Saturday 10 March 2012

Sama, ale ne osamělá

Než se pustím do obávaného příspěvku o jídle, chtěla jsem sem hodit zase něco z mého osobního života. Poslední dobou se sice nic akčního neděje, ale i tak si připadám jak na houpačce. Strašně jsem potřebovala nějakou kamarádku, s kterou bych mohla probrat mojí situaci s manželem. Nějak už nejsem zvyklá všechno to dusit v sobě - proto jsem taky dospěla k závěru, že to musím nějak ventilovat. První a největší emocionální výlev jsem si odbyla formou dopisu manželovi, který měl 4 stránky, a leží mi ve stole. Nikdy světlo světa znovu nespatří, ale já to beru jako terapii, díky které se mi strašně ulevilo, a hodlám v tom nadále pokračovat.

Ve středu - tedy den, kdy manžel odjel do Kansai - se konečně povedlo dostat to ze sebe i formou rozhovoru s někým nezaujatým: dopoledne jsem šla s Miki do restaurace na okonomijaki tabehódai a probraly jsme celou situaci ze všech stran a úhlů, porovnaly manželovo chování s chováním přítele Miki a konečně jsem byla ujištěna, že kluci jsou fakt divní a přemýšlejí úplně jinak. Ještě ten den jsem to pak probírala na Skypu s Helčou a musím říct, že se mi strašně ulevilo. Nyní je mi fajn, nezabývám se manželem ani zdaleka tolik jako předtím a vlastně mi ani nechybí. To má jistě spojitost s tím, že ho nevídám, neslyším jeho hlas přes zeď a nemusím se děsit okamžiku, kdy mi zaklepe na dveře. Jediná doba, kdy mi není tak úplně fajn, je těch pár minut každý večer, kdy se objeví na fejsu - to jsou nejtěžší okamžiky dne. To a pak omluvná esemeska, která mi přišla ve čtvrtek v půl druhý ráno, kdy se mi omlouval, že se vykašlal na úklid kuchyně (což mu hned tak nezapomenu, jelikož jsem se musela prohrabat 6 pytlema odpadků, abych je správně roztřídila - fakt hnus).

Včera jsem se však kompletně odreagovala, když jsem šla s ruskama tancovat do klubu - ty máčky to zas vydržely jen 4 hodiny (přičemž polovinu toho proseděly u baru) - já tancovala téměř nonstop a ještě při odchodu jsem se pohupovala do rytmu a klidně bych tam zůstala. Hráli zase skvěle, Lady Gagu následovaly SNSD a pak zase Pink... Dav byl tentokrát o něco větší, takže byl občas problém najít místo na tancování, ale dalo se. Někde v polovině se ke mně přitočil nějaký Japonec a věnoval mi vodku s tonikem a zase zmizel. Těžko říct, co to mělo znamenat - trošinku jsem se bála to vypít, protože jsem o drogách v pití slyšela už dostkrát ve zprávách, ale nakonec jsem si řekla Vem to čert, přinejhorším najdu svůj doprovod a nic se mi nestane a vypila jsem to. Nic se mi nestalo, akorát alkohol v krvi způsobil, že jsem se uvolnila a tancovala naprosto bez obav z toho, co si o mně pomyslí okolí. Tyhle chvíle miluju - skvěle si tím pročistím hlavu, vůbec na nic nemyslím a dunění hudby cítím až v kostech.

Dalo by se tedy říct, že jsem v pohodě, ale zas tak úplně pravda to není - třeba jednu ze svých oblíbených písniček už nemůžu ani slyšet. Je to proto, že ji mám nenávratně spojenou s manželem. Stejně tak jsem musela odstranit svůj romantický wallpaper z plochy a nahradit ho hrozně kjůt ovcí. Romantický písničky a filmy musejí pryč, stejně tak jako fotky z pobytu tady. Při mé smůle se mi dneska manžel ozval přes fejs, jen aby se pochlubil, kolik krásných holek stihl potkat - nakonec jsem radši utekla, protože i když jsem předtím byla v dobré náladě, v ten okamžik jsem měla chuť prohodit noťas oknem a rozbrečet se. Takže ano, je mi fajn, ale nesmíte mi připomínat existenci jistého Poláka. Zaplať pánbůh, že ho až do 19. vůbec neuvidím...

2 comments:

  1. Myslím, že jsi na dobré cestě :D
    I když to pití od neznámého Japonce byla trochu riskantní záležitost xD

    ReplyDelete
  2. To možná jsem, ale je to tím, že on tu není. Momentálně se mi snaží furt dovolat, ale já hraju mrtvého brouka, protože s ním fakt nechci mluvit. Co se však stane příští pondělí, až ho zase uvidím, to nemám naprosto tucha...

    Jn, risk to byl, to uznávám... holt si říkám, že mně by nikdo nic neudělal - hezká nejsem, prachy nemám - co by po mně kdo chtěl?

    ReplyDelete