Šťastné a veselé after all

Přeci jen existuje ještě jedno téma krom manžela, o kterém můžu vesele psát, kdykoliv si vzpomenete - moje epic faily. Tenhle týden se odehrál další takový a nemít tu manžela, utápim se v depresích. On jediný mě tu drží nad vodou a věří ve mě (což mě dost překvapuje - sám je ve složité situaci, tak bych se vůbec nedivila, kdyby byl pesimista - jenže většinu času není; jen jedno odpoledne se mi podařilo ho trošku zviklat, tak jsme si spolu zaemařili, ale trochu mě to vyděsilo a doufám, že už se to nebude opakovat, protože on je tady moje naděje a když o ní přijdu...).

Šlo o to, že cílem našeho pobytu tady je zkoumat nějaké téma, napsat o tom práci a obhájit ji - jako bakalářka akorát v japině. První je samozřejmě téma - já se zuby nehty držím svého milovaného Sósekiho, a jestli to znamená, že si od něj budu muset přelouskat něco v japině, udělám to. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsme si měli najít svého vyučujícího, který by nám dělal vedoucího. V Olmu jsem to řešila jednoduše - kašlu na téma, hlavně když budu mít Sylvu. Tady jsem ovšem zvolila opačný postup - kašlu na učitela, hlavně když bude Sóseki. Jenže tenhle systém bohužel nějak nezafungoval. Téma totiž mám, ale nikoho, kdo by se mě ujmul. Navíc tenhle semestr nemám žádnou výuku literatury, takže ty učitele ani neznám. Tak jsem udělala jedinou možnou věc - vykašlala se na to.

Jenže se přiblížilo další ze spešl setkání nás nikkenseiů, takže mi nezbylo, než se vážně zamyslet a začít něco dělat, abych jim pak mohla povykládat o svém progresu. Prošla jsem si znovu sylabus, vyhledala si hodiny, které mají něco společného s literkou a vypsala vyučující. Objevila se mezi nimi i Macui-sensei, která nám občas zajede do Olmu udělat seminář o haiku (já ji loni naštěstí misla, zaplať pánbůh za to). Říkala jsem si - jezdí do Olmu, já jsem z Olmu, to půjde. Napsala jsem ji mejl a v jednu ráno se dočkala i odpovědi - prý "A to si troufáte na Sósekiho v japonštině? Tak přijďte zítra do japonské místnosti." Netroufala jsem si, ale nedalo se nic dělat. Ještě připsala, že je alergická na vůně, takže žádný lak na vlasy, mejkap, parfém. Úžasný. Nicméně jsem se v úterý sebrala a šla hledat tu japonskou místnost. Nebylo těžké ji najít - těžké bylo zjistit, jak tam vlastně vlízt. Přišlo mi totiž blbý ťukat na papírové dveře...
Lámala jsem si hlavu, ale nevěděla jsem, co dělat. Tak jsem stepovala okolo a doufala, že třeba vyjde ven.
Hodinu a půl.
Když už jsem vážně začínala být zoufalá, vyšla odtamtud nějaká studentka. Svou neskutečně pitomou japonštinou jsem se jí zeptala, jestli je tam Macui-sensei a ona mi ji zavolala - co já bych si bez ní počala, vůbec netuším.

Macui-sensei se na mě netvářila nijak nadšeně. A ještě míň, když zjistila, že moje japonština je v katastrofálním stavu. Takže mě posadila na zem ke stolku a řekla mi, ať jí sepíšu, o čem že to vlastně chci psát. Bezva - neměla jsem ani tucha. Říkala jsem si, že to vzdám a odejdu, ale vnitřní hlas mi poradil, ať to aspoň zkusím. Tak jsem to tedy zkusila - sepsala jsem jí pár vět o tom, že chci zkoumat téma vinny v Sósekiho Deseti snech. Zabralo mi to půlhodiny. Další hodinu a půl jsem čekala, až Macui-sensei dokončí doučování nějaké holčiny. A protože jsem tu noc příliš nespala, začaly se mi zavírat oči a chvílema jsem tam usínala. Nakonec jsem se však dočkala pozornosti - příliš štěstí mi to ale nepřineslo. Nejdřív mě uzemnila slovy "To je všechno?" a pak pořád chtěla vědět, co to budu psát za práci, jak je dlouhá a co by vlastně měla dělat ona. A já to se svou japinou prostě nedala dohromady a cítila jsem se bezmocně, že tuhle jazykovou bariéru prostě nepřekonám. Po asi půlhodinovém trápení mě uhlazeně a velice zdvořile poslala do háje, ať si najdu někoho jiného. Napůl zklamaně napůl s ulehčením jsem odtamtud vypadla rychlostí blesku a cestu zpátky jen stěží zadržovala slzy. Doma jsem si pak šla co nejdřív lehnout, abych to celé zaspala a nemusela si to v hlavě donekonečna opakovat. Naštěstí mi pak manžel spravil náladu, takže jsem ten den končila s úsměvem a ne emařící v rohu. Ten večer asi v jedenáct v noci jsme jeli na projížďku po okolí - původní plán byl jít nakoupit do jednoho blízkého obchodu, ten ale mezitím zavřel, tak jsme tu jezdili jen tak nazdařbůh a doufali, že se ještě někdy najdem. Nakonec jsme skončili úplně jinde, než jsme doufali, ale obchod jsme našli a manžel tam dokonce potkal jednu známou, která - jako mnoho jiných - měla obligátní dotaz, jestli jsem jeho přítelkyně. Niko to vždycky popře, já se nevyjadřuji a jen v duchu děkuju další osobě, která není tak slepá jako manžel :D (Trávíme spolu totiž tolik času a chováme se tak, že by mě upřímně překvapilo, kdyby si někdo NEmyslel, že jsme spolu) ^_^

