Jak se Kavi ocitla ve Skotsku, část druhá

Edinburgh je krásné a pro pěšky cestující turisty přívětivé město, kde vedle sebe uvidíte nádhernou starou architekturu a moderní skleněné budovy, někdy dokonce zakomponované do sebe. Kromě budov se ovšem vyplatí i všímat si drobností typu vyzdobené vchody obytných domů. Nejlepší je prostě se vydat do města a čekat, na co narazíte. Pár tipů, co si (ne)nechat ujít jsem si však přivezla, takže tady je máte:

Dean Village

V podstatě první místo, kam jsem se vypravila, jelikož jsem to měla blízko, ale určitě není k zahození si to nechat až na dobu, kdy budete zhnusení z toho množství lidí všude a z města obecně. Tohle je totiž příjemná procházka po břehu Water of Leith. Na začátku od Stockbridge je cesta z větší části skrz (leso)park, který je sice oddělen plotem, ale sem tam nějakou tu lavičku pro odpočinek najdete. Jako plus se projdete kolem St Bernard’s Well a nad sebou uvidíte oblouky Dean Bridge. Když půjdete pořád dál, měli byste dojít až k Národní galerii Moderního umění. Až tak daleko jsem nedošla, ale určitě je to moc pěkné.

Royal Botanic Garden

Když už jsme u těch odpočinkových míst, tak musím zmínit i botanickou zahradu se spoustou cestiček a tematicky rozdělených zahrádek – luční kvítí, stromy, rododendrony, skalničky, rostlinstvo čínských hor… Mně osobně se líbila jakási výzkumná zahrádka, která je schovaná dost stranou a člověk si může počíst o pokusech, které na rostlinkách provádějí typu míchání barevných kombinací, přežívání kytiček v rozdílně stíněných místech apod. Je tu i malý rybníček a jak je to chráněno hradbou stromů, můžete si sem v klidu zalézt a odpočinout si od lidí J

Holyrood Park

Arthur's Seat, který se tyčí nad městem

Méně odpočinkový je tenhle „park“, a to hlavně proto, že je to docela prudce do kopce a cestičky nejsou vždy nejjednodušší. Ale ten výhled na město na konci za to stojí – pokud zrovna neprší, jako se to povedlo mně. Takový námahy a všechno je v mlžným oparu – to je k vzteku. V dešti tam nelezte – kameny kloužou a vy si akorát tak rozbijete hubu (vlastní zkušenost). A vemte si dobrý boty, abyste nebyli jako ten jeden maník, co se tam odvážně vydal v žabkách (a určitě toho okamžitě litoval).

Zoo

A milovníci zvířátek si nenechají ujít zoologickou zahradu. Mají tam (spící) pandy (červené i černobílé), (spící) koaly, (kjůt) mravenečníky a (pekelně dobře schované) tapíry. A když přijdete ve správnou dobu, bude hezké počasí, hvězdy vám budou přát a dotyční nebudou líní nebo přežraní, dočkáte se i procházky tučňáků. To je velice oblíbená akce, takže všude miliarda lidí (hlavně kvílících harantů), ale zase můžete využít své výšky a čumět jim přes hlavy. To je zážitek – když ošetřovatele tučňákům otevřou dveře od výběhu a všichni napjatě očekávají, jestli někdo vyleze, nebo ne. Při mé návštěvě bylo celkem vedro, takže se našli jen dva odvážlivci. A ti vzali to svoje vycházkové kolečko kolem hřiště fakt hopem, takže se člověk mohl bavit tím, jak se na těch kratičkých nožičkách ženou kolem, křídla pěkně od těla, aby prorážela vzduch, a šup zpátky do výběhu. Celkově je to pěkná zoo; drahá a furt do kopce, ale hezká, zvířátka mají poměrně velké výběhy a málo mříží, i když je pořád co zlepšovat. A někdo by měl najít ty zatoulané vydry – bůhví kam se poděly, ale jejich výběh zatím obsadily obávané divoké větve a kvůli nim do Edinburgu fakt jezdit nemusím – dostatek jich je i v Olmu.

Cramond Island

pohled z nejvyššího bodu ostrůvku zpět na pevninu

Pokud máte čas a odliv stojí na vaší straně, můžete si udělat výlet na malinký neobydlený ostrůvek Cramond. Když je příliv, je od pevniny odříznut vodou, ale za odlivu k němu vede cestička. Okolo sebe můžete pozorovat vodní ptactvo, kterak doluje chudáky mlže, můžete si nasbírat mušle a škebličky a projít se po ostrůvku kolem dokola. Když je hezky, jsou odsud trochu vidět i mosty v Queensferry. Cesta na pevninu ovšem trvá asi čtvrt hodiny, tak s tím počítejte a nevyrážejte zpátky až na poslední chvíli – vždycky se najde nějaký blb, který tam buď zůstane úplně, nebo se posledních pár metrů doslova brodí (spolužačka z kurzu měla prý vodu až nad kolena, když konečně došla ke břehu).

