Ahoj, jmenuju se Kavi a jsem cvok

Jak už jsem se zmiňovala v minulém příspěvku, Kavi se rozhodla, že už si dost dlouho hrála na normálního člověka a je načase si zase připomenout, že je ve skutečnosti vlastně cvok.

Tak jo, beze srandy - já si uvědomuju, že jaro je vždycky depresivní, ale tohle jaro je zatraceně hnusný v tom, že se vlastně táhne už asi dva měsíce a furt se nemůže rozhodnout, jestli teda bude nebo ne. No a já celou tu dobu trpím. Asi bylo snesitelnější, když jsem si to nejhorší odbyla během týdne a pak měla víceméně pokoj než tohle. Hrozný na tom vždycky je, že to přijde a mně nezbývá než zatnout zuby a čekat, až to přejde. A každý rok mám větší a větší strach, že tentokrát to třeba nepřejde, že tentokrát už to se mnou vážně zůstane a já se z toho nedostanu. A letošek se téhle pravděpodobnosti dost podobá. Těžko říct - třeba to zase pomine, jako vždycky předtím - to by bylo asi nejlepší. Nic tomu však nenasvědčuje. Lidi okolo mě mají nejspíš pocit, že o nic nejde - chodím do školy, funguju, sice o tom furt mluvím, ale většinou s úsměvem na tváři, jako kdybych to ani nemyslela vážně. Myslím. Smrtelně (jo, to byl blbej vtip, pardon). Vidíte, to je ono. To je novinka, naučila jsem se to teprve nedávno, tak to teď furt používám. Lidi se cítí líp, když i ošklivé věci říkáte s úsměvem, či si z nich děláte srandu, popř. používáte smajlíky - asi jim to dává pocit, že je všechno v pohodě. Tak na to pamatuju a snažím se je moc nezatěžovat. Ne vždycky to jde. Nejhorší jsou pondělky, to si ten falešný úsměv prostě neudržím, ale i na jiných hodinách jsem zdánlivě v pohodě, pak mám otevřít pusu a v tu chvíli chybí málo a rozbrečím se. A jakmile to jednou přijde, zbytek dne už jsem pořád na hraně. Je to jeden z důvodů, proč jsem se k tomuto kroku odhodlala, ale ten nejdůležitější je asi přeci jen to, že občas si fakt říkám, co by se stalo, kdybych zmizela. Občas si takhle před spaním představuju, co by asi lidi dělali, kdybych se to fakt rozhodla zabalit - jak a jestli by se to vůbec dozvěděli, jak by reagovali atd. Jako nebojím se, že bych si to tak za týden šla vyzkoušet, to zas ne, ale jednou, dříve či později, bych si mohla začít myslet, že to je vlastně normální a přijatelná myšlenka. A tehdy už bych se nemusela odhodlat a mohlo by být pozdě.

Možná si řeknete, že jen vyhledávám pozornost. Můj mozek mi to taky vnucuje - předhazujeme mi to společně se vzpomínkou na T'Sal, která se s kýmsi bavila, a řeč přišla na to, jak Amíci choděj na terapie, přičemž to vlastně vůbec nepotřebujou, protože by se se svými problémy měli vyrovnat jako všichni ostatní lidi. Asi i to je důvod, proč jsem nikdy moc nepřemýšlela o tom, že bych pomoc vyhledala - normální lidi ji přeci nepotřebujou. A já nechci lidi otravovat a okrádat je o čas, protože zrovna já si jejich pozornost rozhodně nezasloužím. Ale nakonec přeci jen převážila ta část, jenž je sebestředná mrcha s pudem sebezáchovy. Přestože mě v budoucnu nic nečeká, jsem příliš velkej srab než abych to skončila.
Takže i když si napůl vyčítám, že jsem šla se svými nepodstatnými problémy otravovat dalšího člověka, na druhou stranu asi i doufám, že třeba nemusím být takováhle, jaká jsem. Chytám se jak ten tonoucí stébla, že třeba je nějaká možnost, jak se změnit, že mi to třeba pomůže, a já už nebudu muset znova absolvovat Sylvin proslov o tom, jak se přeci už nějakej pátek známe a jak ji mrzí, že s ní přestávám mluvit (tehdy mě to rozbrečelo, když jsem si uvědomila, že jí tim nejspíš ubližuju).

Takže i přes tyhle rozporuplné pocity jsem dneska nakráčela do psychologické poradny. Jako první mě zaskočilo, že chtěl vědět, co studuju. Teda jako ne že by mě to zaskočilo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli si někde vedou statistiky nebo tak a objeví se tam můj obor a někdo z katedry to uvidí, tak jim bude jasné, že tam maj mezi studentama nějakýho cvoka, a pak jim dojde, že jsem to já...
Popojedem. Dotyčný pan doktor je velmi příjemný člověk, má uklidňující hlas a dobře se poslouchá. Mluvil teda především on, pokládal mi otázky, u kterých jsem si občas říkala, že s tématem přeci nijak nesouvisí (jako pitný režim. wtf? Ale tak jo, když po mně chce, abych víc pila, tak proč ne - prý je to zdravé), u dalších jsem zase byla překvapená, jak to perfektně odhadl (změny spánku a sny). Celou dobu jsem si tam krásně žmoulala rukáv, oči jsem nezvedla od stolu (občas jsem si prohlídla i podlahu :D), ale mluvila jsem.  Asi nějaká část mého mozku považovala za důležité se alespoň pokusit spolupracovat (co kdyby to náhodou fungovalo? Moc jiných možností totiž nemám...). A prý se to dá překonat - tlumočník ze mě asi nebude, ale třeba bych mohla alespoň odbourat tu část, která vždycky ztuhne, když má mluvit, což následně vede k pocitu, že vlastně nic nedokážu, a je mi hůř. Takže od teď budu docházet každý týden a uvidíme.

Jestli mám dobrý pocit? Vlastně tak nějak ani ne - když jsem šla zpátky na kolej a kolem sebe viděla všechny ty normální lidi, říkala si, že jsem opravdu cvok a že do společnosti už nepatřím, že jsem navíc, zbytečná, divná. Taky si dělám starosti, jestli jsem třeba něco neřekla blbě nebo jestli jsem něco podstatného nezamlčela, co by mohlo vést ke špatnému pochopení problému a odlišné terapii, než kterou bych správně měla mít. No a pak si samozřejmě říkám, co když to nezabere. Přeci jen už mám za sebou psychiatra, který mi moc nepomohl, tak co když ani tohle nezabere? Nemám pro co žít. Ale umřít se mi taky nechce.