Sunday 4 March 2012

Dělání, dělání všechny smutky zahání

Když před dvěma týdny přišel jeden kluk s nabídkou brigády, byla jsem ještě s ex-manželem zadobře a když za nás oba rozhodl, souhlasila jsem tedy, že se zúčastním. Jenže to bylo dva týdny zpátky a když nadešel den D, modlila jsem se, aby byl manžel v jiné skupině než já. Den předtím jsem se radši moc neukazovala na fejsu, aby po mně nechtěl ráno vzbudit (což manžel vyřešil velice šikovně - nešel radši spát vůbec). Nakonec to tedy byl on, kdo v 6 ráno budil mě. Vidět ho hned po ránu, když jsem večer jen horko těžko usínala, protože jsem ho nemohla vyhnat z hlavy - to bylo kapánek moc a musela jsem si udělat kafe, abych to ustála. Jakékoliv jeho pokusy o komunikaci jsem zahubila hned v zárodku tím, že jsem si prostě nasadila sluchátka a nesundala je, dokud nepřijel vláček. A ne jen tak ledajaký vláček - šinkansen!

Sice mi manžel udělal místo, abych si sedla vedle něj, ale já utekla o dvě řady dál. Věděla jsem, že nepřijde, ale pro jistotu jsem si radši četla - z okna stejně moc koukat nešlo, protože to byl samej tunel, až uši zaléhaly.
Cesta nám zabrala jen půlhodinku (ale stála 4 tisíce), pak se muselo přestupovat (kavi znovu nasadila sluchátka). V druhém vláčku jsme se dozvěděli, že jsme v odlišných skupinách - a já si oddechla. Trávit s ním celý den je momentálně nad moje síly. Ale ověřila jsem si, že v přítomnosti třetí osoby jsem schopná s ním jakž takž komunikovat (pokud berete sarkastické poznámky jako komunikaci). Seděli jsme každý z jedné strany Číňanky Tókecu a docela se to i dalo, ale upřímně jsem byla ráda, že jsem za chvíli vystupovala.
Já a moje skupinka jsme se nacházely v zasněženém městě Aizu-wakamacu, prefektura Fukušima a naším úkolem bylo posoudit, zda je místní značení srozumitelné pro anglicky (či čínsky) mluvící turisty. Jinými slovy jsme dostali stoh dotazníků a vyplňovali, jestli je ta která cedule jasně viditelná, přehledná, srozumitelná... Prostě děsná prdel -_-

Projeli jsme se po městě nacpaní v malinkatém autobusu s děsně nízkými stropy, mrzli venku při čekání na další autobus zatímco kluci se koulovali, pojedli v místní restauraci vyhlášený sósu kacudon (překvapí vás, že jsme byli jediní návštěvníci?) a prošli se na hrad a zpět. Pak jsme autobusem odjeli do dalšího městečka - Kitakata, taktéž prefektura Fukušima, a projeli se po městě v dalším vyhlídkovém busu. A to byla prosím celá brigáda. Ale dostali jsme 22 tisíc, z čehož teda 11 padlo na cestování za ten den plus oběd. Večer sice bylo v plánu jakiniku, ale nakonec byli všichni unavení, takže z toho nic nebylo. S druhou skupinkou jsme se potkali při přestupu na šinkansen zpět do Ucunomije, od manžela jsem se však držela dál, abych s ním nemusela mluvit, a i při cestě na kolech jsem to vzala jinudy, abych nemusela jet s ním. Od té doby jsem ho neviděla, ale vedle v pokoji je, nic se mu nestalo, jen prostě nevylézá.

(fotky z Fukušimy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Fukushima-ken/)

Já jsem dnes navíc stejně celý den nebyla k mání - poslední dobou dobrovolničim v jedné kavárničce s názvem CommuniTea.



Nikoho jistě nepřekvapí, že nejhorší část celé práce je interakce s návštěvníky - to mi fakticky nejde, naučené fráze zapomínám, nevím, jak se chovat, a pokud nemusím, tak radši moc nevylézám. Ale kafe jsem se naučila dělat hned, chodím na nákupy, myju nádobí a běhám do druhého patra pro suroviny z ledničky či mrazáku. Dnes jsem taky pomáhala při výrobě tiramisu, na které jsem si hned napsala recept a ráda bych to někdy vyzkoušela. A baví mě to - alespoň se zaměstnám a nemusím sedět v pokoji a přemýšlet o všem možném. Plus dostávám obědy, večeře a kafe zadarmo :)

1 comment:

  1. Ty japonské kavárny mě fascinují. Všechny ty malé, co jsem viděla, vypadají jako něčí obývák... XD
    Ale dobře, že brigádničíš. Zkušenosti se vždycky hodí. I ty špatné (ty asi nejvíc >.>)

    ReplyDelete