Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš
v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a
narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří
kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a
jednoduše to stojí za houby.
Navykla jsem si každý rok absolvovat Tour de Morava,
v rámci níž navštěvuji všude možně rozeseté kamarádky, absolvuji nákupy, a
když počasí dá, jde se i do zoo. Po loňském studeném březnu, kdy se teploty
povalovaly kolem nuly a já trpěla, když jsem měla lozit po venku, jsem nakonec
byla i ráda, že mě letošní Japonské jaro ničím nezaujalo, a já tudíž nemusela
jet někam mrznout. Stejně by to nestálo za to, jelikož jedna z olomouckých
pobíhala tou dobou ještě kdesi v Japonsku. Odložila jsem to tedy na duben s tím,
že alespoň bude tepleji.
Čas se však vlekl a chuť někam jet se nedostavila. Říkala
jsem si, že prostě musím, že to překonám a pojedu a bude to fajn. I jsem začla
zjišťovat, kdo by na mě měl kdy čas… Ale pravdou je, že se mi prostě nechce a
nevěřím, že bych si to v tomhle rozpoložení já nebo kdokoliv kolem moc
užil.
No, a protože v květnu a červnu je moc práce a
dovolenou mi nedají, tak jsem to prostě pro letošek vzdala – možná to zkusím
promyslet někdy na přelomu srpna a září nebo tak něco, ale teď se mi fakticky
nikam nechce.
A jestli si myslíte, že si tu zbývající loňskou dovolenou,
z které je má vedoucí už nervní, protože se musí do června vyčerpat,
nevezmu jen pro to, abych ji prospala, tak se šeredně mýlíte.
Tímto se omlouvám mým moravským známým – nezapomněla jsem na
vás, jen to teď prostě nejde.
Upekla jsem si mazance. Tři, protože jsem žrout. Jeden jsem ani nestihla vyfotit. |
Respekt před studentama ekonomie. Ti - když se jim nechce psát test - napíšou výhrůžný e-mail a nechají evakuovat ne jeden komplex (o čtyřech budovách), ale rovnou tři, z nichž jeden až v dalekých jižních Čechách (protože specifikace je pro lamy).
To jsem si takhle odskočila do jiné budovy otevřít místnost pro výuku a zpátky do kanclu už jsem se nevrátila, neboť nastalo okamžité vyklizení budovy, dveře spojující budovy se mi zavřely před nosem a já skončila venku jen s tím, co jsem zrovna měla na sobě a po kapsách (dvoje klíče, jeden kapesník, 1 Kč a jedna černá fixa na tabuli). Svetr, taška či mobil zůstaly v kanclu na stole, kam nás vrátný odmítl pustit. Bylo lehce po deváté ráno. Obnovení provozu se očekávalo v půl třetí odpoledne. Super.
Nakonec se kolegyně přeci jen prosmýkly a donesly mi ty nejdůležitější věci (bohužel bez svetru, knihy či mé trosky, ale aspoň s mobilem a klíčema od baráku), protože se rozhodlo, že na to kašlem a jdeme domů.
Tapetovaly jsme. Už zase. Tentokrát nejmenší místnost bytu - záchod. Měnili nám totiž stoupačky a sloupli, co se dalo. Takže někdo na Velikonoce barvil vajíčka, já jsem měřila, stříhala a lepila tapety. Změnily jsme to z hnědé na zelenou a hned je to hezčí.
Zasadila jsem si rajčata. Jsou to zatím takoví chcípáčci, co se natahujou k oknu, tak se bavím tím, že je vždycky otočím, což je zmate a chudáci nevědí, kam že se to chtějí dostat. Jsem zlá :D
Když už jsme nakousli to cestování (zatím tedy spíš jeho
absenci), tak vězte, že se hvězdy samy postaraly o to, abych furt jen neseděla
doma. V červenci mě čeká týdenní kurz angličtiny v Edinburghu.
Rozdělovací test se mi vysmál do ksichtu a prdnul mě do skupiny C2 (haha, mě s mojí
vyjadřovací schopností ohnuté lžíce :D). Takže dopoledne ze sebe já, jakožto
pologramotná opice, a moje neexistující slovní zásoba s přídavkem
náhodných slov v japonštině budeme dělat trotla před plynule žvanícíma
cizincema s pravým britským přízvukem. Super -_-;
A odpoledne se budu trmácet po deštivém okolí
s kolegyní, která se ode mě nehodlá hnout na krok, jelikož její angličtina
bohužel zůstává spíše na teoretické úrovni. Nejsem zvyklá cestovat
s někým, neumím se přizpůsobit. Když jsem naposled jela s někým, ti
druzí dva se rozhádali natolik, že jsme stejně skončili každý jinde. Takže
nemůžu říct, že bych se vysloveně těšila.
Ale víte, kdo byl v Edinburghu? Správně – Sóseki! Když
už mu Londýn lezl krkem natolik, že si jeho známí začali dělat starosti, že se
tam snad odkrouhne, odcestoval na sever načerpat energii a stavil se i
v Edinburghu. Co přesně tam dělal, to se mi vypátrat nepodařilo (zatím),
ale svůj pobyt v Británii přežil, takže to tam nejspíš nebylo až tak
špatné. Doufám, že i já to ve zdraví (hlavně tom duševním) přežiju.
Ach, škoda, že to letos do Olomouce nevyšlo, ale já už tu budu napořád, takže tě očekávám kdykoliv :)
ReplyDeleteVýlet do Edinburghu ti závidím (ale já se jednou do Británie taky vypravím!)... a ty mazance taky!
Nezoufej, někdy na přelomu srpna a září bych to chtěla zrealizovat :)
DeleteBtw konečně jsem si koupila vaflovač, ale tak dobrý vafle, jaký děláš ty, se mi ještě nepovedly (prosím si recept^^)