Týden, kdy jsem konečně mluvila japonsky

Za těch x let své existence jsem se naučila jednu velmi důležitou věc - jakmile se vše daří a vy máte dobrý pocit, zákonitě bude následovat sešup dolu a pár hodně blbých dní. A čím lepší jsou začátky, tím horší jsou ty konce.

Pondělí začalo celkem dobře - odpadla mi nenáviděná hodina, tak jsme místo toho šli spolu s manželem na oběd/večeři. Večer se pak každou chvilku stavoval, jestli už jsem začala s přípravou přednášky, kterou jsem měla mít ve středu (a Niko se náhodně zmínil, že si myslí, že mi na něm záleží ^^ *kavi přede blahem, že ten blb není asi úplně slepý*). Já, jakožto správná zastánkyně prokrastinace, jsem na to kašlala jak se jen dalo a začala něco dělat až v noci, což se ovšem druhý den ráno projevilo tím, že když zazvonil budík, šla jsem jen vzbudit manžela (kterému to nijak nepomohlo, protože jakmile za mnou zavřel dveře, šel si zase lehnout) a pak jsem hupsla zpátky pod deku a spala dál, vyučování nevyučování. Tedy "spala" - kvůli tý zatracený klimatizaci, kterou topím, je tu hnusnej vzduch, a už jsem sice překonala počáteční nevolnost, která nejednou málem vedla k omdlení, ale problémy se spaním prostě překonat nedokážu. Jakmile ten krám nevypnu pár hodin před tím, než si jdu lehnout, nemůžu usnout, potácim se někde mezi vědomím a spánkem a ráno jsem ještě unavenější než večer. Jenže když to vypnu, do 5 minut tu mrznu -_-
No, každopádně jsem se válela někdy do 11 a pak chtěla začít pracovat. Jenže chybička se vloudila - nešel internet. Připojení totiž sdílím s vedle bydlící Ósan, která má modem ve svém pokoji a když je problém, nahazuje to ona. Jenže ten den se rozhodla pilně studovat v knihovně - od rána do 8 do večera. Celou tu dobu jsem tedy byla bez netu, takže jsem horkotěžko lovila v paměti, co vím o Česku, a v duchu děkovala W-senseiovi, že nás minulý semestr přinutil smolit Wataši no kuni (a manželovi, který to pro mě vylovil z hlubin mé flashky a hodil do rtf formátu, jelikož můj noťas nemá Office a neotevře .doc). Rozhodně jsem ale víc času trávila vedle u manžela než u sebe, nalakovala jsem si nehty, zkoukla seriál a stahovat věci jsem začala, až když mi byl navrácen internet.
I to však mělo háček - asi po hodině přišla Ósan s tím, že ona internet nemá a že nutně potřebuje zavolat rodičům - jinými slovy, že mě na hodinu odpojí, aby si mohla vyslechnout novinky z domova. A Kavi stále ještě neumí říci ne - odkejvala jsem jí to, a když se přišel manžel zeptat, co se děje, už jsem ze zoufalství otvírala pivo. Naštěstí Ósan byla rychlá, tak jsem mohla vesele pokračovat, avšak mozkové buňky se mi někam rozutekly a já asi hodinu v kuse poslouchala naší hymnu, kterou jsem pak vyměnila za české koledy...
Prezentaci jsem si připravila, ale samozřejmě to mělo být japonsky a já neumím japonsky ani kváknout, tak jsme si s manželem zanadávali, že je to totálně v řiti, a šlo se spát, protože ráno se brzo vstávalo.
Zase jsem vzbudila manžela a dohodli jsme se, že v 9:10 vyrazíme. No ještě v 9:20 se vykecával nahoře s klukama a já rostla, protože jsem si ještě potřebovala vytisknout poznámky a projet je a taky jsem měla v plánu koupit si pivo, abych byla schopná mluvit. Niko měl nervy na pochodu (dokonce víc než já), tak mi nakonec odsekl, ať jedu bez něj, což jsem taky udělala, protože on je fakt horší než holka a vypravuje se jak vrabci z Čech.
Vytisknout materiály jsem stihla, podškrtat žlutě taky, ale na pivo už nedošlo - volala totiž Džo Džo, že už na nás všichni čekají (jak se ukázalo, kecala - byla tam jen ona). Ano, ta Džo Džo, kterou když vidím, mám chuť něčím praštit o zeď. Ta mi náladu věru nezlepšila, ale když jsme se pak trošinku bavily, ukázalo se, že je opravdu tak milá, jak jsem si celou dobu myslela, že je. To mi ovšem náladu taky zrovna nezlepšilo. Dokonce navrhla, že budem kamarádky, což bylo, doufám, jen zdvořilé gesto, protože nevím, jak dlouho bych vydržela v její přítomnosti, aniž bych byla nevrlá. Na druhou stranu bych ji alespoň mohla poznat a zjistit, kdo z dvojice Ósan - manžel má vlastně pravdu... ne že by na tom nějak zvlášť záleželo...
