年末年始, část 2. - Koncert

Čtvrteční dopoledne jsem trávila sama na Asakuse, jelikož manžel přitáhl domů až v 6 ráno a odmítal vstávat před 13 hodinou. Znovu a tentokrát pomaleji a důkladněji jsem si prošla zdejší tržiště, koupila si přívěšek na mobil a mamce maneki neko. Došla jsem až k chrámu Sensódži (vsuvka: mám problém poznat, co je chrám a co svatyně. Myslela jsem, že když to má bránu torii, je to svatyně, ale ouha, brány torii jsou občas i v chrámech) a zatímco jsem se snažila nenechat se převálcovat davem lidí, pořizovala jsem fotky (vzhledem k celkovému počtu fotek mám pocit, že jsem nic jiného než focení nedělala :D). Taky jsem si řekla, že když už tam teda jsem, mohla bych napodobit ostatní a jít si něco přát. Nevzpomínám si, kdy a kde to bylo, ale jednou jsem slyšela, že když si jde člověk něco přát, nejideálnější je hodit do tzv. saisenbako (dřevěná truhla na milodary s mřížkou na vrchní straně, abyste si to nemohli rozmyslet a vzít si peníze zpátky) vhodit pětijen. Tak jsem vylovila příslušnou minci a šla si něco přát (nehodlám psát co, protože by se to nesplnilo, ale Vám, věrným čtenářům, je to nejspíš jasné ;)

Sensódži

Zabrousila jsem i do okolních uliček se spoustou malinkatých obchůdků a restaurací a cestou se i stavila v jednom mini-obchoďáku, kde jsem manželovi schrastila ručník, protože on přijel bez něj a byl příliš línej, než aby si ho sehnal sám *protáčí oči v sloup*
Asi ve dvě jsem se vrátila na pokoj, vzbudila manžela a dala si oběd, zatímco on se pomalinku rozkoukával - a tím myslím OPRAVDU pomalinku; trvalo mu víc jak půl hodiny, než vůbec slezl z postele, a další čtvrt hodinu, než se odhodlal jít objevovat tajemství koupelny. Když si vzpomenu, že právě ten den jsme původně chtěli jet do Kamakury, musím se smát - nezvládli bysme to ani omylem. Místo toho jsme se vydali zpět na Omotesando, abychom zkoukli Haradžuku ve dne (manžel totiž chtěl vidět lolity). Oproti předchozímu dni bylo v ulicích daleko víc lidí, což ale nebylo nic proti té malé nenápadné Takešita dóri, která doslova praskala ve švech.

Prý "zadní ulička" - pche! Takhle nacpáno není ani na Václaváku

Nesnáším místa s vysokou koncentrací lidí, ale manžel tam prostě chtěl, tak jsme se zařadili do proudu a nechali se unášet davem. Rozdělení bylo nevyhnutelné - zatímco já skončila u stánku s palačinkami v kornoutu, na kterých jsme si předchozí večer pochutnávali, manžela to odvleklo až kamsi na konec uličky, takže mi volal a já ho poslala zase zpátky, že si ho v davu odchytnu. Při čekání poblíž obchůdku s lolita módou Body Line jsem si ale říkala, že to možná nezvládnu - těch lidí bylo příliš moc a ani jeho světlá barva vlasů by mi moc nepomohla. Naštěstí jsem ho zahlédla, tak jsem se prodrala davem na druhou stranu, odchytla ho a prodrala se zase zpět (ta ulička má na šířku asi tři kroky, ale byl to fakt téměř neřešitelný problém, dostat se z jedné strany na druhou). Vystáli jsme si kilometrovou frontu na palačinky (no dobře, tak tak dlouhou zase ne, ale rozhodně byla pořádná) a já si velmi neprozíravě dala jahodovou se zmrzlinou. V prosinci, když jsem na sobě měla sukni - opravdu výborný nápad.
Cestou zpět k parku Jojogi jsme i pár lolit zahlédli (tedy hlavně já - manžel má pocit, že lolity nosí jen přeslazenou růžovou, takže jsem mu vždycky musela dát vědět, když se nějaká, která v žádném případě neodpovídala manželově představě, mihla kolem). Přešli jsme ulici k nádraží Haradžuku a vydali se do parku za ním, kde se nachází svatyně Meidži. Původně jsem si říkala, jestli má cenu tam chodit, protože jsme se tam stejně chystali jít na Silvestra, ale zpětně jsem ráda, že jsem tam byla i předtím a viděla svatyni v "normálním" stavu. Měli jsme vlastně obrovské štěstí, protože bylo lehce před čtvrtou odpolední a ve čtyři se zavírá. Rychle jsme vpluli dovnitř k nelibosti místního strážce, který už pomalu dával zábrany na svá místa. Cestu k samotné svatyni jsme vzali metodou žaves a ještě cestou slyšeli hlášení, že se park uzavírá.

