Jakiniku a umírající manžel

Dnes nemám nic extra spešl, o co bych se chtěla podělit. Nic vyloženě převratného se nestalo, svět se stále točí. Jen jedna dívčina má ráda jednoho kluka o něco víc než včera.

Manžel se nám nastydl, takže včera jsem ho téměř neviděla. Večer pak byla v plánu jedna menší akce - Taku organizoval jakitori párty, a protože jsem jakitori ještě neměla, chtěla jsem tam jít. Když jsem se však ptala manžela, jestli půjde taky, nechtěl. Normálně by mě to asi odradilo, ale tentokrát jsem se rozhodla přeci jen jít. Jako na potvoru však zrovna ten večer začal padat sníh a byla děsná kosa. Většina lidí se místo jízdy na kole rozhodla jet taxíkem, já, Mira a Němec a ještě pár lidí, kteří se nevešli do taxíku, jsme však přeci jen jeli na kolech, a přestože to nebylo tak daleko, málem mi umrzly prsty (nemluvě o tom, že jsme jeli rychlostí umírajícího šneka, jelikož jsem se bála, že si rozbiju hubu - už jsem tenhle týden slítla jednou, koleno mám stále fialový a nerada bych si to zopakovala).

Dorazili jsme na místo a asi deset minut čekali na ostatní. A protože Taku nezařídil rezervaci, čekalo nás další hodinové čekání vevnitř, než se uvolní nějaké stoly. Během téhle doby jsem si stačila vyměnit telefonní čísla s Číňanem Kaihonem a s Itó-san, vedoucí kolejí, která tam šla s námi. Konečně jsem se taky naučila používat infračervený přenos dat, což tu každý používá místo starého známého "dej mi číslo a já tě prozvoním, abys měl to moje." A taky jsem se nudila, tak jsem manželovi poslala japonskou smsku, že to venku klouže, tak aby dával pozor, jestli půjde ven. Manžel mi pak odpověděl, že už se vrátil z obchodu, že to fakt klouže, tak abych si na zpáteční cestě dávala pozor a vrátila se v pořádku :)

totálně narvaný stůl jídla

Ve čtvrt na deset jsme se usadili u dvou sousedních stolů a začali si objednávat. Všichni jsme měli tabehódai, takže jsme si mohli objednat prakticky cokoliv a v jakémkoliv množství, takže stoly se za chvíli doslova prohýbaly pod množstvím masa a mořských plodů, které následně putovali na kulatý gril uprostřed stolu. Kleští na obracení se chopil Kaihon a Mira a za chvilku už jsme se nacpávali jak nevázaní. K tomu pivo, později i umešu, které jsem zde ochutnala poprvé. A nakonec kafe a dezert v podobě jahodového sorbetu, zmrzliny a pudinku.

A už je to nad ohněm

Zůstali jsme až do půlnoci, bavili se (a to i bez manžela), fotili se a hlavně jedli a pili, co to jen šlo. Kvůli téhle události jsem celý den téměř nic nejedla, takže se skoro i stydím, co jsem všechno snědla, a téměř jsem praskla. Rozhodně už si nemusím kupovat ten pásek, co jsem ještě včera tak nutně potřebovala XD A maso nějakou dobu nechci ani vidět (což vzhledem k cenám asi nebude takový problém). On ani ten tabehódai, nebyl nijak levný (nechala jsem tam 4 000 jenů!), ale popravdě kdybych si tolik masa chtěla koupit v obchodě, zaplatila bych daleko víc. Konečný účet pak byl 42 000 za 11 lidí a když jsem to viděla, docela mě to dostalo.

a to jsme my - velcí masozřavci XD

Venku mezitím roztála vrstva sněhu, ale stále pršelo, takže cesta zpátky byla taky velmi zajímavá. I tentokrát jsme se rozdělili na dvě skupinky - 6 lidí se vracelo na kolech, zbytek pokračoval na karaoke. Dorazili jsme kolem jedné - manžel ještě nespal a téměř okamžitě za mnou přišel a vyzvídal, co se dělo v restauraci. A samozřejmě umíral na to svoje nachlazení, tak jsem mu věnovala polívku a zakázala vycházet z pokoje.

Dnes dopoledne se mu ta jeho smrtelná nemoc zhoršila, takže jsem mu připravila polívku, věnovala mandarinku jako zdroj vitamínu C, uvařila vodu na čaj a nechala mu ji v mý termosce a nakázala mu zůstat v posteli. Mezitím mě ještě pověřil, abych mu hodila věci do pračky. Večer mi pak volal, že je to horší, tak jsem se stavila zas, donesla mu další vodu, citron a paralen, a připravila mu večeři. Pak jsem s ním zůstala, protože se očividně nudil, a byla jsem za to odměněna tím, že se na mě stále usmíval, důvěřivě se rozvaloval na posteli (s lehce vyhrnutým trikem, takže jsem se musela ovládat, abych nekoukala tím směrem moc často XD), a protože měl horečku, mohla jsem mu ji (častým) saháním na čelo kontrolovat. I když příšerně přehání a neustále mi přehrával pohřební blues a slavné scény z pohřbu, přeci jen mě baví se o něj starat, protože si alespoň přijdu užitečná. A on je mi za mou pomoc vděčný.

Když jsem dneska potkala Taku(a), tak mě požádal, abych se o manžela postarala, a já mám přesně tohle v plánu :)