No každopádně jsme se tedy všichni sešli u hlavní brány, vyměnili si jorošiku s vyučujícími, kteří nás doprovázeli, nasedli do autíček a rozjeli se směr ucunomijská základka. Niko seděl vepředu, za ním Džo Džo, která se starala o konverzaci s řidičem, a já vedle ní. Díky tomu jsem měla pěkný výhled na manžela, který při téhle příležitosti vyštrachal oblek a kravatu ;) A jako mnohokrát předtím jsem se v duchu ptala, když je tak blízko Džo Džo a ví, že ji nemůže mít, jestli se cítí stejně jako já, když je on nablízku (nj, úplná telenovela :P)
Čím víc jsme se blížili ke škole, tím víc jsem se začla stresovat, že to přeci nemůžu zvládnout. Sice jsem si napsala hezkou přípravu, ale neumím japonsky ani pípnout, takže jsem předem věděla, že to bude průser.
Nakonec jsme dorazili k modré budově školy, uvnitř dostali přezuvky, které mi byly tak do půlky chodidel, a posadili nás do jakési kanceláře. Seděla jsem vedle Džo Džo a manžel byl až na úplném konci, tak jsem na něj jen vrhala vyděšené pohledy. Stejně bych asi nebyla schopná v tu chvíli mluvit. Manžel mi pak oznámil, že mu můj vyděšený výraz přišel velmi vtipný, tak si mě vyfotil -_-;
Nechali nás tam vydusit asi 10 minut, během nichž jsem se snažila dýchat zhluboka a nepanikařit. A pak to přišlo - odvedli nás nahoru a dlouhými a sakra širokými chodbami až kamsi ke třídám a do každé si zavolali jednoho z nás. Já skončila druhá - mezi třídou Džo Džo a manžela.
Čekala mě třída páťáčků, kteří byli děsně mrňaví a seděli na zemi místo v lavicích, takže jsem měla pocit, že jsem vešla do školky místo základky. Paní učitelka nebyla o mnoho vyšší než její žáci, takže jsem ji nejdřív úplně přehlídla, ale pak jsem se asi tvářila až moc vyděšeně, protože mi přispěchala na pomoc. Odbyli jsme si úvodní jorošiku, zazápasili s technikou a mohla jsem začít.
Abych to zkrátila - mlela jsem děsné nesmysly, jakékoliv složitější koncepce musela dětem tlumočit paní učitelka, ale jakž takž to snad dávalo smysl. Děti stejně nejvíc zajímalo jídlo, knedlíky jim přišly děsně oišisó, Velikonoce pro ně byly novinkou a vůbec nechápaly, jak můžeme začínat školní rok prvního září. Netušily, že slovo robot je z češtiny, nebo že nemáme pačinko a taky že karaoke není na každém rohu. Jeden klučina se blýsknul, když nejen že věděl, že jsme dřív byli Československo, ale i to, že už jsme se rozdělili. To neví ani většina dospělých Japonců.
Technické problémy s videem a hudbou jsem naštěstí vyřešila použitím vlastního noťasu (který děti okukovaly, zklamané, že to není apple) a pak přišla část, které jsem se bála ze všeho nejvíc - otázky. Některé byly jednoduché - jaké máme sladkosti, jakou barvu mají policejní auta, jestli máme maskoty jednotlivých krajů a tak; jiné byly čotto - např. jestli v Čechách máme televizi (ne, koukáme kočce pod ocas -_-).
Nicméně jsem přežila i salvu otázek (a že jich bylo - jeden klučina se vyloženě snažil najít něco, na co bych neodpověděla) a dočkala se milosrdného zvonku oznamujícího konec hodiny. Na chodbě jsem se potkala s Džo Džo, která taky končila, takže jsme se směr kancl vydaly společně vedené dvěma holčinami. Všichni krom manžela už tam byli zpátky - manžel se kdesi zakecal, což mě absolutně nepřekvapilo.
Od vedení školy jsme dostali poukaz za 2000 na nákup v jakémsi obchoďáku, o kterém jsem v životě neslyšela, sáček mandarinek a zelený čaj a byli jsme propuštěni. Bylo mi o mnoho líp, když jsem tu hrůzu měla za sebou. W-sensei by mě za můj výkon nepochválil, ale aspoň jsem se snažila.

