Nejlepší dovolená je ta, kterou vám platí někdo jiný, aneb jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část první

Občas si tak říkám, čím se mi to poštěstilo, že mám tak hodného zaměstnavatele, obzvláště když tu vorám, co mi přijde pod ruku.
Pan zaměstnavatel má totiž vždy určený obnos peněz na NĚCO a nic jiného s ním nelze dělat než to NĚCO. Tak například když jsou to prachy určené na kancelářské potřeby a ten daný rok nepotřebujeme tolik propisek, nemůžeme je např. převést na stipendia pro studenty, ale ani je nechat do dalšího roku; to by se musely vrátit. Systém ¬_¬

Tož letos byly prachy na vzdělávání zaměstnanců a aktivity spojené s rozvojem pracovních kompetencí, které neměl kdo využít, což jsme pojaly jako jasný signál, že je načase dát sbohem dusnému kanclu a jet někam do světa na jazykový kurz (protože za týden se sice možná nic nového nenaučíte, ale zato oběhnete všechny pamětihodnosti vybrané destinace a o to tu přeci jde). Výhoda toho, když má celé vaše oddělení čtyři lidi.

Velmi fascinující bylo zjištění, že jsme všechny tři během víkendu shodně přišly se stejným místem a víceméně stejným termínem. S kolegyní, s níž sdílím kancl, jsme měly i společnou školu, kolegyně odvedle si to zařídila po svém (a taky jsem ji celý týden ani neviděla – zaplať pánbůh za maličkosti).

Následovaly srandičky typu cesťák (s tím je vždycky sranda: hm, a tahle kolonka je asi k čemu, sem mám napsat co, tohle se taky vyplňuje?), letenky, vybrání zálohy či rozřazovací test z angličtiny, který se mi vysmál, plivnul mi do oka a strčil mě, pologramotnou opici, do těch nejpokročilejších.
A pak taky osobní blbosti typu nový kufr (ano, na každou cestu mám nový kufr, protože ten předchozí málokdy vydrží cestu tam, natož zpátky), průvodce (sehnala jsem pouze celé Skotsko, Edinburgh se vypařil), cestovní pojištění, které jsem si zařizovala den před odletem, a samozřejmě plán kam jít, co vidět, kde co koupit. Jinými slovy spousta zdlouhavých příprav kvůli jednomu týdnu, ale to je tak asi vždycky.

všudypřítomný racek

Samozřejmě i tentokrát jsem se na letišti musela zouvat, protože moje letní polobotky určitě vypadaly jako ten typ, co do nich schováte pět nožů a výbušninu k tomu. Rovněž jsem pochopila radu, že na záchod se jde, když je záchod poblíž, nikoliv až když se vám chce, protože za kontrolou už žádné nebyly (a ani možnost se napít – super věc, když už třetí týden máte dusivý kašel, za sebou dvě celá balení různých léků proti kašli a začínáte se obávat zápalu plic). Tož přežila jsem let, jehož největším povyražením bylo asi půlhodinové čekání na autobus, který by nás z letadla odvezl do haly – která byla asi 50 metrů daleko! (stejně jsme nakonec šli pěšky).

Ubytování

můj malý pokojík

Jak jsme s kolegyní zjistily, jazykové pobyty nabízejí dvě možnosti ubytování – v rodině či na kolejích. Na přizpůsobování se rodině jsme už obě staré a chceme svůj klid, takže jsme skončily na kolejích, které byly koncipovány stylem jedna buňka – čtyři samostatné pokoje s koupelnami a společná kuchyň. Krása! Kromě mě a kolegyně tam ještě byla tak čtyřicetiletá Němka a Švýcar zhruba v mém věku, který se usilovně připravoval na nějaké zkoušky. Naštěstí nikdo z přítomných nebyl nadmíru společenský, takže jsme se vídali minimálně a většinou jen na hodinách, protože ty jsem měla s Němkou a Švýcarem společné.

Mělo to dvě menší vady – neexistenci varné konvice (zato tři toustovače, wtf?) a racky. Ty mrchy se usadily nad kolejemi a vřískaly celou noc, takže jsem první noc skoro vůbec nespala. Později jsem zjistila, že tam po dvoře pobíhalo jedno mládě, se kterým tak celou noc udržovaly komunikaci, což je sice hezké, ale dosti hlučné.

