Thursday 1 December 2011

(Ne)Společná dovolená v Hakone

Od soboty 19. do úterka 22. 11. probíhal na Udai školní festival spojený se 60. výročím založení školy. A protože nebyla výuka, rozhodli jsme se se spolubydlícími někam vyrazit. Ale kam? Nejdřív jsem chtěla jen někam do okolí, ale manžel přišel s nápadem jet do Hakone a já po sérii obrázků a vyprávění souhlasila. Manžel se pak usilovně snažil sehnat někoho, kdo by jel s námi, zatímco já se modlila, aby se nikomu nechtělo. Nakonec se udělal kompromis - jeli jsme my dva a Ó-san, což bylo přijatelné pro nás pro oba. Jenže Ó-san má ráda věci naplánované a manžel raději spontánnost a dobrodružství. Měla jsem tušit, že to není dobrý nápad, ale tehdy jsem si ještě říkala, že to nějak půjde. Nešlo; ale k tomu se dostaneme později.

Odjezd byl naplánován na neděli na 9 ranní, ale protože jsem se bála, že zaspím, vstávala jsem už v 6 abych stihla sprchu a sbalit věci (večer předtím to nešlo, protože jsem zas trávila čas s manželem...a šla spát až v 1). Odchod měl být max. v 8, ale manžel se nedokázal vypravit včas a Ó-san taky zrovna nechvátala, takže jsme vyráželi až v 8:20. Na nádraží jsme dojeli úplně z jiné strany, protože manžel trochu zbloudil, ale nakonec jsme to přeci našli, nechali tam kola a vyrazili koupit lístky. Čtyřhodinová cesta probíhala celkem dobře, já a manžel jsme si četli, Ó-san se nudila.
Cestou jsme měli hned dva přestupy - v Akabane, ten proběhl dobře, a v Šindžuku, který už byl horší, jelikož jsme se trochu ztratili a nemohli najít svou linku, ale i to dobře dopadlo a my dorazili do Odawary. Tady jsme se trochu prošli po okolí, skočili si na oběd (sašimi! jen ty krevety na mě koukaly, takže jsem z nich nebyla zrovna nadšená) a pak šli na Odawarský hrad.


Tam jsem zjistila, že jsme poměrně blízko moře, takže jsem tam chtěla jít, ale z časových důvodů to nešlo. Pomalinku se začalo stmívat a my začali řešit otázku ubytování. Trochu pozdě - původně měl totiž ubytování zařídit Niko, ale neudělal to, a tak volal mému senpaiovi Mirovi, aby mu s tím pomohl. Místo předpokládaných 3 tisíc měl ale hotel stát 4 600 a jak jsme se dozvěděli o zastávku dál, další tisíc by stála cesta. Tou dobou jsme seděli na nádraží v Hakone-itabaši, venku byla naprostá tma a velké drama začalo.

Ó-san navrhla, ať se vrátíme, že v Odawaře viděla ubytování za 4 000. Manžel chtěl jet dál až do Hakone - Jumoto, že tam něco najdeme. Bohužel tato místa byla přesně na opačných stranách. Já jsem sice v duchu byla spíš pro jet dál do Hakone a když tak tam prostě projít okolí, ale byla s námi Ó-san a ona narozdíl ode mě není zvyklá celou noc nespat. Nakonec jsem se musela rozhodnout, jestli teda následovat manžela a jet s ním bůhvíkam, nebo zůstat s Ósan, a věřte mi, že to bylo sakra těžký rozhodnutí. Ještě z vlaku na nás volal, ať nastoupíme, ale já jen zakroutila hlavou, dveře se zavřely a vlak odjel. Niko se na nás ani nepodíval a mně se chtělo brečet. Takhle jsem si společný výlet opravdu nepředstavovala.
Na nádraží v Odawaře - do osudné hádky zbývá asi čtvrt hodina

S Ósan jsme odjely zpátky do Odawary (a ani jsme díky vstřícnému zaměstnanci drah neplatily) a vydaly se hledat ubytování. První rjokan byl plný, druhý zavřený, ale nakonec jsme objevily bussiness hotel a ještě jsme dostali slevu, takže nás to vyšlo na 4000 každou. A tady začaly další problémy - Ósan si z nějakého neznámého důvodu vzala jen trochu peněz, takže chtěla, abych jí půjčila. A ne málo - 15 tisíc, což byla polovina všeho, co jsem s sebou měla, a původně to bylo určeno jen pro mou osobní potřebu, abych se nemusela bát, že někde zůstanu bez peněz. Jenže najednou jsem musela platit za dva lidi a začala jsem se obávat, že to nevystačí, protože Hakone je příšerně drahá turistická oblast.

