Best Christmas. Ever! *-*

Po napsání minulého příspěvku jsem usnula dřív, než se manžel vrátil. Podle fotek uploadnutých na fejsbuk přišel někdy ve 4 ráno a očividně ho ta párty dost zmohla, protože další den vstával až ve 2 odpoledne. Nehodlám se patlat v tom, proč tam bylo tolik polonahých Japonek, striptýz a proč má jedna dívčina ruku okolo jeho pasu - nechci to vědět. Důležité je, že se mi v pořádku vrátil a že jsme tudíž mohli strávit štědrý den spolu.

Ráno jsem ještě musela do krámu pro ryby, abych měla večer co smažit - zaplať pánbůh, že filety z lososa jsou tu tak levný, musela jsem jich koupit 5, jeden jsem už měla v lednici. Pak následoval pokec s mamkou přes Skype a celou dobu mi tu do omrzení vyhrávaly koledy a další vánoční písně. Někdy ve tři se dostavil manžel, očividně jen chvilku po probuzení, ještě si protíral oči a zíval, ale už mi nadšeně oznamoval, jak se ta párty vydařila atd atd. Pak se zase odpotácel zpátky, aby našel nějaké oblečení, které by mu nesmrdělo kouřem. Někdy ve čtyři jsem vyndala ryby z lednice, aby mi rozmrzly a chtěla začít obalovat, ale Ósan si vzpomněla, že si zrovna chce udělat večeři, takže jsem musela počkat, až to dodělá. Zatímco jsem se patlala s obalováním, manžel (už hezky vyfiknutej v saku; aby se neřeklo, vyfikla jsem se taky - sukně a košile, rovnou bych v tom mohla ke státnicím :D) si vzpomněl, že chtěl něco koupit, a odjel. Vrátil se asi v době, kdy jsem byla uprostřed smažení, a nestačila jsem zírat, co to všechno přitáhl. Koupil i to slíbené víno a k tomu "vánoční" sushi, nudle, karaage (smažené kuřecí kousky), mandarinky v jogurtu či japonskou obdobu koblih. Jelikož jsem si stále myslela, že Vánoce budem trávit jen ve dvou, přišlo mi to divný, ale jak jsem zjistila, manžel měl jiné plány.

Vánoční hody ^^

Pochodoval tady po kolejích a hledal kohokoliv, kdo by byl ochoten se připojit. Samozřejmě zašel i za Džo Džo, ta však vyslyšela mé modlitby a nebyla doma. Nakonec splašil Kó Hei Bon-sama (která se vytasila s "vánoční" pizzou a hroznovým vínem) a přidala se i Ósan a po úvodním čtení z bible, které jsem neocenila ani já, ani Číňanky, se objevil i Mirek, který nám přišel otevřít víno (Nina šla kolem, ale přidat se nechtěla...).

Manželovo čtení z japonské bible. 

Nejdřív jsem z takového počtu lidí nebyla zrovna odvázaná, ale jak se ukázalo, byla to sranda a nelituju toho. Ještě jsem si gratulovala, že jsem toho salátu udělala tolik a že jsem koupila tolik ryb. Bohužel příborů bylo málo, takže nakonec musel Mirek jíst hůlkama, což musela být docela zabíračka. Musím se pochválit, že jsem nikoho svým výtvorem neotrávila, mně to fakticky chutnalo (a ta vůně *-*) a i manžel chválil (a ani jsem neslyšela, že "maminka dělá lepší" jak jsem se bála XD).

Jako doma :)

Pak jsme z toho udělali švédský stůl, ať si každý vezme, co chce, a každý samozřejmě ochutnal od všeho trošku - pizza ušla, ze sushi jsem nebyla zrovna nadšená, ale hrozny a mandarinky v jogurtu byly naprosto skvělý!

Párty v plném proudu. Já seděla po manželově pravici.

Děsně kjůt Kó Hei Bon-sama (ne, vážně jí není 14)

Probíralo se kde co, později nám manžel i zazpíval a během toho všeho se pilo víno - Ósan to přepískla a bylo na ní vidět, že má dost. A samozřejmě došlo i na dárky. Co si budem povídat, měla jsem za to, že budu jediná, kdo někomu něco dá. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco dostala a už vůbec ne od manžela. Ale jak tenhle rok stále znovu a znovu dokazuje, zázraky se dějí; poté, co jsem před manžela položila ty dva dárky, manžel očividně znejistěl, jako by nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne. Ale rozbalil je, shledal, že si z něj fakt nedělám srandu, a pak se zvedl s tím, že pro mě taky něco má, jen mi to chtěl věnovat až v kostele. A já zůstala zaraženě sedět a věřím, že kdyby po mně v tu chvíli někdo něco chtěl, nemohla bych ani vnímat, natož mluvit.
Než jsem stačila dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku, byl zpátky s malým stříbrným pytlíčkem, uvnitř něhož jsem objevila jantarovou brož. Běžně takovéhle věci nenosím, ale tuhle brož jsem si ten večer připla na kabát a tam zůstane do té doby, než budu kvůli příliš teplému počasí nucena ho odložit. Doufám, že jsem se svým širokým úsměvem nevypadala jako totální pablb, ale prostě jsem si nemohla pomoct.

