládám se přímo za milovníka sov, ale moje mamka je zbožňuje, tak mi kladla na srdce, že prostě chce vidět fotky. Tak jsem tedy vyrazila. Přestože otvíračka tzv. Fukuró no mise na umělém ostrůvku Cukišima byla až ve 12 hodin, rezervace míst byla už v 11. Bohužel to však neznamená, že v 11 přijdete a pohodička - tahle místa bývají fakt přecpána.

Já dorazila zhruba v 9:30, sice jako první, ale zanedlouho už za mnou byla pořádná fronta. Zaplať pánbůh za možnost číst si na mobilu - bez té fanfikce bych tam asi umřela nudou. Přesně v jedenáct vylezla majitelka, zapsala si jména a vybrala vlezné. Být to kdekoliv jinde než v Japonsku, asi bych se bála, že jsem zrovna byla okradena. Po krátké prohlídce okolí jsem se před dvanáctou vrátila.

Kavárnička to byla fakticky mrňavá - nacpalo se nás tam 14, ale vězte, že tam byla doslova hlava na hlavě. Objednali jsme si pití a dostalo se nám instrukcí, jak se k sovám chovat, jak a kde je možné si je pohladit, jak si je vzít na ruku atd. A pak tedy už ta volná zábava, tedy hlavně focení, hlazení soviček a snaha co nejlíp s nimi zapózovat. Já jsem měla zálusk na sovu pálenou, ale než jsem se k ní dostala, byla mi do ruky doslova vražena nějaká její větší příbuzná. Překrásná, ale taky hrozně těžká. Na dotek byla mnohem jemnější, než jsem čekala, a vypadala, že se jí to hlazení líbí. Uletět nechtěla, ale když jsem vytáhla foťák, párkrát roztáhla křídla a zase je složila. A pak už jsem se konečně dohrabala k té sově pálené - to je matčina favoritka. Krom ní tam ještě bylo pár těch větších, skupinka malých soviček, které si spokojeně houkaly a dvě mláďata, která by radši spala. Jedna Japonka považovala za dobrý nápad zapózovat s jednou z těch malých soviček na hlavě, což sovička uvítala a nadšeně jí začla vyškubávat vlasy - chudák holka. Jednou je holt sova dravcem, tak dravcem zůstane. Upřímně by mě zajímalo, jestli a kde mají ty sovy možnost se proletět - přeci jen tam byly i dost velké druhy a pokud je mají celou dobu jen v téhle prťavé místnůstce, tak je mi jich líto.
Večer jsme si s Monikou udělaly takojaki, neboť na to na bytě měly vybavení (a já to ještě nikdy nedělala a chtěla jsem si to zkusit). Je to těžší než to vypadá, ale když se tomu přijde na kloub, už to celkem jde. U stánku bych je ještě vyrábět nezvládla, ale jíst se to dalo. Kdybych napsala, že jsme se přecpaly, bylo by to podceňování situace. Jestli bude možnost, chtěla bych si ten přístroj na ně koupit, ale to, co prodávaj tady, je určeno jen na japonské napětí a s našimi 220V bych to doma usmažila :(

V neděli, tedy včera, jsem se sbalila a vydala se na Hanedu. Čekal mě přesun na Kjúšú, do Fukuoky. Na letišti už jsem jako doma a všechny ty procedury v pohodě zvládám - a to jsem před pár lety ani netušila, jak co na letišti vůbec funguje a co že je to ten gate. Mimochodem, v letadle jsem zjistila, proč byli ti Japonci při nástupu ve Frankfurtu tak překvapení - Lufthansa má oproti japonským aerolinkám mnohem méně prostornější letadla. Tady byly sedačky široké, bylo dost místa pro nohy i pro zavazadla a nikde jsem si nevšimla žádných poškození (zato v letadle do Japonska jsem během těch 11 hodin neměla kam dát nohy, jelikož se prostě nikam nevešly, a se sousedy jsme do sebe věčně drkali loktama). Let samotný si nepamatuju - usnula jsem. Vzbudila jsem se až u Fukuoky, kde lilo jak z konve. Cuju, tedy období dešťů, totiž stále ještě nepolevilo a na Kjúšú jsou teď nejhorší deště za posledních 50 let. Nijak tomu nepomáhá ani to, že se z jihu blíží tajfun. Slovy typického japonce: "Chčije a chčije." XD Třeba dneska než jsem vůbec došla na zastávku metra (zhruba 10 min), tak jsem byla durch mokrá, sukni jsem doslova ždímala a v botech jsem cítila, jak se mi přelívá voda. A to jsem měla deštník. Upřímně mi byl úplně k prdu. Podle předpovědi to prý měl být slabý déšť - prdlajs, my tomu v čechách říkáme slejvák. A ani hromy a blesky se nám nevyhly. Japonci jsou ale připravení - vytáhli holinky. Ne fakt, dnes jsem potkávala samé Japonce v holinkách, ale ne takových těch šedivých, co maj u nás - samé barevné a šik. A podle předpovědi to zatím nemá být lepší...

deštivá Fukuoka

V takovémhle počasí se na nějaké památky nebo tak můžu upřímně vybodnout a radši zalezu někam do knih nebo tak. Takže jsem včera i dnes přesně tohle udělala - zalezla jsem do Book Offu :D A ne jen tak ledajakého - přímo Book Off super bazar, kde se prodává i oblečení, šperky a dokonce i talíře atd. Výsledkem jsou jedny šaty, dvě trička, sukně, ponožky, prstýnek, přívěšek na krk a samozřejmě i pár knih. Už nikdy mě tam nepouštějte *nadšením jí svítí oči*


A od zítra tedy už to samotné dobrovolničení - napůl se těším, napůl se bojím, tak mi držte palce, ať ze sebe zase neudělám debila a ať to zvládnu.

Fotky budou i nadále přibývat tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Fotky ze soví kavárny jsou pak tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Fukuro_no_mise/