Edinburgh má i pláž – Portobello, ale taková vedra, aby se šel člověk koupat, tu asi moc často nejsou. Já jsem vyrazila v docela teplý den, ale po pár minutách brouzdání se ve vodě jsem necítila prsty. Takže pláž slouží spíš jen na procházky – hlavně s psími mazlíčky.

Hrad

Dost bylo přírody, je čas se podívat na památky. Jako první vás praští do očí hrad. Ten je na vyvýšené skále a dme se tam nad městem, takže ho máte furt na očích, když jste v centru. Je fakticky moc pěkný a fotogenický, takže ho najdete i na většině pohledů. Problém ovšem je, že je mnohem hezčí zvenku než zevnitř. Hlavně asi proto, že v něm žádný panovník vlastně moc dlouho nepobýval a spíš to zabralo vojsko (které tam trčí doteď). Jako ano, podíváte se na pár budov (hlavně zvenku), které vydržely, poslechnete si, jak to tam dlouho chátralo, a s trochou štěstí vyfasujete průvodce, kterému rozumíte alespoň polovinu výkladu, ale jediným hajlajtem jsou pomalu rezivějící korunovační klenoty, na které si musíte vystát příšernou frontu a nakonec si je stejně nemůžete ani pořádně prohlédnout, protože vás plynule zase ženou východem ven, natož vyfotit. A pokud máte smůlu a zrovna ten den přijede šest autobusů čínských turistů, tak se už jen těšíte někam do klidnějších míst (případně zvažujete, jestli by jeden z těch vystavených kanónů nešel použít k rozehnání davů). Za ty prachy to holt asi úplně nestojí…

Holyrood Abbey.

O něco lepší je Holyroodhouse Palace. Tam teda nevyfotíte ani prdlajs (alespoň tedy vevnitř, venku je to ok), ale výklad si můžete poslouchat v klidu ve sluchátkách (ve srozumitelné angličtině), sunete se svou vlastní rychlostí, a dokonce i něco vidíte, protože zde dokonce i někdo bydlel/bydlí. A máte to i se zahradou a krásným, i když polorozpadlým Holyrood Abbey, které svého času muselo být fakticky překrásné.

Lauriston Castle

Osobně bych doporučila i menší výlet do Lauriston Castle, což tedy není hrad, ale i tak je to moc pěkný baráček s rozlehlým volně přístupným parkem a japonskou zahradou. Pokud máte rádi serepetičky, mramor a vázičky, zúčastněte se i prohlídky, kterou vedou dobrovolníci. Domeček je totiž přeplněný vším možným od obrázků, lamp, nábytku, až po suprmoderní topení a koupelnu (na tehdejší dobu), tajné chodby a pěknou zastrčenou knihovnu, kam bych se chtěla usadit a nenechat se rušit.

Naopak si můžete nechat ujít National Museum, teda pokud nemáte rádi technické vymoženosti, protože těch je tam většina. Zbytek expozic je taková nesourodá směska porcelánu, oblečení, vycpaných zvířátek či skotské historie (dobře, ta jediná je asi taková ucelenější a místy i zajímavá).

Kostely

vnitřek kostela St. John's

Jestli je něčeho v Edinburgu hodně tak racků kostelů. Ať jdete kamkoliv, nějaký zaručeně minete, ale ne všechny bývají otevřené. V průvodcích se nejčastěji zmiňuje katedrála St. Giles na Royal Mile (ulici vedoucí od hradu k Holyrood Palace), která je sice obrovská, ale že by byla tak děsně úžasná, to mi teda nepřišlo. A taky je furt plná lidí, což není něco, co bych vítala. Mnohem hezčí byl „nenápadný“ kostelík na západním konci Princess Street zvaný St. John's. Na kostel byl fakt prosvětlený, laděný do černobíla s krásně zdobeným stropem a barevnými vitrážovými okny. Vstup je zdarma, ale za focení musíte přispět dvěma librami (podobně to funguje i v dříve zmíněném St. Giles a asi i jinde; radši jsem ale investovala sem než do St. Gilese – ten byl tmavý a ne moc fotogenický).

A to je, milí zlatí vše. Doufám, že jste si něco pěkného vybrali, a pokud máte trpělivost na 531 fotek (pracně vybraných z původních 1100), tak hurá na https://kavi3.rajce.idnes.cz/Edinburgh/.