Kempování

Od posledního příspěvku se událo takové množství věcí, že něco z toho zaručeně zapomenu, ale pokusím se vybavit si to nejdůležitější.

Jedna z hlavních věcí byla to, že mi s Přemoudřelou prdelí nakonec přeci jen došla trpělivost a promluvila jsem s majitelem o tom, jak se věci mají. Ukázalo se, že i on sám měl podezření, takže prý ho bude víc hlídat. Což znamenalo, že večer jsme s Yin neměly téměř žádnou práci a všechno dělal jen Přemoudřelá prdel. Myslela jsem, že mě za to zabije a když ne hned na místě, tak později ve spánku nebo tak. Smolím však tento příspěvek, což znamená, že jsem to přežila. A jestli si z toho dotyčný vzal ponaučení? Ha ha, ne - následující dva dny jsme totiž jeli kempovat, a když jsme se vrátili, bylo to to samé hovado, co předtím. Nu což, někteří lidé se prostě nemění, já jsem ho nesnášela až do posledního okamžiku a doufám, že holky to taky nenechají jen tak a poradí si s ním líp, než jsem to udělala já.

V úterý 22. jsme odpoledne odjížděli s celou rodinkou a kamarádkou starší dcery, Juki, kempovat. Všech devět se nás nacpalo do minivanu a už jsme si to razili směr jih prefektury Óita. Ty dva dny jsme toho najezdili sakra hodně - společnost nám dělaly písničky Glay, Greeeen a Perfume (zajímavá kombinace). První noc jsme strávili v chatce těsně u moře, což jsme všichni přijali s nadšením. Většina z nás se hned rozeběhla k moři (s výjimkou Přemoudřelé prdele, jelikož ten neměl plavky - zato si to v těch 35°C štrádoval kolem v dlouhých kalhotech, větrovce a srandovním kloboučku). Potvrdila jsem si, že Japonci prostě neplavou, a jakmile uplavete víc jak pět metrů, koukají na vás s obdivem. Později jsme si udělali vyjížďku po okolí a někoho napadlo vyšplhat se na rozhlednu, která stála na kopci. S vyplaženým jazykem jsme se plahočili 600 metrů po schodech v závěsu za otcem rodiny, který ještě v náručí nesl nejmladší dceru. Nakonec jsme se přeci dočkali konce, pokochali se výhledem na zapadající slunce a zase vyrazili dolů.

Pak už jen nakoupit večeři a snídani na další den a zpátky do chatky. Po večeři jsme hráli karty (konečně jsem si vyzkoušela baba nuki, co furt hrají Araši) a když se úplně setmělo, šel se udělat ohňostroj, zapalovaly se tzv. senkó hanabi, což je něco jako prskavky (ale ty naše teda mají lepší efekty) a pohazovala se kolem rotující pyrotechnika (což jednou spadlo na místo, kde byla nejmladší Waon - jedna z mnoha událostí, kdy nastalo naprosté ticho a všichni na okamžik jen s hrůzou přihlíželi, jak tohle dopadne; další taková byla, když Waon spadla z vrchní části palandy, když se chytla madla eskalátoru a to ji táhlo nahoru z vnější strany, když se rozeběhla na silnici...). Tu noc se po vyhnání všech cikád spalo poměrně dobře na to, že jsme spali na tvrdé zemi bez polštářů či přikrývek. Ráno nás pan majitel vytáhl ven na rozhlasovou rozcvičku a pak jsme měli menší volno do odjezdu v půl deváté.

Další den jsme strávili ježděním po atrakcích v okolí - dětské hřiště, svatyně s vodopádem a zahradou,staré podhradní městečko s pěknými baráčky, kde si pan majitel se synem Inasem a Waon hráli na nindži a využívali přitom velmi vtipné krycí manévry. Ubytovali jsme se v dalším kempu, který se zaměřuje na historické domky (ale aspoň tam byla elektrika), vykoupali jsme se v místním bazénku a vyrazili na další poznávání okolí: krápníková jeskyně, kde jsme dostali helmy a ta moje mi furt padala a já viděla kulový, autobusová zastávka s Totorem, závěsný most a vodopád, přírodní studánka a nakonec i onsen. Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme viděli i hromadu hvězd, a přestože jsem opět nenašla Velký Vůz, viděla jsem padající hvězdu ^_^

