Dnes mám chuť zůstat zavřená v pokoji a nikdy nevylézt, abych nemusela potkat manžela.
Včera jsme se opět rafli - chtěl totiž zrušit plánovanou návštěvu klubu a to v době, kdy už jsem byla oblečená a přichystaná. Navíc se neozvala Olga a my na ní neměli ani žádný kontakt, takže jsem musela za Ninou, jestli náhodou nemá její číslo. A Olga přišla s tím, že byla nakupovat, takže nemá moc peněz, a neví, jestli má jít. Byla jsem naštvaná. Nevím, jak to chodí v Polsku či Rusku, ale když se na něčem dohodnem večer předtím, tak by si to třeba do druhého dne mohli pamatovat, ne?
A jak jsem byla vytočená, schytal to manžel - pravda, nebyla to jen jeho vina, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by v tom byl naprosto nevinně. Jenže tentokrát byl naštvaný i on a rafli jsme se. Vyčetl mi, že se na něj nemám co vztekat, že on se mi tu furt snaží pomáhat a kolik toho pro mě dělá, takže si mám tyhle svý výlevy nechat. Má samozřejmě pravdu - doučuje mě japinu, naučil mě konverzovat v anglině, snaží se mě přinutit mluvit japonsky a já jsem mu za to hrozně vděčná, ale s včerejší situací to podle mě nemělo nic společného. To je jako kdyby tvrdil, že se na něj furt jenom vztekám a ničeho jiného se ode mě nedočká - a všichni víme, kdopak se o něj staral, když byl nemocnej, kdo mu vařil, když neměl co jíst, atd. A přestože se o něj starám, taky se stává, že na mě totálně kašle, ruší plány atd. To mi přijde dost podobné.
To mi jako chce říct, že "něco pro tebe dělám, tak se na mě nesmíš zlobit, ať ti udělám cokoliv"? To jako vážně? Uznávám však, že se vztekám docela často a měla bych s tím asi začít něco dělat. Z části je to tím, že vždycky udělá něco, co mě naštve, z části je to žárlivost. Zjistila jsem, že jsem neskutečná žárlivka a upřímně bych manželovi doporučovala, aby vzal nohy na ramena a zdrhal. Jenže taky jsem zjistila, že abych někomu, na koho jsem naštvaná, dala najevo, že jsem fakt nakrknutá, a dokonce se s ním hádala, musím toho člověka mít opravdu ráda a mít s ním blízký vztah. Protože normálně to spíš dusím v sobě a vyvztekám se až později na netu (viz. loňský případ se Slepicí, který jsem celý prožívala na twitteru, nebo letošní skupinová práce, kdy jsem se vztekala na všech sociálních sítích, ale ne před spolužáky). Manžel to sice neocení, ale povedlo se mu něco, co nikomu předtím - přestože je kluk, bavím se s ním, v cizím jazyce a téměř od prvního dne, co jsem ho poznala, a věřím mu natolik, že jsem schopná a hlavně ochotná na něj zvýšit hlas a být na něj hnusná, protože vím, že se na mě stejně nevykašle. A tohle o velkém počtu lidí říct nemůžu.
Na druhou stranu si uvědomuju, že tohle není zrovna nejhezčí projev náklonnosti. Asi ho beru jako samozřejmost, což je ovšem špatně. A když už konečně najdu někoho, komu můžu věřit, mám ve zvyku zkoušet, co všechno si ještě můžu dovolit, abych se ujistila, že tomu člověku můžu vážně věřit. Vím, zní to šíleně, ale takhle funguju. Upřímně se mu divim, že má se mnou takovou trpělivost. Ale jsem mu strašně vděčná a čím dýl ho znám, tím víc si uvědomuju, že o něj nikdy nechci přijít. Na druhou stranu by pro něj asi bylo lepší, kdy by se mě zbavil, přerušil se mnou veškeré kontakty a utekl ode mě co nejdál. Vlastně se divím, že ode mě neutečou všichni, co mě znaj. Znám se - jsem pesimistická, negativistická, otravná, neschopná, nespolehlivá, naivní, asociální, náladová, sobecká, závistivá, teď už i žárlivá, chovám se povýšeně a občas mám pocit, že jsem středem vesmíru. Kdo by vlastně chtěl být mým kamarádem? Občas si říkám, že jsem všem vlastně jen přítěží a že by jim beze mě bylo daleko líp. V některých případech se dokonce rovnou stahuju, držím se dál a dávám tak druhé straně příležitost uniknout, kterou kdoví proč málokdo využije.