Nicméně pokoj jsme měly, sprchu taky, k tomu vypůjčenou jukatu a spoustu času. Tehdy proběhl jeden z nejdelších japonských rozhovorů mezi mnou a Ósan; dozvěděla jsem se, že v žádném případě nechce nikdy spát ve stejném pokoji jako Niko, že nemá moc ráda kluky a že má v Číně přítelkyni, s kterou chce utéct na Západ, aby s ní mohla zůstat. Ona se naoplátku dozvěděla o mém zájmu o manžela. Tehdy byl náš rozhovor ale přerušen několika telefonáty od Nikodéma, z čehož ten nejdelší, kdy se hádali a řvali na sebe víc jak 45 minut, proběhl z mého mobilu, takže příští měsíc nechci vidět ten účet X_x
Někdy k půlnoci pak volal znova, že je kdesi na opuštěné silnici, nikde nikdo, a když šel z hotelu do centra hledat nějakou restauraci, přepadlo ho z křoví divoké prase a on se teď bojí jít zpátky a chce stopovat. Jelikož jsem se o něj celou dobu bála, tohle mi na klidu nijak nepřidalo (nakonec to dobře dopadlo - zpátky se dostal taxíkem, ale lehce ho to zruinovalo).

Ráno následoval další hovor a další hádka - Ósan chtěla nejdřív do onsenu a až pak navštívit významná místa, Niko chtěl nejdřív vidět okolí a až když bude čas, tak do onsenu. Takže ani pondělí jsme netrávili spolu. My dvě jsme se tedy dohrabaly do Hakone-jumoto a tady bezplatným busem až do onsenu. Většina návštěvníků byly starší dámy, které byly očividně stálými zákaznicemi. Nejdřív se zbavit bot do úložných stříněk, což ještě šlo, ale pak následovaly i skříňky na všechny ostatní věci - a všechno oblečení. To už bylo horší. Svlékání se před lidma není zrovna moje silná stránka, ale naštěstí jsme tam byly jen s Ósan a jednou starší paní - ostatní dámy už byly nalezlé v bazénkách. No a pak jsme jen s malinkými ručníčky musely přejít celou místnost, projít dveřmi do místnosti se sprchami a vnitřní koupelí. Tady následovalo důkladné vydrhnutí (samozřejmě všem na očích, takže jsem pomalinku umírala studem) a pak už konečně koupel. Nejdřív ta vevnitř, která byla rozdělena na normální část, část s bublinkami a část s masážními proudy vody. Voda byla krásně teplá, takže jsem se konečně pořádně zahřála. Pak jsme zkusily i venkovní bazénky, které byly rozdílně teplé a z kterých byl nádherný výhled na přírodu kolem. Tomu říkám krásný relax. Vydržely jsme tam hodinu, občas si popovídaly s nějakou dámou a já úplně cítila, jak se mi uvolňují svaly. Pak se mi ale z horka začala trochu točit hlava, tak jsme vylezly, oblékly se a zašly o patro výš na oběd. Dozvěděly jsme se, že především soba je zde velmi oblíbená, tak jsme si obě daly soba nudle se zeleninou a houbami a kochaly se výhledem na barevné podzimní listí. A pak následovala další koupel. Byl to jeden z nejlepších zážitků téhle cesty a náležitě jsem si to užila, přestože jsem u toho umírala studem a ke konci se mi poměrně dost točila hlava (ono není divu, strávily jsme tam víc jak dvě hodiny v horké vodě, to by odrovnalo každého).

