Ze života věčně zdeptaného cvoka

Po delší rádiové pauze jsme tu zpět u dalšího dílu pořadu Kavi se snaží hrát si na normálního člověka a moc jí to nejde. Dnes se podíváme, na co všechno si autorka dokáže vzpomenout, že jste od minule propásli (spoiler: moc toho není, paměť už slábne), zabrousíme k takovým zábavným tématům jako nemoci, a když zbyde čas, jukneme do Olomouce a taky na právě skončené Vánoce.
Tož máme málo času, jdeme na to.



Co se práce týče, přežili jsme další promoce. Sice ne příliš úspěšné (poněvadž někdo si po sobě nekontroluje práci, že, huso jedno hloupá!), ale aspoň skončené. Letošním hajlajtem byl jakýsi Španěl, který se neobtěžoval přijít na nácvik, takže neměl ponětí, co se po něm bude chtít, a jakmile v ruce třímal svůj diplom, zdekoval se do publika, jako že pro něj to už skončilo. Ještě že jsem to neviděla, neb jsem instruovala zbytek absolventů, kdy si mají jít pro své diplomy, a zvěsti se ke mně donesly až po skončení. A díky bohu jsem nepotřebovala ani pepřák (ale to by teprv byl hajlajt, kdyby se ho někdo pokusil použít v aule - to by bylo přímo nezapomenutelné), ale kolegyně mě několikrát musely zachraňovat před nekončící smrští nesmyslných otázek jedné absolventky, o které se raději nerozepíšu, ale vězte, že jsme si s ní všichni užili až až (a nikdo nedokáže říct, zda už je po všem, nebo nás s ní čeká ještě další kolo. Držte nám proto palce).

Zhruba od listopadu jsem začala řešit zpočátku triviální zdravotní problém - bolavý palec u nohy. Taková hovadina, ale jak vám to kazí život, když najednou bolí při každém kroku a nemůžete ho prakticky vůbec ohnout. Strýček Gůgl radil, že buď jsem si ho někde ukopla a mám ho nalomený, nebo jsem chlap po čtyřicítce a mám dnu. Pokrčila jsem rameny a po třech týdnech kulhání se tedy vydala k doktorovi. To byla vůbec sranda, protože jakmile mě sestřička zmerčila, hned po mě skočila a že prý rovnou sfoukneme i preventivní prohlídku. Krev na mě bonzla zas tu štítnou žlázu a - kupodivu - prý zánět močových cest. No budiž, já sice žádný problém v tomhle ohledu nepociťovala, ale když myslí... A že to prý může být spojené s tím palcem (a nejspíš i ramenem, které, mrcha, zahlédlo svoji příležitost a přidalo se). No tak jsem tedy vyfasovala první antibiotika ever a zobala.
Jenže palec byl furt stejný a ještě se po těch práškách přidala další nepříjemnost, kterou sice nebudu zmiňovat, ale vězte, že oproti zánětu močových cest, o kterém jsem ani nevěděla, bylo tohle hotové peklíčko, a jestli mi ještě někdo předepíše antibiotika, pošlu ho rovnou do prdele >.<
Tož poslali mě na další odběr krve (4 vpichy, aby našli žílu, čtyři!) a zjistili kulový, tak se mě doktor raději zbavil tím, že mě poslal na ortopedii. Tam jsem se dostala přímo v rekordním termínu a dozvěděla se fascinující fakt, že mám ploché nohy. A jen tak mimochodem se zmínil, že z krevních výsledků sice nic nevyplynulo, ale že to asi bude náběh na dnu, tak jsem vyfasovala nějaké prášky na zánět a radu, že se mám vyvarovat rybiček v konzervě.
Takže jsem prostě a jednoduše chlap po čtyřicítce, který se furt cpe masem, vnitřnostmi a nezřízeně chlastá. Nu což, občas se o sobě dozvíte věci, které jste fakt nečekali.

No ale pryč od nemocí, abychom nebyli jak důchodci. Po všemožných peripetiích jsem se konečně letos dostala do Olmu. Sice jen na dva dny, ale aspoň tak, protože už jsem se obávala, že to letos prostě nevyjde. S kamarádkou jsme totiž plánovaly jet tentokrát ve dvou, jenže původní termín zněl "přelom srpna/září". Jelikož kamarádka je na tom s časovým vytížením daleko hůř než já, nechala jsem domluvu termínu s jednou naší bývalou vyučující, se kterou jsme se chtěly potkat, na ní. Chyba lávky; když se ani v září nic nedělo, napsala jsem jí a dozvěděla se, že zatím nic nevyřídila. Takže jsem se toho chopila, ale protože se stejně muselo čekat na potvrzení z její strany (či ze strany vyučující), dotáhly jsme to vyjednávání až do prosince, aniž bychom se na něčem shodly. Naštěstí na začátku prosince jsem druhé dvě účastnice málem uprosila, aby si našly vhodný termín, a já pak dohadovala ubytování a další lidi kolem, s kterými jsem se chtěla v Olmu setkat. Kamarádka ovšem nebyla schopná mi dát vědět, v kolik chce jet, pak jí do toho ještě něco vlezlo a já se prostě rozjela do Olmu sama, protože jinak by mi asi už ujely nervy. Na přespání u naší společné kamarádky se vykašlala a přijela prakticky jen na otočku s tím, že mě o čase svého příjezdu informovala až ten den. A proč jsem to tak řešila? Protože návštěva Olmu je jednou z velmi mála příležitostí, kdy se dostanu mezi lidi. Normálně nemám kam s kým jít, takže se můj sociální život smrsknul na chození do práce a občasnou návštěvu knihovny. Ano, i já mám pocit, že jsem krtek zahrabaný ve své díře, ze které prakticky nevylézám, tak se mi nedivte, že když už se něco dohaduje, chci to prostě mít jednoduše naplánované, abych se na to duševně připravila.