Výuka

Pro našeho zaměstnavatele hlavní důvod cesty, pro mě fascinují sonda do života dnešních šestnáctek. V naší skupince totiž převažovaly a já, Němka a ještě jedna asi padesátiletá Italka jsme tak prudce zvyšovaly věkový průměr.

Dopolední vyučování bylo rozděleno na dvě části, každá s jinou vyučující; obě byly příjemné, ale ta druhá, Rhiannon, ta byla prostě skvělá. Tématem týdne byla Krása, takže jsem se ani nenadála a už jsem se ocitla uprostřed diskuze o omlazovacích krémech a jak jsou v dnešní době naprostou nutností, což pronesla šestnáctiletá dívčina, která vypadala maximálně na čtrnáct. Vůbec všechny šestnáctky se shodly, že už je načase zaměřit svou pozornost tímto směrem, zatímco já, Němka a Italka coby starší osazenstvo jsme jen nevěřícně koukaly. Nic jiného ani nezbývalo, když vám vyhublá šestnáctka s dokonalou pletí (či dokonalým make-upem) a vlasama jak z reklamy na L’oreal tvrdí, jak těžké pro ni je snášet tlak společnosti ohledně vzhledu. Sounds fake, but ooooukej -_- To je asi něco, co se nás, ošklivých lidí, netýká. Nad náma už společnost zlomila hůl, protože já si teda ten tlak – s výjimkou požadavku na holení nohou, a to je teda opruz maximální - nijak extra neuvědomuju (nebo na něj kašlu – jedno z toho).

Fascinující bylo i nadšení všech přítomných (krom našeho staršího osazenstva) z existence posilovny pro obličej, o níž jsme četli článek. Co je na tom zaujalo, to vážně netuším, ale všichni (i přítomní kluci) to hned chtěli vyzkoušet, zatímco já si říkala, že to zní jako mučení (procedura zahrnovala štípání, hnětení obličejových svalů či propleskávání).

Že bych se něco málo přiučila, to asi ani nikdo neočekával, ale asi jsem doufala, že bych mohla být nucená víc mluvit. Přestože jsme byli velmi často rozděleni do dvojic, kde jsme se měli bavit o tématu, ti ukecanější zvládli odkecat i moji část a s těmi tiššími jsme si svorně pomlčeli, takže nic.
Zcela nečekaně jsem se rozhodla zúčastnit se i Konverzací u kafe, které se konaly ve čtvrtek, ale rozdělení do skupin podle věku nebylo úplně nejideálnější; skejsla jsem ve skupince se třemi lidmi s věkovým rozpětím 45-50, kde se nějakým záhadným způsobem hlavním tématem staly manželky Napoleona O_o Takže jsem měla dostatek času rozjímat o tom, jak jsem už stará, když mám blíž padesátníkům než teenagerům… Ještěže to kafe aspoň bylo zadarmo…

Doprava

Dobrou zprávou je, že Edinburgh má spoustu autobusových linek, takže je vysoká pravděpodobnost, že tam, kam se chcete dostat, jede autobus.

Špatnou zprávou je, že snažit se pochopit jízdní řády je velice frustrující a bez Googlu se prostě neobejdete. Jízdní řády – z nějakého mně nepochopitelného důvodu – neuvádějí všechny zastávky na dané lince. A to ani na internetu, ani přímo na zastávkách autobusu. Takže pokud nevíte přesný směr a linku, nebo aspoň mezi kterými uvedenými zastávkami se ta vaše vybraná zastávka nachází, jste v řiti. Chcete vědět, v kolik bude autobus na té které zastávce, na které zrovna nestojíte? Smůla. Chcete vědět, jestli tenhle autobus jede na vaši zastávku, ale není to nějaká extra tůze důležitá zastávka, kterou by dopravní podnik uznal za zmíněníhodnou? Smůla.

A to není všechno! (teď je příležitost přihnout si alkoholu a obrnit se proti nadcházejícím špatným zprávám. Dobrý? Tak jdeme na to.)