Nejvíc mě mrzí, že jsem fakt absolutně neschopná vyjádřit, co si myslím a co cítím. Nedokážu lidem říct, jak strašně moc jsem vděčná, že se rozhodli nenechat se odradit mým přístupem a být tu pro mě. Nedokážu jim poděkovat za všechno, co pro mě dělají, a nedokážu jim to nijak oplatit. Mám všechny své nejbližší strašně ráda, ale neumím jim to říct a strašně se bojím toho, že si jednou řeknou, že jim takovéhle přátelství za to nestojí a utečou. Zasloužila bych si to - jsem špatná kamarádka.
Je mi líto, že to takhle je, ale asi se hned tak nezměním. Manžel po mně chce, abych si našla víc kamarádů - jenže já nejsem dobrá v socializování se. Nehledám kamarády jen pro to, abych je měla. Hledám lidi, kterým můžu věřit, že mě podrží, že mi pomůžou, když na tom budu špatně, že mě vyslechnou, když budu mít problém. Hledám lidi, u kterých věřím, že když bude naopak špatně jim, můžu jim být nápomocná, že pro ně můžu něco udělat, i když to bude třeba jen maličkost. Vše u mě záleží jen na důvěře, na tom, že se na ně můžu spolehnout. Jenže tuhle důvěru si bohužel musí zasloužit. Jsem sice naivní, ale taky nedůvěřivá a o všem moc přemýšlím. Nepouštím si lidi k tělu jen tak. Neexistuje moc lidí, kteří můžou říct, že mě znají - pokud můžu, tak o sobě moc nemluvím.
A přesto o mně manžel ví sakra hodně na to, že ho znám pár měsíců. A i když toho tolik ví, stejně se rozhodl nevykašlat se na tu divnou holku odvedle. Přestože ho svýma výbuchama vzteku a nedostatkem taktu určitě zraňuju (což mi sám přiznal a já jsem momentálně sama sebou strašně zklamaná a nejradši bych si vrazila facku jaká jsem husa), stejně mi zůstává na blízku a zítra se mnou půjde do kavárny na můj první den v nové práci, aby mi pomohl. Čím jsem si zasloužila tak úžasného kluka?
Jen pro doplnění - nakonec jsme do toho klubu šli a byl to ten klub, který manžel nemá rád a kam sám nechce chodit - a bylo to naprosto skvělý! Skoro jak Patnáctka: lidi tancující na parketu, podobná muzika s příměsí korejských SNSD a japonských hitů, opilí lidé, příšernej bordel na zemi... jako Patnáctka XD I když si Olga pravděpodobně myslela, že mě bude muset na parket tahat, nevydržela ani půlku toho co já, a odcházeli jsme okolo 5 ranní jen kvůli tomu, že manžel skoro usínal. Manžel totiž netancuje a když, tak ne moc (ale je to kjůt *-*) Tak jsem většinu večera tancovala sama, ale i tak jsem si to užila. Jestli mi sem přijede kamarádka, která to momentálně plánuje, zatáhnu jí tam taky. A doufám, že kluci budou chtít chodit častěji, abych se připojila - jak jsem si všimla, to, čeho jsem se bála nejvíc - tedy že manžel se bude pokoušet flirtovat s místníma holkama - se nekonalo; manžel pouze sledoval okolo chodící děvčata z velice výhodné pozice v hódně hlubokém křesle, odkud díky kratičkým sukním bylo krásně vidět spodní prádlo - to víte, na chvilku jsem si tam sedla a sledovala spolu s ním (přeci jen takhle pěkné nohy nevidíte každý den) :D Nakonec jsem odcházela utancovaná a příšerně smrdící cigaretama, ale spokojená - konečně jsem mohla jít po tolika měsících tancovat. Manžel si za to zasloužil obejmout (což jsem taky neprodleně po příchodu udělala) ^_^
No comments:
Post a Comment