Pak následovala cesta zpět na nádraží a přeplněným vláčkem do stanice Góra. Cestou jsme mohly pozorovat krajinu a poslechnout si výklad o místních zajímavostech. Pak jsme přestoupily na něco mezi vláčkem a lanovkou, čímž jsme se dostali do stanice Sounzan a odtud lanovkou do Ówakudani. Ówakudani je údolí obklopené horami, kde je díky jezírkům a sirným výparům jasně vidět sopečný původ. Na informačních tabulích bylo dokonce upozornění, že všudypřípadné výpary můžou být při dlouhodobějším pobytu nebezpečné (což nijak nevadilo místním kočkám, které se zde s nadšením vyhřívaly). Hlavní turistickou atrakcí tu jsou tzv. kuro-tamago, vejce vařená v jezírkách s horkou vodou dokud není skořápka úplně černá a podle legendy prý prodlužují život o 7 let (takže tu budu oxidovat o 17 a půl roku dýl, protože jsem měla 2 a půl vejce, těšte se XD). Navíc je z tohohle místa krásně vidět Fuji - tedy pokud nejsou mraky. Jenže zrovna ten den byly, takže jsme viděly prdlajs :(

Ówakudani
Protože však byly teprv 3 odpoledne a my byly kousek od jezera Ašinoko, řekly jsme si, že bysme se tam mohly jít podívat už dnes. Původně sice bylo v plánu jít tam až další den, ale když už jsme tam byly... Chtěly jsme dát vědět manželovi, ale nezvedal mobil. Problémem ovšem bylo, že už jsme měly koupený zpáteční lístek a nevěděly jsme, co dál. Na informacích však byl velice příjemný mladík, který nám lístek vyměnil a ještě nám vrátil část peněz (které shrábla Ósan). Když jsme se přibližovaly k jezeru, slunce pomalinku zapadalo (a ty zatracený mraky se z Fuji neztratily). Na jezeru byla největší atrakcí velká, rádoby pirátská loď, ale na tu se mi z finančních důvodů vážně nechtělo, takže jsme jen prošly blízký lesopark a vydaly se k autobusu.
jezero Ašinoko
Venku se mezitím setmělo a my mířily do Kowakidani, kde byl onen hotel, v kterém bydlel Niko. Cestou nám volal, o co šlo jsem se dozvěděla, až když se s Ósan zase pohádal a já šla zachraňovat situaci. Naštěstí se ukázalo, že to bylo jen nedorozumění - Niko nám totiž rezervoval pokoje v tom hotýlku, ale z rozhovoru s Ósan vyrozuměl, že místo do Kowakidani jedeme jinam, takže jsem ho uklidnila, že ne, že opravdu jedeme za ním.
V městečku Mijanošita jsme si chtěly s Ósan koupit večeři, ale jediné, co bylo otevřeno, byl konbini Lawson, takže jsem měla jen onigiri (které jsem si ovšem ani nestačila sníst, protože nejdřív jsme se musely dostat do Kowakidani a tady jsme byly trochu jinde, než Niko předpokládal, tudíž ztracené. Naštěstí jel okolo autobus, v kterém manžel seděl, takže jsme se nakonec přeci setkali, ale první okamžiky byly dost rozpačité, protože manžel byl očividně ve špatné náladě a já byla unavená z jejich věčného handrkování.