Všechny zastávky jsou na znamení. To by samo o sobě nebylo nic až tak strašného – tak prostě zmáčknete čudlík, až budete chtít vystupovat a dobrý (nebo alternativně při čekání na zastávce mávnete rukou, až se bude blížit váš bus – a ano, mávnutí je povinné, jinak se na vás pan řidič vykašle a vesele projede okolo). Jenže – a teď si to představte – nikde v autobuse se nedozvíte, jaká je příští zastávka. Žádné obrazovky, nákresy trasy, či hlášení. Nic. Ani ťuk. To prostě nastoupíte a modlíte se ke všem bohům, abyste neskončili v sousedním městě. Ani kdybyste podle gůglu spočítali počet zastávek, k ničemu vám to nebude, protože bus nestaví na každé, takže ani nepoznáte, že zastávka byla. Super zážitek, na takový vzrůšo budete ještě dlouho vzpomínat.

A že já jezdila hodně – dokonce jsem si radši pořídila předplacenou Rida card, kde stačilo přiložit k senzoru a pípat, protože – a to je další super vymoženost, zvlášť pro turisty, kteří zrovna dorazili – jízdenky se dají koupit pouze přímo v autobuse, kde ovšem musíte mít přesný obnos, jelikož přístroj nevrací; a lístek můžete a nemusíte dostat, což pak vysvětlujte ekonomickému odboru, který dohlíží na vyúčtování vaší pracovní cesty (jenom mezi námi – lístky jsem velmi nenápadně sbírala po zemi, abych pokryla cesty před pořízením tramvajenky).

Jak jsem tedy se svojí úzkostnou poruchou, která vyžaduje připravenost na cokoliv, protože improvizace je naprosto cizí pojem a jako takový se neuznává, řešila to, abych se dostala, kam chci, aniž bych se ztratila? Seděla jsem u gůglu a hledala trasu, čísla autobusů, počet zastávek, názvy dvou až tří zastávek předcházející té mé a to, jak by okolí mělo vypadat (tady bude park, tady bude ostrá zatáčka vlevo okolo Tesca apod.); v autobuse jsem si pak sedala nalevo, abych z okna viděla na názvy zastávek, okolo kterých projíždíme, počítala, a když to vypadalo, že se blížíme, neohroženě jsem zazvonila, že příští vystupuju. 

Spoiler: ani jednou se mi nepodařilo vystoupit přesně tam, kde jsem chtěla. Ani. Jednou.

Nespornou výhodou ovšem bylo, že zastávky jsou děsně blízko u sebe, a když se o jednu dvě spletete, neskončíte v sousedním městě, takže pohoda. Vždycky jsem tedy nakonec došla, kam jsem potřebovala (ale toho adrenalinu! Na konci týdne jsem byla úplně vyšťavená a potřebovala bych dovolenou).

Nákupy

Edinburgh má spoustu obchodů, ale valná většina těch v centru jsou suvenýry. Nikdo nepotřebuje tolik kostkovaných šál či flašek whisky, ale aspoň jsem ocenila všudypřítomné ovce <3

Obchoďák v normální cenové relaci jsem objevila jeden, u vlakového nádraží, kde měli i nějaké ty hadry na obhlížení. Za největší výhru považuji skutečnost, že jsem se ze zvědavosti šla podívat do obchůdku s názvem Damaged Society, kde na mě z výlohy koukaly samé lebky a cosi jako korzet. Kdo by čekal, že zrovna zde seženu veselou sukni se slunečnicemi (a s kapsami!), jejímž jediným nedostatkem byla nedostatečná délka (vyřešeno žlutou krajkou).

Zatímco kolegyně sháněla kostkovaný deštník, já jsem nechala suvenýry daleko za sebou a vydala se do vzdálenějšího obchodu s látkami, protože proč si kupovat předražené a příliš kraťoučké kostkované sukně, když si je můžu ušít sama, že jo. Sehnala jsem úžasnou modrou a pěknou modrozelenou kostku, 150ky, od každé tři metry, takže i kdybych se nakonec rozhodla udělat z toho šaty, mělo by to stačit. Kdyby měli i další pěkné barvy místo těch vyblitých růžovo-šedo-bílých, tak už jsem teďka totálně švorc :D

Když jsem před cestou hledala informace o Edinburghu, narazila jsem na blog jakési zde žijící Japonky, která mimo jiné zmiňovala i kde ve městě sehnat japonské potraviny, takže nebylo divu, že jsem se vydala i do prodejen s asijským zbožím. Dost věcí jde sehnat i v Praze, ale přeci jen jsem si koupila daši, jókan, sušenou oliheň nebo třeba nattó, které jsem už čtyři roky neměla, takže jsem se na něj hned ten večer vrhla (tedy až poté, co jsem proklela Tesco, že nemají kulatozrnnou rýži a že jsem si musela koupit obyčejnou v pytlíku).