vánoční Olomouc

No budiž; já se mezitím sešla alespoň na skok se známými, takže to účel nakonec splnilo. Olomouc byla i takhle v zimě moc pěkná; radnice už je od mé poslední návštěvy opravená a byla i nazdobená, trhy jsou pěkné a plné punče (který jsem bohužel nemohla) a vůbec výzdoba všude možně je hezká - viděla jsem i vánoční tramvaj, osvětýlkovaný most k Šantovce a - světe div se - fialovými světýlky nazdobený jeřáb, což mě teda dostalo úplně nejvíc a proč to kruci nemáme v Praze, když mi před oknama kanclu stojí takové jeřáby tři?!

vyfasovala jsem knížky *-*

Jen škoda, že jsem neměla víc času a že jsem se nedostala i do Brna, kam jsem chtěla (ale nechala jsem se vyděsit výlukou tamního nádraží, takže holt až příští rok, až se na to budu moct lépe připravit). A teď můžu další půl rok vesele přemýšlet, co jsem kde mohla udělat nebo říct lépe, a plácat se kolem dokola výčitek, že když se nedokážu s někým bavit normálně, neměla bych raději vůbec vylézat mezi lidi, abych zbytečně nešířila svůj pesimismus a špatnou náladu. To je hrozný - člověk si říká, jak to tentokrát bude fajn, a pak otevře pusu a ven vycházejí jen věci, které jsem říct nechtěla. To je lepší nemluvit vůbec než tohle. Jak to ty lidi dělají, že spolu mluví a že si mají co říct? O_o Já nemít někoho třetího, kdo zachraňuje situaci, tak už se se mnou radši nikdo nesejde...

No, řekněme, že není divu, že mám spoustu času na koníčky :D Tak jsem si v mezidobí ušila dvě sukně z látek z Edinburghu a na třetí, která bude složená ze zbytků dosavadních kostkovaných látek, se právě pracuje. Ta modrá je z oboustranných skladů, ta dozelena z jednostranných, obě s kapsami a podšívkou, takže fajn do zimy.

No a Vánoce... byly letos takové nevánoční. Cukroví jsem stíhala napéct jen tak tak, úklid se letos konal jen velmi zlehka a uznávám, že dárky jsem odflákla (a každý rok si říkám, že tentokrát začnu dřív a vyhnu se davům - a každý rok to nechám na poslední chvíli a pak se mi nikam nechce). Jako každý rok jsem si vlastně koupila i dárky pro sebe sama, takže když jsem letos přemýšlela, co že bych to vlastně chtěla - ano, knihu, to se rozumí samo sebou -, narazila jsem úplnou náhodou na informaci, že letos shodou okolností vyšla biografie Sósekiho v angličtině. Při pohledu na cenu jsem sice dostávala mžitky, ale když už jsem dostala ten vánoční bonus, tak jsem se prostě plácla přes kapsu a hele ho! *-* Nj, jsem holt blázen, co se dá dělat. Doufám, že se dozvím spoustu pikantních detailů - například, proč se vlastně oženil se svojí manželkou (prachy, že jo? sázím na prachy) a co se to stalo roku 1894(5?), že se zničehonic přestěhoval do Macujamy (Šiki, určitě s tím má něco společného Šiki!). Tož se těším, ale zatím dočítám jiné rozečtené knihy, takže až v příštím roce.

Od vzdálenější části příbuzenstva jsem dostala hromadu kosmetiky, kterou nepoužívám, a čtečku, což je sice fajn, ale bohužel si neumím představit, k čemu mi bude, když běžně čtu na mobilu, další krám s sebou odmítám tahat a rychlý dotaz gůglu mi prozradil, že elektronické knihy se prý dají koupit i bez tohoto zařízení *krčí rameny* Asi jsem nevděčnej fracek, kterému nic není vhod...

No, každopádně užívám dovolenou (protože hádejte, kdo si ji neumí vybrat v termínu a pak to musí honit na konci roku, protože mu zbývá 14 dní staré dovolené?), smutně koukám na vaječný koňak, který si holt letos musím odpustit, a přemýšlím, jestli si jít lehnout, číst, sledovat seriály nebo jít šít. 

Ach, ta těžká životní rozhodnutí! :D

Hezký nový rok všem!