Okolo deváté jsme to museli zabalit, protože nás ještě čekala návštěva kostela, takže jsem zbytky zase odnosili zpátky do kuchyňky či pokojů, Číňanky poklidily a my dva si vzali kabáty a vyrazili do té zimy. Po všem tom jídle bylo náhle docela náročné šlapat rychleji než šnečím tempem, ale jestli jsme to chtěli stihnout, museli jsme zabrat. Samozřejmě nás hned kousek od kolejí málem srazilo auto z vedlejší silnice, kterému se očividně nechtělo brzdit - jednou mě tu fakt něco zabije. Řítili jsme se nočním městem, občas jsme přejížděli přechod už na červenou, a i když jsem měla strach, že to nenajdu, orientační nesmysl si taky užíval svátky, takže jsem to našla hned.

První, co mě překvapilo, byla barevná vánoční světýlka rozvěšená na stromech okolo sochy panny Marie - nepamatuju si, že bych v Čechách kdy viděla barevný světýlka na pozemku kostela. Další šok byl po vstupu dovnitř - takových lidí jsem fakt nečekala ani náhodou. A ne cizinci - Japonci to byli. Vyfasovali jsme svíčky a našli si místo k sezení, což byl trochu oříšek - nakonec jsme se dostali vedle jednoho manželského páru, kde manželka byla očividná pravidelná návštěvnice a manžel se jen táhnul jako doprovod. Niko byl zaujatý veškerým děním, pilně pročítal program mše a já zatím kulila oči, že zdejší kostel příliš nepřipomínal ty naše - zdi byly napodobeninou kamenů, stropy normální bílé, zdobení minimální. I oltář byl dost nepodobný těm našim. A to nebylo všechno - ministranti nebyli kluci, ale dvě holky! Niko jen zůstal zaraženě koukat a asi třikrát mi zopakoval, že to by se v Polsku stát nemohlo.

vnitřek kostela
(manželova fotka - bohužel jsem ji musela ukradnout, protože já foťák neměla)

Pak začla mše, mluvčí se ze začátku střídali a já mohla s potěšením zjistit, že tomu rozumím, protože se mluvilo velmi jednoduchou japonštinou. Místní kněz byl původem Francouz, což jsem poznala na jeho japonštině i angličtině - oba jazyky bylo těžké dešifrovat. Taky se hodně zpívalo, což byla docela výzva - slova jsme sice měli napsaná, ale neznala jsem melodii, často to bylo mimo mé hlasové možnosti a občas jsem se zasekla, protože jsem nedokázala přečíst daný znak. Paráda. A taky jsme furt vstávali a zase si sedali, přáli hezké vánoce lidem okolo a modlili se. Tedy, já ne, já tam jen stála a pokradmu sledovala manžela (přiznávám, měla jsem toho vína asi taky víc, než bylo záhodno). Když se dávali hostie, zůstali jsme na místě jako jedni z mála - já nejsem věřící a manžel tvrdil, že bez předchozí zpovědi tam nesmí. I co se týče milodarů, byli jsme za barbary - já neměla peněženku a manžel na to zapomněl. Ale přečkali jsme tu hodinu a půl ve zdraví, žádný blesk mě nesežehl a ještě jsem si před odchodem mohli zajít na kafe a zákusky. Tomu říkám servis.

Přiblížila se půlnoc, ale zpátky se nám ještě nechtělo, tak jsme jen tak nazdařbůh projížděli městem, využívali prázdných chodníků, aby jsme jeli vedle sebe, a dál si povídali. Podle manžela bylo venku ten večer docela živo - občas jsme totiž i potkali nějaké lidi, což prý není zvykem. Nakonec mě protáhl Mordorem, což je zdejší vykřičená čtvrť, kam bych se po setmění sama neodvážila, a jelo se zpátky (fascinuje mě, jak při zpáteční cestě vždycky projíždíme školníma pozemkama). Tady jsme zastihli pár lidí v danwašicu, kteří sledovali film, ale nepřipojili jsme se - místo toho jsme zalezli k němu do pokoje a pokračovali v probírání všeho možného. Tyhle rozhovory, které jsou vlastně celé o ničem, mi jednou budou neskutečně chybět. Ale v tu chvíli jsem byla pravděpodobně nejšťastnější člověk na Zemi - a riskla jsem to a využila jsem tuhle příležitost, abych ho při loučení objala a poděkovala mu za tak pěkné Vánoce. Uznávám, že to bylo lehce awkward but I regret nothing! ^_^

A jestli jsem si myslela, že šťastnější už nebudu, netušila jsem, že přijde dnešek a první skutečný sníh na cestě do školy. Teď jsem ta nejšťastnější osoba, protože jsem prožila ty nejkrásnější Vánoce s tou nejlepší osobou a ještě dostala sníh jako opožděný vánoční dárek. Čert vem, že Hanka trávila Vánoce s Japonkami - já bych manžela nevyměnila ani za desítky přátelských Japonek. Vždycky jsem si myslela, že už mě nic lepšího nikdy nečeká, ale tenhle rok opakovaně zjišťuju, že vždycky může být ještě o něco líp. Tenhle rok byl opravdu nejlepší rok, jaký jsem si kdy mohla přát, a obávám se, že ho už nic nemůže překonat. Ale náležitě jsem si ho užila a doufám, že na něj budu ještě dlouho vzpomínat. Kéž by příští rok byl alespoň z poloviny tak awesome jako tenhle (kavi se nebude zmiňovat, že podle vlastních zkušeností po každém dobrém zážitku následuje nějaký stejně špatný - po tomhle roce by totiž ten příští musel být vyloženě peklo X_x)

A protože tohle je poslední příspěvek v tomhle roce, neboť pozítří odjíždím na týden do Tokia, přeju Vám všem krásný zbytek svátků, skvělý Silvestr a ještě lepší Nový rok. よいお年を。