Tu noc se spalo sakra špatně, jelikož byla neskutečná kosa a já spala jen v sukni, tílku, na tvrdé podlaze bez jakékoliv přikrývky. V půlnoci jsem se z nouze přikryla ručníkem, což mi ovšem nijak nepomohlo, protože ručník byl ještě mokrý. Každou zhruba půlhodinu jsem koukala na hodinky, když už se bude sakra rozednívat a drkotala zubama. Zhruba v šest vstával majitel i děcka, rozsvítilo se a asi jsem vypadala fakt špatně, protože po mně hodili spacák, ať si do něj vlezu. Konečně trocha tepla! Užila jsem si své dvě hodiny spánku a už se zase jelo - první park s mini zoo, který ovšem vypadal, že je těsně před zavřením - kromě dvou koz a jedné skluzavky tam vůbec nic nebylo, tak jsme se posunuli dál. Následující park byl překrásný, ale nikde ani noha - na jednu stranu fajn, na druhou je škoda, že o tomhle místě nikdo neví. Ale bylo fakt vedro, a to i na procházky, tak jsme zamířili do parku Nanasegawa, kde teče stejnojmenná řeka, kde jsme se s dětmi čachtali po kolena ve vodě. Když se přiblížila doba oběda, zavezl nás majitel do nákupního centra, ať si seženem, co chceme. Já jsem se odbyla onigiri a mačča latté (*-*) a radši jsem trajdala v knihkupectví a 100 jenovém obchodě (další vějíř a další hůlky). No a tím naše dobrodružství skončilo - dokodrcali jsme se zpět do Jufuinu, vykopli děti, ať mažou do školy, já a Yin jsme zalehly a večer další šichta.

Když jsem se po pár hodinách vzbudila ze svého odpoledního spánku, Yin mi oznámila, že prý je tu další wwoofer - dívčina z Taiwanu. Šla jsem se na ni teda podívat, abych zjistila, kdo že mě to nahradí. Vlastním jménem Ting, nechávala si ovšem říkat Orange (no idea proč), je 19 letá absolventka střední školy, která se před půl rokem rozhodla naučit japonsky a teď tedy žije v Kjótu a šprechtí plynně japonsky. Měla jsem chuť brečet, když jsem to viděla. Je to takový ten typ akční holky, co se ničeho nebojí a do všeho jde s vervou - přesný opak mě. Ale sedly jsme si a než se kdo nadál, vypadalo to, že se spolu známe asi stejně dlouho, jako jsem se znala s Yin. Učila se rychle, a tak nám i večerní směna skončila dřív (protože tentokrát dokonce pracovali tři lidé místo dosavadních dvou *hnusný pohled směrem k Singapurci*). Pak jsme si sedly v jídelně a klábosily, řeč přišla i na Přemoudřelou prdel, tak jsme jí vyložily, co je zač a občas jsme se i pobavily nad jeho divností (třeba jak během kempování měl jít vyhodit prázdné pet lahve, ale on do nich místo toho natočil vodu a snažil se je vpašovat do auta s tím, že je to pro případ, kdybychom se ztratili a šlo nám o přežití...XD Nebo jak si vyfotil seznam hledaných zločinců a pak podezíravě koukal na všechny Japonce kolem XD). Dokonce jsme všechny tři společně vlezly do onsenu.

Následující ráno bylo moje poslední v Jufuinu - znovu jsem měla jízlivé poznámky k Přemoudřelé prdeli, znovu jsme všechnu práci zvládly jen ve třech. Úklid byl sice náročný, ale taky se dalo. Pak už jen dobalit, sníst si oběd (karé raisu!) a už mě paní domácí Tomomi vezla na nádraží. Holky se svezly taky, tak jsme se rozloučily až tam.

No a já nasedla na vláček směr Óita a Beppu a skončila ve druhém zmiňovaném městě. Ale o tom až zase příště.

Další obrázky i nadále přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014