SAD

Po víceméně prospaném dni mám konečně záblesk normálního stavu. Těžko říct, jestli za to může ten vitamin B, snaha dodržovat pitný režim, vynechání kafe, nasazení nejvtipnějších dílů Arashi no shukudai-kun či to všechno dohromady. Dokud jsem schopná něco dělat, rozhodla jsem se tohle sepsat - prý pomáhá, když člověk s někým mluví. Já nevím s kým, a i kdybych věděla, já a mluvení nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Chtěla bych tohle překonat a chtěla bych se změnit, ale po všech těch letech se těžko věří, že to vůbec jde. Každopádně jsem teď odhodlaná se přes tohle období dostat. Kéž by mi tenhle stav vydržel i zítra...

Našla jsem si název tohoto stavu: seasonal depression (s vtipnou zkratkou SAD). Dlouho jsem si myslela, že snad ani není možný, aby někoho něco takového postihovalo pravidelně v určitém ročním období, ale světe div se, je.
A jak to tedy se mnou vypadá:

• Vykopat se z postele je téměř nadlidský úkol, a i když se mi to nakonec povede, zanedlouho jdu spát zas, přičemž vlastně tak úplně nespím, ale taky nejsem tak úplně vzhůru. Špatně se mi i usíná - v hlavě se mi honí samé katastrofické myšlenky a vzpomínky na všechny faily, na které jsem schopná si vzpomenout. Moje strategie vymýšlení příběhů, abych rychleji usnula, nezabírá. Většinou se probrečím až k spánku.

• Nesoustředím se. Ani na pět minut. Vyučování si chodím akorát odsedět (pokud na něj teda jdu). Včera jsem měla deadline pro úkol - motivační dopis. Ale zkuste si napsat motivační dopis, když jste naprosto demotivovaní. Ještě stále jsem ho tedy neudělala. A vlastně mě to ani nezajímá. Maximálně si vyčítám, že jsem neschopná udělat i takovou prkotinu.

• Všechno je naprosto nepřekonatelný problém. Naučit se tři stránky znaků - nedostala jsem se přes první řádek. Problém se Sylvou - odmítám řešit, i když jí to může přijít dětinské (prostě si nevím rady). Problém s diplomkou - dělám, že neexistuje. Učesat se? Nad mé síly. Nůž mám na poličce - než bych tam došla, krájím si rajče jídelním nožem. Spolubydlící mi nabídne horkou vodu na čaj - nedokážu přijmout, i když ji chci. Ano, zní to triviálně, ale pro mě není.

• Obrečím více méně všechno. I bez jakéhokoliv podnětu jsem schopná se kdykoliv a kdekoliv rozbrečet. Spotřeba kapesníčků za poslední měsíc prudce vzrostla.

• V budoucnu nevidím naprosto nic. Nic, co bych chtěla dělat, nic, co by na mě čekalo. Nic nezvládám, nic neumím, v ničem nevynikám, nic mě nebaví, nemám koníčky, k ničemu se nehodím. Studuju obor, s kterým se neuživím. Zklamala jsem svou matku, která čekala, že ze mě něco bude. 

• Nejsem schopná běžné společenské interakce. Neumím komunikovat. Všechny od sebe odstrkuju, protože je nechci stáhnout s sebou. Jsem jim jen na obtíž a bylo by jim líp beze mě. Cítím se osamělá a chtěla bych, aby tu pro mě někdo byl, kdo by mě nenechal se takhle stáhnout do sebe. Odporuju si.

A tímto jsem svou večerní chvilku ne úplného pesimismu asi vyčerpala. Teď se zkusím jít naučit tu haldu rozsypaného čaje...