Niko-sensei a jeho třída :D

Cestou zpátky se zase nejvíc vykecávala Džo Džo, ale u školy jsme se naštěstí rozdělili - ona odešla a my potkali Taku(a), od kterého jsme se dozvěděli, že večer se má konat nějaká pátí s Japoncema.
Ten den už jsem kvůli přednášce zatáhla jednu hodinu, tak jsem si řekla Vem to čert a zatáhla i dvě zbývající. Jenže pátí nakonec stála dost za prd - Japonec tam byl tak maximálně Taku, takže jsme se akorát tak najedli a já se ztrapnila při džiko šókai. Už zase.

za 315 jenů - no nekupte to

Pak se manžel rozhodl, že zcela nutně potřebuje do Bell Mallu, kde jsem byla naposled v neděli (a přitáhla odtamtud nový svetr, náušnice a diář). Nechtěla jsem se vracet sama, tak jsem řekla, že půjdu s ním. Pořídili jsme vánoční pohledy, ponožky (je velmi potupné, kupovat si stejnou velikost ponožek jako manžel -_-), já neodolala dalším náušnicím, které mi tentokrát vybral Niko, a on zas neodolal japonsko-ruskému slovníku. No prostě chození do Beru Móru je fakt katastrofa pro naše peněženky.

Tyhle mi vybral manžel *-*

Večer jsem byla tak unavená, že kdybych měla příležitost zapadnout do postele, okamžitě usnu. Jenže příležitost se nenaskytla - manžel přišel s tím, že bysme si mohli pustit film (a kavi nadšeně souhlasila - spánek je nepodstatný). Tentokrát nás čekalo Angel Heart, které bylo o moc snesitelnější než ta hrůza posledně, ale stejně to budu muset zkouknout znova, jelikož jsem se solidně ztratila v ději a pak i na chvilinku usnula. Manžel si o mně musí myslet, že jsem strašný pako, protože pokaždý, když koukáme na film, usínám u toho, ale nemůžu si pomoct - kvůli němu nestíhám pořádně spát v noci a filmy, které nám vybírá, jsou na mě prostě náročné. Okolo 1 ráno jsme to tedy zabalili a já usínala s pocitem, že všechno jde velmi dobře.