vstup do svatyně Meidži

Tady jsem si taky koupila svoje první omikudži. Stojí to většinou 100 jenů a jde o malý kousek papíru s nějakou věštbou, doporučením či jiným moudrem. Obsah může být jednak dobrý, ale i špatný; ta dobrá omikudži si necháte, ta špatná přivážete na vyhrazená místa či stromky. Já chytla špatné - něco o tom, že svět se hýbe kupředu a mě nechává za sebou. Jenže když jsem to chtěla někam uvázat, všimla jsem si, že není kam. Bylo mi řečeno, že v zájmu zachování čistoty přírody si svoji věštbu musím odnést s sebou. Cestou zpátky jsme si udělali neplánovanou okružní jízdu po místním (leso)parku. Po úzké silničce jsme šli jen sami dva, nikde nikdo a začínalo se stmívat. Po asi čtvrt hodině jsme se začali bát, že nás tam zavřou, protože cesta nám trvala až příliš dlouho a absolutně jsme netušili, kde to vlastně jsme. Naštěstí jsme se nakonec našli a s ještě poměrně velkým množstvím návštěvníků jsme prošli brankou ven.

prodej omikudži (a omamori a dalších)

Po Omotesando jsme se vydali zpět k metru, kde jsme se rozdělili. Manžel mířil na Šindžuku, já k parku Kitanomaru. Vystoupila jsem kdesi poblíž císařských zahrad a rozhodla se zbytek cesty dojít pěšky. Venku tma, já sama v sukni, úzká cesta podél vodního příkopu s občasnými běžci... no paráda. A ještě jsem si celou cestu říkala, jestli jdu vůbec na tu správnou stranu...

Omotesandó s novoroční výzdobou

Ovšem já, velká průvodkyně po Tokiu, se přeci neztrácím - jakmile jsem došla poblíž Kitanomaru, už jsem viděla ty davy fanynek a fanoušků - ano, v parku Kitanomaru se totiž nachází hala Budókan, kde se ten večer měl odehrát koncert Buck-Tick. Na tváři se mi rozlezl nadšený úsměv a strašně jsem se těšila. Přeci jen B-T nevidíte každý den, a navíc tohle byl můj teprve třetí koncert v životě. Přišla jsem před šestou, takže jsem si mohla prohlédnout nejen stánky s různými předměty s logem B-T, ale hlavně lidi kolem. Strašně mě překvapilo, jak různorodé fanoušky tahle skupina má - byly tam žáci základní školy, ale i babičky v kimonech, cizinky a cizinci z různých států, holky oblečené normálně, gotičky, takové ty přeslazené lolity (manžel by předl blahem), jedna postarší Japonka v jakýchsi obrovských barokních šatech a s blonďatými lokýnkami, kluci ve fracích, kluci připomínající fanoušky heavy metalu... prostě na co si vzpomenete. A hlavně těch lidí bylo strašně moc! Později jsem zjistila, že hala má kapacitu 14 tisíc lidí - a byla plná. Dokonce jsem cestou do haly viděla dost lidí s cedulemi, že by rádi od někoho koupili lístek - smůla, pochybuju, že by se takového pokladu někdo vzdal.

průčelí a víceméně jediná fotka - pak mi sebrali foťák :(

(škoda, dokážete si představit ty fotky s mým úžasným zoomem 14?)

