Je mi jasné, že víc než o celém Japonsku píšu převážně o manželovi, ale nemůžu nic dělat - Japonsko je stereotypní a nudné, zato s manželem se furt něco děje a nikdy nevíte, na čem vlastně jste. Proto i dnešní článek bude jen a jen o něm. (Až já si to budu za rok zpětně pročítat, budu si už určitě lízt na nervy, ale momentálně mě to nijak netankuje)
Blíží se nám Vánoce, přestože to tak venku nevypadá. Sice už se nám ochladilo a bez rukavic, kabátu a šály nevytáhnu paty, ale stromečky před oknama mi stále růžově kvetou a ptáci mi tu vesele cvrlikají, jako by bylo jaro. Po sněhu ani památky a atmosféru Vánoc připomíná tak maximálně ověnčený mini-stromeček na botníku.
Ani ve škole našemu svátečnímu duchu nepřejí - první test píšu v pondělí 26. (to abych si ty Vánoce jó užila -_-).
Jenže já se nevzdávám - na miskách tu mám z domova došlé cukroví, ve středu jdu koupit suroviny na bramborový salát a smaženou rybu, pořídila jsem si svíčku, na stolku mám napůl ozdobený stromeček (work in progress, nějak nemám čas a hlavně náladu na vytváření ozdobiček) a v šuplíku schované dva dárky. Letos prostě budu mít Vánoce, i kdybych se měla na hlavu postavit!
Ono to však tak jednoduché nebude - začneme těmi snadnými věcmi: bramborový salát. Už kolikrát jsem při jeho přípravě asistovala mamce, ale tohle bude poprvé, co ho budu vyrábět sama. Ingredience mám sepsané, ale je mi jasné, že sehnat je tady může být kapku obtížné, nemluvě o tom, že drahé. Třeba okurky jsem tu zahlédla jen velmi letmo, hrášek jakbysmet a hořčici ještě vůbec. Ale mám ještě 4 dny - to se zvládne. Mnohem víc mě děsí představa, že se budu dělat s tím salátem, a manžel mi pak řekne, že ten od jeho maminky chutná líp - to ho asi majznu vařečkou. Nejsem žádná kuchařka a tenhle týden jsem nějaká levá (už se mi podařilo odříznout si kousek prstu a říznout se do ohybu ukazováčku - tímhle tempem budu do konce týdne bez prstů), avšak budu gambarimasovat, co to jen půjde, ale stejně se toho bojím. Rozumná část mi říká, abych ho když tak poslala do háje, že je to idiot, ale ta druhá stojí o uznání (kterého se mi beztak nedostane).
Další nedílnou součástí jsou dárky. Vsadím se s váma o co chcete, že mi ten ňouma nic nedá. Vůbec mě to nepřekvapí, asi trochu zklame. Ale já jsem na zklamání zvyklá a jak se píše v jedné úžasné fanfiction: I won't ask for things I can't get.
Přesto, že on si na mě ani nevzpomene, já pro něj dárek mám. Bylo to poprvé, co jsem sháněla dárek pro kluka a samozřejmě mi to absolutně nešlo. Na dárky jsem úplný tele a nikdy nevím, co komu koupit, takže se držím standardu a kupuju chlast, matce barvu na vlasy a tužku na oči. Manželovi však kosmetiku vnucovat nebudu, chlast je tu příliš drahej a žádnýho totálně spešl koníčka nemá. Co s tím? Napadlo mě zeptat se okolí, a když pominu mrtvé duše, které svou troškou do mlýna neměly čas přispět, sešlo se mi pár dobrých nápadů - křížek na krk byl prvním. Zpočátku jsem si říkala, že to nebude ono, ale jak jsem o tom přemýšlela, zamlouvalo se mi to čím dál tím víc. Přestože manžel žádné šperky nenosí, říkala jsem si, že to zkusím. Nakonec však rozhodl obchoďák - nic, co by se mi zamlouvalo, neměli. Nicméně jsem si to poznamenala - ještě bude mít narozeniny :)
Další návrh byl už zmiňovaný chlast (zamítnuto) a pak jeden velmi zajímavý - nové cédo Perfume. Tady jsem se zarazila, hlavou mi proběhlo, jak se těšil na jejich koncert a nakonec z toho sešlo, a že by se mu to mohlo zamlouvat. Tady jsem ovšem zase váhala kvůli ceně a skutečnosti, že žijeme v době internetu, kde se dá stáhnout takřka všechno. Nicméně jsem se rozhodla, že to risknu - a opět zakročil obchoďák :D
Možná to byl osud, ale nakonec jsem skončila přesně tam, kde jsem začala - v knihkupectví. Co jiného můžete dát knihomolovi k Vánocům než knihu? Tady to ale byla vyloženě sázka do loterie - manžel se stále chlubí, jak má obrovskou knihovnu a kolik toho četl, takže jsem trnula (a pořád trnu) hrůzou, že tu Tanizakiho Svastiku už má. A jako mini-dárek k tomu jsem sehnala i pěkný balíček s čokoládou (díky Warrion, čokoláda je prostě čokoláda^^).