To jsem ještě netušila, že čtvrtek a pátek se stanou téměř Nikodém-free days. Zvlášť dneska už se mi zhoršovala nálada, bolela mě hlava a Niko pořád nikde, díky čemuž jsem si uvědomila, že si momentálně nedokážu představit týden bez jeho věčného klepání. Ve čtvrtek jsem ho vzbudila a on se pak neobtěžoval na mě počkat, nicméně jsem ho chytla po první hodině a šla s ním do konbini. A od té doby jsem ho neviděla. Dnes ráno jsem ho ani nešla vzbudit, protože jsem viděla, že je na fejsbuku, takže to nemělo smysl, a ráno zase odjel beze mě. Pak jsem ho viděla, až když jsem se vrátila z nákupu, kdy přišel očividně v hodně blbé náladě, stěžoval si na účet za vodu a ještě mi oznámil, že se mnou v dubnu nejede na Hokkaidó. No jestli čekal, že ho budu prosit nebo tak, tak se šeredně zmýlil - sice z toho nejsem nadšená, ale já prostě jedu a on ať si dělá, co chce. Pak se odebral do pokoje a od té doby ho nikdo neviděl. Okolo osmé večer jsem si říkala, že tam asi umřel, a doufala, že se nezačne rozkládat moc rychle, protože bych se kvůli smradu musela stěhovat.
Okolo deváté se ale probudil, přišel s tím, že se pohádal s Džo Džo (důvody zatajil), a probrali jsme situaci Tibetu, třetí světovou válku a na okamžik zabrousili i k náboženství, což je ovšem téma, které se mi ani trochu nezamlouvá. Niko je totiž stále přesvědčen, že bych měla přejít na křesťanství, abychom se společně dostali do nebe. Jako romantické to je, ale já a náboženství se prostě nemáme zrovna v lásce. No, a od té doby byl nalezlý u mě v pokoji, kde jsme si pouštěli hity 90. let a vzpomínali na mládí (sakra, teď zním jak důchodci -_-). Za takovéhle večery bych vraždila - uvědomuje si vůbec, co mi dělá, když se přese mě takhle naklání, pořád se na mě usmívá a mrká tím svým zpomaleným způsobem, který dává vyniknout délce jeho řas? (kruci, já znim fakt jak nějaká husa z telenovely -_-;)
Zítra spolu jdeme koupit lístky na koncert Perfume a původně byla naplánovaná další návštěva obchoďáku, ale vypadá to, že na to zapomněl, tak to asi odpískáme. Příští týden spolu a s Miki jdeme do kina na nového Gendžiho. Manžel mě dlouho přemlouval, ale já nakonec kývla, až když to navrhla i Miki. Aspoň se ti dva potkají - Miki ho už dávno chtěla poznat. Tohle se dohodlo ve čtvrtek na obědě - s Miki jsme byly dohodnuté na setkání u menzy, ale nakonec jsme šly jinam, a i když jsem předpokládala, že to bude tak maximálně na hodinku, protáhlo se to skoro na tři, během nichž jsem si zase mohla procvičit svou rezavějící japonštinu. Uznávám, že můj způsob vyjadřování je fakt děsný, ale Miki se mnou má trpělivost a snaží se mi porozumět, za což jsem jí nesmírně vděčná :)
Co se týče učení, kašlu na to úplně neskutečně a jsem děsně ráda, že až se vrátím, nečeká mě žádná diplomka a státnice. Z 11 hodin jsem tenhle týden byla na 6 - v pondělí mi odpadla příprava na japonské testy, v úterý mi odpadla kaiwa, poslech a kultura, ve středu jsem to pro jistotu zatáhla, ve čtvrtek jsem krom gramatiky a anglické lingvistiky měla i náhradní hodinu o jap. kultuře a v pátek znaky. Nejzajímavější byla ale anglická lingvistika, kde jsem měla prezentaci na úvod do morfologie. Japonská představa o prezentaci se od té naší diametrálně liší - u nás se očekává, že si člověk najde zdroje, načte informace a pak to podá vlastními slovy; Japonci si z obdrženého textu podtrhají důležité i méně důležité věci, pak to přečtou a hotovo. S tím jsem se nesmířila a svou prezentaci pojala jako normální výklad. Pravda, Jonáš by mě asi nepochválil, ale já na sebe byla docela hrdá, když jsem dokázala 3x popsat celou tabuli a víceméně vše vysvětlit tak, aby to i ti Japonci pochopili. Bylo vidět, že je moje vystoupení děsně překvapilo a furt mi vnucovali, že bych se měla stát učitelkou (no to by si děcka daly).
A ještě jedna událost týdne - sesmolila jsem vánoční pohlednice pro Sylvu a B-sensei (chudák W-sensei ostrouhal - holt ho jen Sylva bude pozdravovat).