Ve středu jsem napsala jiné vyučující, odpovědi jsem se však do čtvrteční spešl hodiny nedočkala (ta přišla až dneska - zase zamítavá.). V poledne mě manžel vzal na oběd (a seděli jsme hezky venku, izolovaně od ostatních^^) a večer jsem pak věnovala učení a manžela už vůbec neviděla. Čtvrtek mi začal vesele - zaspala jsem hodinu. Celé ráno jsem byla na manžela naštvaná, že mě nevzbudil, a až potom jsem se od něj dozvěděla, že se jeho alergie zhoršila a že bude muset k doktorovi. Tehdy jsem zapomněla na své rozčilení a naopak se o něj začla bát. Nijak mi nepomáhalo ani to, že jsem nezávisle na sobě potkala 2 Číňanky, které se mě vyptávaly na manželovo zdraví. Nakonec jsem zjistila, že ho místní doktor poslal ke specialistům a že se manžel asi hned tak nedoplatí. Nejdřív říkal, že se na to vykašle, že na to momentálně nemá, ale já ho přesvědčila, ať to v pondělí přeci jen zkusí, že mu klidně půjčím.

Na spešl hodinu jsme dorazili pozdě, ale naštěstí se nic nestalo - a tentokrát jsem dokonce i trošku mluvila, i když jsem občas zůstala nepochopena (manžel byl jediný, kdo mi rozuměl - nechápu, jak to dělá, ale občas bych ho za to objala). Když jsem jim řekla, že jsem byla odmítnuta, nechtěli tomu věřit. Vypadá to, že se to ještě nikdy nestalo - nj, kavi musí být vždycky něčím spešl :D Byla mi doporučena další vyučující - jestli mě i ona odmítne, nevím, co budu dělat.

hádejte, co bude kavi vařit ^^

Večer jsme zakončili v Bell Mall, kde jsem manželovi pomáhala při výběru trenýrek (z původních 7 dvoje ztratil - neptejte se jak ani kde, nemám tucha, jsem si pouze jistá, že já je zaručeně nemám) - tak dlouho jsme si dělali srandu z jedněch s pejskama, až si je fakt koupil :P
Já potřebovala balící papír, což se ukázalo jako výzva, a víno, manžel zase sháněl leštidlo na boty a něco k jídlu, ale stačili jsme okouknout i filmy a nová céda (kde jsem mimochodem zjistila, že nové cédo Perfume stojí 2 a půl tácu - ještě že ho tehdá, když jsem sháněla dárky, neměli).
Večeři jsme si dali zase spolu a pak se rozešli každý zkouknout svůj vlastní film - já si pustila Lásku nebeskou a Kate a Leopold, manžel jakýsi starý japonský film o incestu (neptejte se...). V noci jsem se pak dočkala i dalšího mejlu od Sylvy *-*

Co by to bylo za Vánoce bez vína a sýru

(i když to bylo pekelně drahý X_x)

Dnešek jsem věnovala čtení, spánku a večer pak přípravě bramborového salátu (který mi pochválila Kó Hei Bon-sama, Ósan i manžel - stejně kecaj, byl to můj první pokus a vím, že to není úplně ono). Když už jsme u toho - chybí mi české okurky a brambory - zdejší okurky jsou divný a brambory se mi odmítají správně uvařit a místo toho se rovnou rozvaří, ať dělám co dělám. A nemají tu naší hořčici. A gothaj... -_- Každopádně za manželových častých návštěv v kuchyňce se mi povedlo salát dodělat a nyní odpočívá v ledničce. Pak ještě nějakou rychlou večeři a další filmový večer - Čtyři svatby a jeden pohřeb a Propadlí lásce s Matthewem Broderickem. Manžel dnes jel někam do klubu, tak doufám, že se mu nic nestane a že se v pořádku vrátí (jsou 2 ráno a stále nic - ne že bych na něj čekala nebo tak něco)

můj výtvor, na který jsem docela i pyšná :)

Teď si tu vesele pouštím koledy, dozdobila jsem stromek, zabalila dárky a už se docela i dostávám do té vánoční nálady. A ani vědomí, že až se příští rok vrátím do Olmu, nečeká mě tam moc kamarádek, je mi momentálně egál (člověk se pouze zmíní, že by rád viděl sníh a závistivá spolužačka hned odsekává něco v tom smyslu, že bych toho chtěla nějak moc - fuck off, když tu byla Diana, tak jsi ani necekla, proti Hance nebo Nině, co tu jsou teďka taky nic nemáš, tak nevim, co jsem ti udělala. A když jsi tak chytrá, mělas jít na mombušó sama, já ti v tom zaručeně nebránila). No, každopádně jsem momentálně šťastná, těším se na to, že strávim zítřek s manželem a doufám, že se to zítra nijak nezvorá.

Držte mi palce a i vy si užijte Vánoce jak nejlépe to jen půjde.

Šťastné a Veselé!