Definitivně nám přišlo jaro, což znamená jednu jedinou věc - další velmi dlouhý, velmi nudný a velmi depresivní příspěvek. A navíc bylo včera pondělí. Mohla jsem to tedy sepisovat včera (aspoň bych u sebe měla víno a ne jako teď, kdy trčim v knihovně a zapřísahám se, že už nikdy nebudu chlastat - alespoň během pracovního týdne ne). Ale včera jsem měla lepší zábavu - pokec s ex-manželem. Ale nebudeme předbíhat.
Už druhý týden si chodím na kaiwu jen posedět, protože prostě buďto nedám dohromady větu, nebo prostě nemám potřebu někomu něco sdělovat. Tak či tak mi to samozřejmě nastartuje den úplně špatně a já už se v tom plácám. Během následující volné hodiny se vždycky stačím přesvědčit, že se nic neděje, že zbytek dne zvládnu.
Pak přijde tlumočnický seminář, kam si chodím pobrečet. A přitom to většinou není tím, že bych nerozuměla - jen to prostě doputuje do mozku a tam už to taky zůstane. Asi se nechám vyhodit - i kdyby mi to W-sensei z nějakého záhadného důvodu chtěl dát, bylo by mi to vůči ostatním blbý. Holt si to příští rok zopakuju...
Něco podobného si pak říkám i o odborné praxi, ale tam mě děsí to, že už vedle sebe nebudu mít snaživou Moniku, která mě tam před těmi krvežíznivými céčkaři zachraňuje. Včera si to pro změnu zase odučila celé sama, zatímco já seděla na stole, houpala nohama a přemýšlela, jak vysoko vlastně jsme a jestli bych utrpěla alespoň nějaká vážnější zranění, kdybych se vrhla střemhlav z okna. Na tohle už asi příští rok nebudu mít nervy a upřímně pochybuju, že by mi to šlo nějak líp.
Když už jsem zmínila to opakování předmětů, tak si asi dám i kaiwu - měla by nám zůstat Nagata-sensei, takže ji svou přítomností budu týrat ještě příští rok, aby si mě náležitě užila.
Po takovémhle dni (který se z železnou pravidelností opakuje každý týden, protože členové naší katedry prostě nemarodí!) se mi nemůžete divit, že večer už nic neudělám a jen vždy sáhnu po flašce vína, prozíravě připravené vedle stolu.
Včera jsem si však přitom pití řekla Vem to čert a zrušila na fb skrytí chatu pro ex-manžela. Tuhle hru na schovávanou hrajem už od minulého roku - letos jsem to však porušila už podruhé.
První pokec po tak dlouhé době proběhl minulý víkend těsně před mými narozkami. A nebyl vůbec, ale vůbec fajn. Ex-manžel si totiž našel další chudinku v nesnázích, kterou se rozhodl zachraňovat. Podle článku na wiki má ta dívčina nějakou vážnou psychickou poruchu, něco jako bipolárnost, ale spojenou se sebepoškozováním. Z toho popisu to znělo, jako že jde o příliš velké sousto i pro ex-manžela, ale když se jí tak ochotně vrhá na pomoc, proč ne. Třeba jí to pomůže (anebo jí to ještě víc ublíží, těžko říct). Každopádně celý rozhovor se točil jenom kolem ní, přičemž se mi ex-manžel nezapomněl zmínit, že dotyčná se chová jako děvka a spí s každým klukem v okolí. Jo, a pak jen tak mimochodem dodal, že spolu strávili noc (ale prý si jen povídali). Prostě a jednoduše mi to úžasně zkazilo celý vikend (po kterém zase přišlo to hnusné pondělí).
Včerejší rozhovor už byl úplně jiný. Tématu té dívčiny jsme se dotkli jen na začátku (já prohlásila, že by měla uvažovat o ústavní péči, a on radši odběhl od tématu) a zbytek to byl takový ten běžný hovor absolutně o ničem a přitom tak zábavný, že to až hezký není. Po tom hnusném pondělku mi to zvedlo náladu - jako by se od toho podzimu, co jsme se potkali, vůbec nic nezměnilo. Asi si to někam zazálohuju (a pak si nad tím v budoucnu s flaškou vína zase pobrečím).
Sice mi to dodalo falešný pocit, že je vše v pořádku, ale ono není. A tak jsem se hrdinně rozhodla udělat to, co jsem chtěla udělat už před dvěma lety po státnicích - navštívit naší malou školní psychologickou poradnu. Začala jsem celkem dobře - nechala se spolužačkou zatáhnout na Vodární, kde sídlí katedra psychologie, a našla správné dveře. Až sem dobrý, ne? No a pak jsem před těma dveřma stála 15 minut, než jsem se odhodlala odchytit slečnu, která zrovna vycházela. Ta na mě koukala stylem Co já si s váma počnu a raději zavolala svého kolegu. Já jsem tam teda šla rozhodnutá, že jestli mám s někým mluvit, tak radši s nějakou ženou, protože přeci jen já a mluvení s mužskými - to je kapitola sama o sobě. No nic. Každopádně vypadal mile a třeba mi zítra, až tam nakráčím, ani neutrhne hlavu, že otravuju. Víte co, psychiatra už mám za sebou a co bych to byla ze správného mentálně labilního člověka, kdybych si nezašla i k psychologovi, že? Kavi prostě musí otravovat kdekoho, jinak to nejde. Jestli mě rovnou nezavřou do blázince, podělím se o zážitky. A teď hurá na klasickou japonštinu, která by pro mě za mě mohla shořet v pekle!
No comments:
Post a Comment