Přiblížila se šestá, tak jsem si našla tu správnou frontu a zařadila se. Kdybych nebyla nadšená, že mě po x-letech čeká koncert, připadala bych si kvůli všem těm zábranám skoro jak ovce na porážce. Ale Japonci byli spořádaní - když začali pouštět dovnitř, nikdo se nestrkal, nikdo mi nedupl na nohu ani do mě nevrazil loktem, jak jsem zvyklá z domova. Po kontrole lístků mi zabavili foťák, takže bylo po srandě. Vlezla jsem dovnitř a marně si lámala hlavu, kam mám jít. S tím souvisí i můj problém s neznalostí japonských koncertů - nevím jak vy, ale já když jdu na koncert, tak si radši seženu lístek na stání a jdu se probojovávat k pódiu. Tady to tak ale nefunguje - tady jsou všude místa k sezení, i před pódiem. Že jste viděli záznamy z koncertů a lidi před pódiem stojí? No ano, stojí, ale hezky na svých místech a mají možnost si sednout (kterou ovšem nijak zvlášť nevyužívají). Místa na stání samozřejmě existují taky - jenže jak jsem na vlastní kůži zjistila, jsou v úplně poslední řadě nahoře, za všema ostatníma. Měla jsem však neuvěřitelné štěstí a chytla to nejlepší místo z těch nejhorších - hned u uličky. Při čekání na začátek jsem si ještě stihla pokecat s vedle stojící (v tu chvíli však na zemi sedící) holčinou. Zjistila jsem, že je z Polska (ti Poláci jsou rozlezlí úplně všude >.<), ze stejného města v kterém studuje manžel, že na rok studuje v Tokiu a že při nakupování lístků udělala stejnou chybu jako já. Narozdíl ode mě ale byla o něco menší, a kdyby zůstala na svém místě, pravděpodobně by neviděla ani ťuk. Vyřešily jsme to ale chytře - obě jsme si stouply do uličky (k nelibosti kluka z druhé strany uličky) a viděly jsme perfektně ^_^

Budókan zevnitř - během koncertu byl totálně narvaný

(foceno mobilem za halasného vyřvávání, že máme vypnout mobily)

B-T začli asi s pětiminutovým zpožděním, ale jakmile po intru začli, všichni si okamžitě stoupli, ruce nahoru (přičemž poslední řada s výjimkou mě a dívčiny neviděla ani prd) a halou se rozezněly první tóny. Atsushimu to v těch černých kalhotách a delší jakoby krajkové košili strašně seklo a ani s mejkapem to tentokrát nepřehnal *kavi přede blahem*, Hisashi tam v té modré zářil na celou halu a předváděl "úžasné" "taneční" kreace XD, Hide zářil jen díky sytě červené kytaře, s kterou se pravidelně procházel na vzdálené konce pódia. Došlo i na nějaký ten fanservis (s Yutou, který se jinak stále držel vzadu) a jinak spousta velmi "zajímavých" pohybů našeho milého Atchana >:D
Nakonec B-T překonali mé očekávání a vydrželi na pódiu dvě a půl hodiny, po dlouhém skandování se po skončení i třikrát vrátili pro přídavek a zahráli dalších 5 písniček - já znala tak zhruba polovinu, většinou ty novější jako Alice in Wonder Underground, Dokudanjo no Beauty, Umbrella, ale i Angelic Conversation, Love letter či Jupiter. Atmosféra byla naprosto skvělá a vůbec se mi nechtělo jít domů - na můj vkus to uteklo až moc rychle. Naštěstí na konci mi B-T dali naději, že tohle nebyl poslední jejich koncert, co uvidím - podle závěrečného sestřihu nás čeká 25. výročí, krom kompilace největších hitů i nové album a s tím samozřejmě i další koncerty! Zařekla jsem se, že jestli to bude jen trochu možné, půjdu zas.
Pak už se ale světla opravdu rozsvítila a lidi se začali pakovat. V tom davu jsem bohužel ztratila svůj lístek, což mě dosud mrzí, zato jsem si venku stačila koupit B-T tričko :)

Cestu do metra řídili policisté, protože pod takovým návalem by ta jediná stanice metra asi zkolabovala - já si  naštěstí na metro chvilku počkala, protože mi volal manžel, že na Šindžuku už skončil a že jede domů. Celou cestu metrem jsem se zase usmívala jak magor a ještě po návratu jsem stále byla ve velmi dobré náladě, kterou ani manželův nezájem nezkazil. Nakonec jsme si ještě docela dlouho povídali už při zhasnutém světle a já měla pocit, že to byl jeden z nejlepších dní tady vůbec.

Fotky jsou - jak už jsem minule říkala - tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/