Krok jedna: přestaňte mluvit.
Naprosto nemám chuť sepisovat tenhle příspěvek, ale je to asi tak to jediné, k čemu jsem schopná se dokopat. Pořád jsem čekala, jestli přijde ten jeden týden, který je ze všeho nejhorší. Tak nejspíš přišel...
Začal ovšem už minulý čtvrtek. Nemám náladu se rozepisovat, nicméně jsem na hodině historického semináře mlčela, to vytočilo Sylvu a promptně mi sdělila, že když se s ní nebavim já, nebude se se mnou bavit ani ona. Probrečela jsem asi hodinu a otřáslo to se mnou na zbytek dne. Ještě když jsem večer jela vlakem domů, pořád jsem ještě brečela. Od té doby nemám chuť dělat absolutně nic - seriály mě nebaví, knihy nemám chuť číst, nový koncert Arashi mě taky nenadchnul a internet vůbec je najednou děsně nudné místo. Přestala jsem komunikovat na fb, nepíšu na twitteru (tímto se omlouvám pseudoveverce, která měla svátek a já nebyla schopná jí popřát - zpětně všechno nejlepší), stopla jsem postování na tumblr. Nic nemá smysl, nic mě nezajímá, na všechno kašlu.
Dnes jsem se nechala vyhodit ze dvou předmětů, kaiwa nejspíš bude následovat. Od zítra zatahuju všechny hodiny se Sylvou, protože už ji nechci i nadále rozčilovat - má toho dost i beze mě. Tím pádem nemám šanci, že by chtěla být vedoucí mé magisterky, a tudíž šla má magisterka do háje. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Stejně už je to jen moje tělo, co je naživu - moje mysl už je dávno mrtvá. Jen tu vegetuju - moje přítomnost nemá smysl. Jsem všem jen přítěží a určitě by se jim ulevilo, kdybych je přestala zbytečně zatěžovat.
No comments:
Post a Comment