Hotel jsme našli, pokoje dostali a nejlepší na tom bylo, že to velmi připomínalo naše koleje v Ucunomiji - dlouhá chodba, já měla pokoj uprostřed, nalevo Ósan a o kousek dál vpravo manžel a dokonce i uspořádání pokoje vypadalo podobně. Nejdřív jsem jen odhodila věci a šla probrat s Ósan plán na příští den, protože jsem to chtěla mít rychle z krku, ale debata se táhla jak smrad a já se nemohla dočkat. Tak jsem jí odsouhlasila návštěvu výstavy begónií, která byla drahá jak prase, s tím, že ona ať klidně jde, já se budu jen poflakovat kolem. Souhlasila a já konečně mohla jít o dveře dál, na což jsem čekala celý den. Bylo 8 večer a až do 1 ráno jsem manželův pokoj neopustila.
Nejdřív jsme se dost rafli kvůli Ósan a tomu, co se stalo, ale nakonec jsme se nějak dohodli a přešli k lepším tématům. Bohužel jedním z nich bylo i téma vztahu s Džo Džo. Je zajímavé, že názor Ósan na tenhle vztah a názor manžela se diametrálně liší - Ósan tvrdí, že ho Džo Džo vidí jen jako někoho, o koho se musí postarat, jako mladšího brášku; manžel tvrdí, že kdyby Džo Džo nebyla o 10 let starší a z Číny, chodila by s nim. Dalším problémem je fakt, že Džo Džo touží po dítěti - a manžel zatím ne. To se také stalo tématem dosti rozsáhlé diskuze - má manžel udělat Džo Džo dítě, nebo ne? Ona by prý chtěla, klidně by ho i sama vychovávala, ale manžel na to nechce přistoupit, že by to byl hřích, a on s vědomím, že má někde dítě, nechce žít. A vzít si ji nemůže, jelikož studuje a chce v tom ještě pár let pokračovat. Nemluvě o tom, že on je z Polska a ona z Číny, kde by ji rodiče asi zabili, kdyby si chtěla vzít Evropana.

Chápu jeho smutek nad celou situací - cítím naprosto to samé. Našla jsem skvělého kluka, laskavého, ochotného mi pomoct, kluka, který se nenechá odradit ani mou náladovostí, ani mým pesimismem, ale ochotně mi naslouchá a snaží se mi zvednout sebevědomí a uklidňovat mé hysterické záchvaty. A musela jsem kvůli tomu na druhý konec zeměkoule a je to jen na pár měsíců. Ne že bych si stěžovala - naopak jsem ráda, že se mi vůbec něco takového poštěstilo, protože věřím, že kdybych zůstala v Olmu, nepotkala bych nikdy nikoho a netušila, jak krásný (a občas příšerný) pocit to je. (Bylo mi řečeno, že moje trable s manželem dosahují rozměrů telenovely - omlouvám se, ale nevypadá to, že by se to mělo brzy změnit, tak to holt budete muset vydržet :)
Ale zpět k tématu: probrali jsme tedy, co se dalo, nechala jsem si doporučit místa k vidění a v jednu jsme se rozloučili. Domluvili jsme se na druhý den ráno na společnou snídani před dalším, už posledním rozdělením. Snídani jsme nakonec spáchali jen ve dvou - Ósan se s tácem vytratila kamsi ven. Asi měla manžela stále ještě plné zuby.

Po snídani jsme se s Ósan odhlásily z hotelu a chtěly navštívit místní džindžu, ale podle vrátného už neexistuje, tak jsme se místo toho vydaly pěšky na železniční stanici a vláčkem do Hakone-Jumoto. Počasí nám stále přálo, stromy okolo stále ještě nabízely pestrou paletu barev, takže to byla krásná procházka. V Hakone jsme se rozdělily - Ósan zamířila hledat tu svou výstavu, já jsem se rychle vytratila směrem k místnímu vodopádu. Díky mapě od manžela jsem měla ponětí, kam chci jít a co chci vidět, což mi dost pomohlo.

vodopád Tamadare
Vodopád to byl pěkný, přilehlá džindža malá, ale pěkná (a protože to bylo v kopci, tak i opuštěná a já si mohla vyzkoušet, jak se ti Japonci modlí). Dál jsem zamířila do malé svatyňky Hakone Kannon, ale cestou jsem se trochu ztratila a část cesty šla po rušné a nepřehledné hlavní silnici, kde jsem se jen modlila, aby mě nic nepřejelo. Pak jsem sice našla ten správný ukazatel, ale cestou mi volal manžel, že je ve vinném onsenu a pije tam Bordeaux, a já jsem se do toho hovoru tak zabrala, že jsem tu svatyňku totálně přešla a pak už jsem jen překvapeně koukala, že jsem kdesi v háji. Nicméně jsem se na to radši vykašlala, abych se vracela, tak jsem šla dál okolo chrámu Šógen a pak jsem si prošla chrám Soun s přilehlým hřbitovem. Nakonec jsem se vracela přes sounský park a zjistila jsem, že když japonci napíšou, že cesta je příkrá, tak se tomu nemám vysmát, protože je fakticky příkrá. Než jsem vyšplhala nahoru, měla jsem jazyk na vestě. Tu chvíli si Niko vybral, aby mi znovu zavolal, a mě hrozně potěšilo, že jsem ho dokázala přesvědčit, aby na nás v blízké Odawaře počkal, že zpátky pojedeme společně. Pak se ještě ozvala Ósan, že je u stanice, tak abych přišla. Já se zatím pokoušela nerozbít si hubu na další příkré cestičce, tentokrát vedoucí dolů (a že to byla fuška).