Jestli jste v napjatém očekávání, zda jsem si koupila i nějakou knihu, pak vězte, že samozřejmě! Tak trochu jsem doufala, že v Británii třeba vychází víc knih japonských autorů než tady, ale v knihkupectví jsem zavadila jen o dvě – Tabineko ripóto od mé oblíbené Hiro Arakawy, kterou už ovšem mám v japonštině, a Konbini ningen, což vyhráno Akutagawovu cenu a ráda bych si to přečetla, ale za 13 liber za takovou úzkou knížečku si to můžou nechat. Takže jsem si nakonec koupila dvě knihy přímo na letišti, protože zrovna měli nějakou akci 2 za cenu 1; nový King byla jasná volba, ale netušila jsem, jakou druhou si koupit. Tož zavadila jsem pohledem o Eleanor Oliphant is Completely Fine, u níž sice anotace byla taková nicneříkající, ale aspoň to napsala ženská autorka a navíc Skotka, tak jsem si řekla proč ne (spoiler: byla to ta nejlepší kniha, kterou jsem letos četla, a nejradši bych si ji hned přečetla znova – a to jsem ji dočetla teď v sobotu).

Jídlo a pití

Kvůli neexistenci konvice u mě tedy převažovalo to pití, konkrétně kafe, které jsem vypila, i když bylo sebehorší (koukám na tebe, řetězče Nero). Naopak se osvědčila Costa Café, kterou jsem měla i u kolejí, takže to byla taková zastávka poslední záchrany. Vtipné bylo, že ačkoliv jsem vždy říkala, že chci to největší kafe, pokaždé jsem dostala jinak velký hrnek/kelímek (Costa dávala ty největší *-*).
Ve prospěch Nera mluví pouze výborný slaný karamelový cheesecake, který jsem se minulý týden snažila napodobit, ale nebylo to ono.

Večeře jsem odbyla na koleji, ale na snídaně a obědy jsme chodily do restaurací či kaváren, takže jsem velice rychle zjistila, že skotská kuchyně nebude moje oblíbená. První den jsem si neprozřetelně nepřečetla složení a dala pouze na název, který jsem už zaslechla – Egg Benedict. Kupodivu jsem to slyšela hlavně z japonské televize, kde to vypadalo docela dobře, tak jsem si řekla, že to nemůže být tak hrozný. Měla jsem asi líp poslouchat, z čeho že to je.

Představte si situaci: je sedm hodin ráno a oni před vás a váš prázdný žaludek postaví opečenou housku s extra mastnou slaninou, napůl syrové vejce a nahoře obrovskou lžíci majonézy. A to dvakrát. Žlučník protestoval, jen co to uviděl, žaludek začal tvrdit, že je to dobrý, že vlastně ani hlad nemá. Nemyslela jsem, že to ustojím, ale kupodivu jsem to ve zdraví přežila a zařekla jsem se, že majonézu už teda fakt ne. Od následujícího dne jsme chodily na snídaně do jiné blízké kavárny s názvem Blue Bird, kde jsem si zamilovala ovocné lívance a do konce týdne se jich (v různým obměnách) nevzdala.

Obědy byly taky zajímavé, hlavně proto, že jsem při čtení jídelních lístků půlku času absolutně nevěděla, co že to je za jídlo, a druhou půlku jsem vyřazovala věci, kde byly fazole, slanina, nebo majonéza (nebo pro jistotu všechno dohromady). A haggis - tak odvážná (a odolná) teda fakt nejsem.
Takže jsem nakonec skončila s různými verzemi toho samého – fish & chips. Ačkoliv jsem byla v několika restauracích, které se halasily, že nabízejí ty nejlepší fish and chips, nejvíc mi chutnaly ty, které jsem si koupila do papírové krabičky s sebou. Ještě že mi jídlo platil zaměstnavatel - v téhle oblasti jsem tedy fakt neušetřila...