Příspěvek obsahuje spoustu fňukání, sebelítost a celkově je dost shit - berte to jako varování.
Pomalu jsem si začínala říkat, že třeba tohle jaro bude jiné než ta předchozí, ale už i letos na mě začíná doléhat pesimismus. Nejde jen o to, že po návratu zklamu všechny kolem sebe, protože ani po roce v Japonsku nebudu umět mluvit, ale navíc se i moje gramatické znalosti a povědomí o znacích docela rychle vytrácí. Ještě k tomu budu ve stejném ročníku jako Kristýna, která je momentálně v Tokiu, a Helča, která tam byla loni, a tudíž bude ten rozdíl o to viditelnější. Jenže to je ještě poměrně daleko - mnohem víc mě teď děsí fakt, že se po mně chce 10-stránková práce v japonštině. To bych nezvládla ani když jsem byla na vrcholu svých japanologických znalostí natož teď. Co já jen budu dělat? Strašně se toho bojím.
Další starostí je samozřejmě manžel. Od koho myslíte, že jsem včera měla nepřijatý hovor? A kdo myslíte, že mi dnes volal, když jsem ten mobil náhodou zapla, hm? Správně. Netuším, co si myslí, že dělá. Vážně má za to, že mu to snad i zvednu? To jako vážně? O_o Jenže čím déle tu jsem, tím větší mám chuť to vážně udělat. Můžu si do zblbnutí opakovat, že je to idiot, ale stejně je ve mně pořád ta část, co ho chce vidět a promluvit si s ním. A pak jsem na sebe jen naštvaná, že o tom vážně uvažuju.
Kdyby to bylo někdy jindy, asi bych to všechno hodila za hlavu, ale zrovna teď mám pocit, že to jsou všechno nepřekonatelné problémy a mám chuť se jen stočit do klubíčka a umřít. Dnes v noci jsem kvůli tomu vůbec nemohla spát a od pondělka každý večer zakončuju s alkoholem v ruce, který však moc nepomáhá.
Jak špatně na tom jsem dokládá i fakt, že mi ze studijního napsali, že potřebují potvrzení o studiu na Udai, a já to pokládám za nepřekonatelný problém a skoro se mi chce brečet. A přitom o nic nejde.
Kvůli tomuhle stavu odkládám i cestu do Kansai - jednoduše mi to připadá jako neřešitelný problém a mám sto chutí se na to kompletně vykašlat (což nemůžu, protože pokud nepojedu teď, už nepojedu vůbec).
Nevím si rady.
Nesnášim jaro >.<
No comments:
Post a Comment