A po roce se opět hlásím z Tokia

Jak už asi víte, i letos jsem neodolala pokušení a znovu se vydala dobrovolničit do Japonska. Tento rok jsem si nebyla příliš jistá, jestli to mám riskovat nebo ne a to jak z pracovních důvodů (vážně bych si měla hledat práci a ne tady trajdat po Japanu), tak i z osobních důvodů (zdraví mé mamky na tom není zrovna nejlíp a já jsem jediná kontaktní osoba). Nicméně věřím, že co se má stát, stane se, a tak jsem tady.

Odlétala jsem 29. června spolu se svými dvěma spolubydlícími, které mají přes ten samý program dobrovolničit v oblasti Kansai. Samozřejmě, Kavi nemůže být bez problémů, takže den před odletem se mi rozbil kufr a musela jsem narychlo shánět nový. Naštěstí máme poblíž vietnamce, takže jsem tam pořídila červeno-černý kostkovaný kufr, který je teda větší, než jsem doufala, ale nedá se nic dělat. Pojmenovala jsem ho Nádhera (čtěte sarkastickým tónem). I letos jsem to vzala Lufthansou přes Frankfurt, kde na rozdíl od Mnichova nemají kafe zadarmo. Děvčata letěla poprvé, takže jsme první let seděly vedle sebe, abych je mohla uklidňovat (a smát se jejich zděšení při startu - jsem to ale zlá mrcha), v tom druhém se nám to však již nepodařilo. Já jsem vyfasovala místo uprostřed vedle nějakého Němce a Japonky, co uměla trochu česky. Bylo to dalších velice nezáživných 11 hodin letu převážně nad Ruskem, během kterých jsem zkoukla nové Hunger Games a Grandhotel Budapest v japině, jelikož anglická verze byla příliš tichá.

Poprvé jsem přistávala na Hanedě místo na Naritě. Je to blíž Tokiu (tudíž i dražší), a navíc tu maj mezi celníkama ikemeny *-* (Mimochodem, ikemeni a bišíci jsou tu všude ve vysoké koncentraci - můžu umřít blahem, prosím prosím?) Pokecala jsem si jak při kontrole pasů, tak při kontrole zavazadel, která se - díky bohu - ani tentokrát nekonala. Páni celníci navíc byli překvapení, že vidí tolik Češek najednou. A ano - poznali to na první pohled, jelikož moje spolubydlící měly trička s nápisem Čekodžin, nihongo OK (Češka, japonština OK - jak moc ok to opravdu bude se teprve uvidí; zatím jsem měla chuť je při každém rozhovoru zachraňovat - JÁ!! -, ale to by jejich komunikačním schopnostem nijak neprospělo). Holky pak ještě čekal navazující let do Ósaky, tak jsem je vyprovodila na bus, a sama se pak vláčkama dopravila na Kjódó, kde přespávám u své spolužačky, co letos studuje na Gakušúinu. Cestou se mi však stala taková nemilá věc - z kufru mi začaly odpadávat kolečka. Hned první den, fakt super -_- Zatím to jistí spínací špendlíky, které drží kolečka na svém místě, ale jak dlouho to vydrží, nemám tucha. Jsem však velice ráda, že jsem se nakonec rozhodla dopravit se zpět z Kjúšú do Tokia letadlem a ne vlakama - to bych asi nedojela.

A ještě jedna vtipná příhoda: na Šindžuku na Odakjú lince jsem narazila na Rusku, která viděla cizinku s kufrem, což v ní nejspíš vzbudilo ochranitelský pud, a jala se mi proto "pomoct" a vysvětlovala mi, jak se vlastně dostanu na Kjódó a co znamenají všechny ty nápisy atd. A já pak neměla to srdce jí říct, že už 6 let studuju japinu a v Tokiu jsem už potřetí, tak jsem jí napovídala historku o tom, že jsem blbý cizinec, co přijel za kamarádkou, neumí ani ň a snaží se neztratit, než ji potká.

Tokyo Metropolitan Governmental Building

Kvůli nevyspání jsem včera odpadla už po osmé večer a spala až do 12 hodin následujícího dne. Navíc jsem byla taková lehce přejetá, tak jsem ani neměla chuť se vydávat někam daleko. Dojela jsem tedy na Šindžuku a zamířila k Tokyo Metropolitan Government Building, kde se ve 45. patře nachází observatoř, odkud se člověk může zadara podívat na Tokio, a pokud je fakt hezky, zahlédne i Fudži. Dnes bohužel až tak hezky nebylo, ale i tak to stálo za to. Už cestou nahoru mi zaléhalo v uších a jsem velmi ráda, že netrpím strachem z uzavřených prostor, protože ta cesta výtahem byla sakra dlouhá.

Odsud jsem zamířila do centrálního parku na Šindžuku, kde dnes probíhala jakási akce, kde se mladí lidé učili, jaké to je být slepý. Všude po parku se proto proháněly dvojice (nejspíš středoškoláků, ale kdo ví), z nichž jeden měl zavřené oči a furt vyřvával věci typu: "Kowai!", "Matte, matte!" nebo jen vyděšené "Áááá!", když se příliš přiblížili ke kašně s umělým vodopádem.

výhled na Tokio

Spletí podzemních nákupních uliček jsem se pak nějakým záhadným způsobem dostala i na západní stranu nádraží (západ a východ si tady vždycky pletu - Šindžuku a Ikebukuro pro mě prostě zůstávají záhadou i po třech letech snažení), kde jsem samozřejmě neodolala a zamířila do BookOffu. Ačkoliv měli tři ze čtyř dílů Tošokan Sensó, odolala jsem a odešla s prázdnou (nejspíš poprvé - zasloužím metál!). V Marui měli opět slevy, tak jsem tam zabrousila a koupila si ťapky, protože z těch, co jsem měla zrovna na sobě, mi už vylézal palec. A o kousek dál se na mě usmál Doutor a já neodolala - ice mačča latté je prostě v tom dusném horkém tokijském létě úplně saikó! <3 Celou dobu jsem však mířila do Šindžuku Gjoen, což je vlastně takový velký park, kam jsem se chystala už loni, ale nějak se nepovedlo. A nepovedlo se ani tentokrát, protože pro dnešek už zavřeli :( Tak jsem se zase otočila a vydala se "domů", přičemž jsem si ještě skočila do Lawsonu zaplatit letenku z Kagošimy do Tokia.

Lidi, já tady chci žít. Dejte mi někdo práci. Nebo mi aspoň poraďte, co má taková průměrná absolventka japanologie dělat, aby nějakou práci v Japonsku získala? Že já nestudovala IT nebo tak něco...

btw fotky budou postupně přibývat na adrese: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014