Trvalo mi to dvě hodiny, po nichž jsem se vracela naprosto unavená, ale v dobré náladě. Tu mi však téměř okamžitě přišel zkazit manžel - mezi řečí se zmínil, že jde zkouknout film podle jedné Tanizakiho knihy. Hádejte které. Jasně, přesně té, kterou jsem mu koupila. Takže jsem si další dvě hodiny okusovala nehty napětím, aby nepřišel s tím, že se mu to vůbec nelíbilo. Naštěstí to nehodnotil jako shit, nýbrž weird, but good, což je dobré znamení :)
Tímto uzavírám kapitolu Dárek a děkuji všem za tipy a morální podporu během mého běsnění :D
Další, o čem se chci zmínit, je náboženská stránka Vánoc. Já jsem vychovávaná jako ateistka, věřím na osud a můj bůh je Midorikawa Hikaru-sama. On je křesťan - sice nijak zapálený, nicméně věřící. A jako správný křesťan má potřebu zachraňovat ty nebohé nekřesťanské duše a přivést je na správnou cestu.
A tady dochází ke střetu - já si stojím za svým ateismem, on si stojí za křesťanstvím a ani jeden z nás nechce ustoupit. Zpočátku jsem to téměř nevnímala, ale postupně se toto téma dostávalo do našich rozhovorů stále častěji a nyní se už nachází v každé diskuzi. Už na to začínám být alergická - to je furt Osud je blbost, Svět musel někdo stvořit, Život po smrti existuje bla bla bla. Já ho o opaku očividně nepřesvědčim a on ať si zkusí přesvědčovat mě, že mám chodit do kostela. Dneska přišel s tím, že bych měla začít chodit ke zpovědi, na což jsem mu s úsměvem sdělila, že se dostatečně vykecávám na netu a nepotřebuju lízt do kostela. On tu však chce začít pravidelně chodit ke zpovědi a já začínám mít stejný pocit jako on - tahle nebohá duše by potřebovala zachránit.
Nicméně jsem souhlasila, že s ním v sobotu půjdu na půlnoční. V posledních letech jsem si to chtěla zkusit, ale s mamkou očividně nikam nepůjdem, takže si to odbudu tady. Navíc mše v japonštině - to musí být zážitek. Jen doufám, že to nebude moc dlouhý, protože se jinak ukoušu nudou, a manžel by mě asi zabil, kdybych si vzala empétrosku nebo knihu. Taky doufám, že mě nebude nutit přijmout hostii, protože to bychom se asi pohádali. Mimochodem, v minulym balíčku z domova dostal od matky zásobu hostií a má je tam vystavené na ledničce (a na nich položenou naši společnou purikuru ^^).
Co mě však děsí nejvíc je to, že já se tady snažím udělat si běžné Vánoce - stromek, cukroví, salát a ryba, dárky a on se tváří, jako že ho to nezajímá, hlavně když večer půjde do kostela. A i kdyby nic jiného, tak tohle bolí. Asi to bude odlišnou kulturou, ale z mého pohledu je prostě sobec. ...to jsem možná přehnala - přeci jen nevím, jak ta sobota bude probíhat, třeba to bude v pohodě. Ale jeho reakce na to, že mu hodlám uvařit štědrovečerní večeři byla: "Ty chceš vařit štědrovečerní večeři? Proč, prosim tě? O_o" Jako netvrdím, že jsem kdovíjaká kuchařka, ale trocha vděku, že na něj myslím a že mu chci udělat radost, by ho nezabila.
Když ještě přidám dovětek, že po hodině přišel zas a měl potřebu řešit Džo Džo a to, že se mu vyhýbá a že ji chce vidět, určitě si říkáte, proč toho blba nevyhodim a nežiju si spokojeně bez něj.
Inu, on má i světlé chvilky - pravda, není jich moc, ale maj na mě největší dopad. Myslim, že to byla sobota - řešili jsme japonštinu a naši závěrečnou práci, já si čím dál tím víc připadala jako debil a nakonec jsem se pohádali o mé (ne)schopnosti mluvit. Byla jsem fakt naštvaná a pokusila jsem se ho vyhodit, ale on zůstal stát u dveří a začal povídat - a mlel a mlel tím svým uklidňujícím hlasem, přesvědčoval mě, že to bude v pohodě, že na to mám, že si jen musím víc věřit atd. Postupně jsem se uklidnila a když po hodině odcházel, už jsem měla na tváři úsměv a vrhla se na učení s novou energií. Netuším, jak se mu to povedlo, ale uvěřila jsem každému jeho slovu a svět už najednou nebyl tak šedivý jako předtím. Sice se nezdá, ale má stejnou schopnost jako Sylva - přesvědčit zarytého pesimistu, že život je krásný :) A i když ho za jiné věci nemám ráda, za tohle jsem mu neuvěřitelně vděčná a jen lituju toho, že jsem musela čekat tak strašně dlouho, než jsem ho potkala. Znát ho před pár lety, možná je ze mě úplně jiný člověk (a možná taky ne). Každopádně jsem se s jeho pomocí trochu rozmluvila anglicky a teď se mě snaží dokopat i k té japonštině - dneska mě poslal najít Macui-sensei, která by se měla stát mou vedoucí závěrečné práce - ne že by šel se mnou, poslal mě tam samotnou, aby si zajistil, že to bude jen na mě, abych to vyřídila (bohužel Macui-sensei tam nebyla, tak jsem jí musela sesmolit mejl). Ale úmysl se počítá.
Netuším, proč se okolo něj točí tolik holek (ale jako fakt houfy - třeba dneska jsme odcházeli z hodiny a u schodů se na něj náhle nabalily 3 Japonky celé šťastné, že ho vidí - wtf? O_o), ale vím, proč jsem poblíž já, a taky vím, že i přes všechny jeho špatné stránky (a mou neuvěřitelnou žárlivost - kde se to ve mně sakra bere?) poblíž taky zůstanu, co nejdéle to půjde.
No comments:
Post a Comment