chrám Soun
Dorazila jsem na stanici, v kavárně naproti nádraží se sešla s Ósan (a znovu pokecala s manželem, který mezitím přijel do Odawary) a společně jsme sedly na vlak. Za necelých 20 minut jsme dorazily do Odawary a já se s úsměvem od ucha k uchu vydala hledat manžela, kterého jsme našly hned před nádražím na autobusové zastávce. Ósan nebyla nadšená, Niko z ní očividně taky ne, takže se se mnou začal bavit polsky, Ósan na mě mluvila japonsky a já poprvé v životě nevěděla, jak mám sakra tak rychle přepínat mezi jazyky (kupodivu mi největší problém dělalo přepnout zpět do češtiny a měla jsem tendenci mluvit anglicky). Zatímco Ósan telefonovala, Niko se ptal, jestli se ještě chci jít podívat k moři. To víte, že jsem chtěla, na druhou stranu jsem ale věděla, že Ósan se moc nechce, což jsem mu taky sdělila a on jen prohlásil, že bych na ostatní neměla brát ohled a udělat to, co chci, že se mám rozhodovat jen sama za sebe. Tak jsem se rozhodla a s manželovou pomocí se nám podařilo přesvědčit Ósan, že se zajdem podívat k moři.

Nebylo to nijak daleko, cestou jsme minuli Odawarský hrad a jakýsi malý chrám a pak už konečně moře! Narozdíl od Ósan a manžela moře nemáme, takže je to tak 10 let, co jsem ho naposledy viděla. Následovala spousta fotek a pak odhození bot a ponožek, vyhrnutí nohavic a hurá do vody. Byla nad očekávání teplá a já trochu litovala, že nemám plavky. Manžel se ke mně pak připojil a blbli jsme jak malé děti. V tu chvíli jsme na celý ten fail ohledně cesty zapomněli a jen si užívali pravděpodobně nejšťastnější chvilky z celého týdne. Ósan se nepřipojila, místo toho se šla podívat kousek dál na molo. Když jsme se dost vyřádili, pobrali jsme věci, Niko se zakecal s dvěma místníma obyvatelkama a já šla hledat škeble a oblázky (prý je zakázáno je sbírat, ale já si z toho nic nedělala). Nakonec jsme se všichni potkali na molu a byl čas se vrátit. Cestou jsem měla na tváři stále ten přihlouplý úsměv a děkovala jsem manželovi, že mi umožnil vidět moře. Ve vlaku Ósan spala, já dočetla knihu a po přestupu na Šindžuku jsem strávila celé dvě hodiny vykecáváním se s manželem. Když nic jiného, tak závěr cesty byl naprosto skvělý. Unaveni jsme pak už jen sedli na kola, dojeli domů, nechali se vystresovat všemi účty, které mezitím dorazily, a zapadli do pokojů. Ósan jsem ten den už neviděla, manžela ještě jo, když pak večer přišel na pokec.

nejšťastnější chvíle z celého výletu
Když jsem pak měla odpovědět na otázku, jaká byla cesta, byla jsem trochu v rozpacích. Sice jsem toho dost zažila a dost viděla, takže to bylo fajn, ale na druhou stranu jsem si toho i dost vyslechla a hodně času jsem strávila v obavách o manžela a vůbec co se týče mezilidských vztahů to byl fakt hnus. Takovouhle cestu už zažít nechci...

fotky naleznete tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Hakone_20-22.11.2011/

No comments:

Post a Comment