Nobeocký harém

Když jsem byla mladší, říkávala mi maminka, že když se nebudu učit, bude ze mě paní uklízečka.
Milá mami, asi jsem se přeci jen učila málo; už je to tady - jsem uklízečka.

Moje druhá hostitelská rodina tohoto léta se nachází ve městě Nobeoka v prefektuře Mijazaki. Když jsem se na jaře snažila dohodnout zdejší působení, přišlo mi velmi podivné, že se mi nikdo neobtěžoval říct, o jakou práci se vlastně jedná. V kategorii Typ působiště bylo uvedeno Ubytování - jiné a při vyměňování emailů mi bylo sděleno, že je zde spousta vysokoškoláků, ale jen kluků. Jinými slovy jsem byla lehce zmatená, kam že to vlastně jedu. Nepomohl ani poslední email, kde jsem konečně našla název zdejšího působiště a díky tomu i internetové stránky. Až když jsem se dostala na místo, zjistila jsem, že se víceméně jedná o vysokoškolské koleje pouze pro kluky.
Tak jsem si myslela, že budu dělat to, co dělají uklízečky u nás na kolejích v Olmu - vytírat chodby, schody, jednou týdně koupelny, umývat nádobí, popř. když to bude hodně špatné, tak i uklízet pokoje ubytovaných studentů. Omyl, přátelé. Vypadá to, že většina mé práce se týká úklidu bytu vedoucí koleje, paní Aojamy, která obývá vrchní, tedy třetí patro budovy, a když prý budu mít čas, můžu jít pomoct umývat nádobí. Paní Aojama totiž na ten úklid asi moc nebude soudě podle stavu bytu a množství prachu prakticky všude. Ještě že nemá děti, o které bych se musela starat - to už bych byla úplná au-pair. Na druhou stranu zdejší práce zabere tak dvě tři hodinky času a zbytek se flákám. Tomu říkám velké plus.

můj pokoj

Další plus je krásně prostorný pokoj s vysokým stropem a oknem! Kdo by čekal, že něco takového je vlastně luxus *vzpomíná na předchozí vlhké sklepení* Už jsem objevila i kafe (bylo v mrazáku - který inteligent dává kafe do mrazáku?? O_o) a obědy i večeře jsou hrozně fajn. Večeře je stejná, jakou mají studenti - tedy hlavní chod, rýže, misoširu a dvě různé přílohy, z nichž jedna se snaží připomínat salát. Oběd dostávám ve formě benta, které by teda mohlo být krapet větší, ale já si nestěžuju. Akorát snídani jsem vypustila, neboť ta se podává někdy před osmou a abych vstávala v sedm jen kvůli snídani (práce mi začíná tak okolo 11), tak na to se můžu vybodnout a radši si přispím. Jelikož se vaří vlastně pro klučičí osazenstvo, v každém jídle je maso. Tomu teda říkám luxus. Ti kluci jsou vůbec strašně zhýčkaní - nemusí po sobě mýt nádobí ("Jsou to přeci kluci"), nemusí si vařit, bydlí na pokoji sami, nemusí si uklízet pokoje - to za ně dělají jejich rodiče, kteří za nimi přijíždějí tak jednou dvakrát měsíčně, a než se nastěhují, jedou se sem podívat i s rodiči. Já prostě nestačím zírat. Tohle že jsou vysokoškoláci? Víceméně dospělí lidé? Jak hodlají přežít, až přestanou být vysokoškoláky, stanou se šakaidžiny a budou se muset postarat sami o sebe? A neříkejte, že si najdou holku -  Japonci na to randění zas tak nejsou.

Což mě přivádí k myšlence, že jsem se chtěla podělit o jeden velice zajímavý dokument, o který se před nedávnem podělila Ely na svém blogu (http://shoutengai.blogspot.cz/2014/07/o-tom-jak-je-vlastne-nase-spolecnost.html) a já jsem měla příležitost ho zkouknout teprve dneska. Jmenuje se No Sex Please, We're Japanese a zkoumá soudobé společenské problémy v Japonsku v souvislosti se stárnutím populace, snižováním porodnosti a neochotou mladých Japonců randit. Rozhodně stojí za zhlédnutí, i když má něco přes 50 minut.

Člověk si říká, jak to mohli nechat zajít tak daleko a proč s tím někdo něco nedělá, ale nesmíme zapomenout, že se jedná o Japonsko, které vždycky začne něco dělat s křížkem po funuse a většinou to stejně dopadne dost blbě. Holt Japonci, co by od nich člověk chtěl, že ano.

Ale zpět k mému wwoofování. Hned první den, co jsem sem přijela, se mi stala taková ne zrovna záviděníhodná příhoda - dorazila jakási reportérka Mijazaki Ničiniči šinbun udělat rozhovor s lidmi z kolejí, aby o tom všem mohla napsat článek. No a dorazí na klučičí koleje a koho nevidí - cizinku! "Tak to se s ní musím dát do řeči, že ano. Ale nevím, jestli umí japonsky... no tak budu mluvit pomalu a zřetelně a ona se chytí." Přesně to si asi slečna řekla a jala se mě vyslýchat. Já samozřejmě sotva dorazila, tak jsem o zdejších poměrech věděla úplný kulový, ale ani to ji nezastavilo a furt se vyptávala. Úžasný pokec, jen co je pravda. A samozřejmě udělala mrtě fotek, takže se nicnetušící Japonci můžou těšit na můj ksicht v novinách *headdesk* -_-;;

moje bentó

Na druhou stranu si pár kluků večer udělalo čas a společně s paní Aojamou jsme pokecali, což bylo trochu víc fajn. A jsou docela i milí - jeden, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla během tří vteřin (stejně jako jména všech ostatních) a jenž se podobá Takuovi, spolužákovi z Ucunomije, mi dokonce vynesl kufr do třetího patra a osvětluje mi, jak tady co funguje (mimochodem je to budoucí doktor). Takže tady v podstatě mám vlastní harém (a v něm i jednoho bišíka!), akorát je teda valná většina mladší než já.

Vypadá to, že dnes se poprvé podívám do města (a ano, je to město - z okna vidím Lawson, to mi stačí na definici města namísto vesnice). A jednou, až nebude lejt jako dneska, tak se snad i dostanu k moři.


PS.: Včera večer jsem se nudila, tak jsem si pustila film Battlefield Baseball (Džigoku kóšien) a to prostě musíte vidět! Strašně by mě zajímalo, co ten režisér šňupal za skvělej matroš, protože ten film je naprosto ulítlej - to tam máte baseball, školní gangstery, bojová umění, usekané hlavy, napůl androidy, muzikálová čísla, roztleskávačky, dlouho ztracené bratry, lásku a vše je vyprávěno psem alkoholika, který se nakonec přeci jen uchlastá k smrti. Prostě si to pusťte, protože to je naprosto špičkový a takový japonský :D