Výlet na jih, část 1. - Šuzendži, pol. Izu

Začaly mi jarní prázdniny, takže se taky začlo cestovat. Jako první jsem zvolila cestu na jih - za teplem. První plán zněl: přespat v Šuzendži na poloostrově Izu, druhý den pokračovat do Šizuoky, další den jezera okolo Fudži a poslední den hora Takao. Jenže plán a realita byly nakonec úplně jiné.
Ve čtvrtek ráno jsem vyrazila vláčkem do Tokia, z Tokia do Atami poblíž Hakone, pak do Mišimy a nakonec do Šuzenji. Většinu cesty jsem si chtěla číst, jenže místo toho jsem si hrála na průměrného Japonce a spala.

uvítání v Šuzendži

Když jsem dorazila, neměla jsem moc představu, co tam je vlastně k vidění - věděla jsem jen o místním chrámu, bambusovém lesíku a onsenu. A protože centrum městečka bylo nepochopitelně daleko od vlakového nádraží, chtěla jsem se svézt autobusem. Jenže jsem přijela něco po dvanácté a zjistila, že autobus jezdí jen dvakrát do hodiny - a zrovna teď si musel dát pauzu a jet až za třičtvrtě hodiny, takže mi nezbylo nic jiného, než se vydat po svých. Zpočátku bylo okolo dost lidí, kteří většinou odněkud přijeli vláčkem, ale čím víc jsem se blížila samotnému centru městečka, tím víc jsem kolem sebe viděla zavřených či zrušených obchůdků, staré domy s opadávající omítkou a hlavně téměř mrtvo - nejen, že jsem byla jediný turista široko daleko, ale většinu času i jediný člověk široko daleko. Nebyl to zrovna moc hezký pocit. Naštěstí jsem brzy našla chrám, co jsem měla v plánu navštívit. Oproti očekávání byl poměrně malý, tak jsem za chvilku byla zpátky na hlavní silnici. A jak si tak jdu, začne z ničeho nic padat sníh. Byla jsem zmrzlá až na kost, tak jsem si řekla, že další na řadě bude onsen, abych se zahřála. Nakonec ani nebyl takový problém ho najít - šlo o takový malinkatý penzionek, takže když jsem přišla byly tam jen dvě postarší Japonky, které se však zvedly a odešly, než jsem se vydrhla. Rozhodla jsem se pro rotenburo neboli venkovní koupel. A bylo to skvělé rozhodnutí - naložená sama v horké vodě jsem sledovala padající sníh a libovala si, že je mi teplo. Vydržela jsem to asi třičtvrtě hodiny, než se mi začala trošinku točit hlava, tak jsem se musela zvednout a jít.

Fukui Minšuku - onsen!

Jelikož jsem neměla nějaký zvláštní plán, vydala jsem se po šipkách k hrobce Minamota no Norijoriho, jen tak, aby se neřeklo. Cestou jsem narazila i na moc pěkný bambusový háj, jen tu hrobku jsem nemohla najít. Mohlo za to blbé značení; nakonec jsem našla tu správnou cestu, pak i tu správnou hrobku - a mapu okolí. A můj denní plán byl v háji.

Minamoto no Norijori

Na mapě jsem totiž zahlédla označený pomníček věnovaný Sósekimu - a znáte mě: jakmile je v tom zapletený Sóseki, zajímá mě to. Ignorovala jsem proto, že to bylo opravdu daleko, a šla. Nejdřív jsem se dostala k jakési malé svatyňce, kam jsem vůbec nechtěla. O kus dál začínala lesní stezka a slibovala památníky různých autorů, tak jsem na to skočila a vydala se po ní. Celou dobu samozřejmě do kopce, takže jsem za chvilku už rozepínala kabát, jaký mi bylo najednou vedro. Cestou jsem potkala památní desku Takahamy Kjošiho, parčík s kvetoucími slivoněmi i sakurami, jen ten Sóseki nikde. Naštěstí si mě všimla jedna ochotná Japonka a rozhodla se mě doprovodit. Bohužel neměla tucha, kam to vlastně jde, takže jsem se asi tvářila dost pochybovačně. Nicméně i tak se stále snažila o rozhovor, což muselo být dost složité, když vezmu v potaz, že konverzačním partnerem jsem byla já. Šly jsme nahoru... a zase dolu... a zase nahoru... a ještě víc dolu k silnici, kde jsem objevila autobusovou zastávku. Jen ten Sóseki nikde.

bambusový lesík

Nakonec jsme se však přeci jen dopátraly toho správného parčíku, který byl kus od zastávky. Tam jsme se rozloučily a já vyfuněla další kopec, kde jsem svého milovaného konečně našla. A mohla jsem se vydat zase zpátky k silnici. Jenže tam jsem zjistila, že tudy jezdí dva autobusy za hodinu a že ten další pojede za půl hodiny. Protože byla celkem kosa, rozhodla jsem se dojít na další zastávku... a pak na další... a další. Přešla jsem jich asi pět, než jsem na jedné už zůstala a čekala. A čekala. Asi patnáct minut, než se bus uráčil, ale aspoň mě dostal zpět na nádraží. Odtud jsem se projela zpět do Mišimy a pak rovnou do Šizuoky, což mi zabralo něco přes hodinu.

Sósekiho pomník

Když jsem přijela, byla už tma. To mi bylo celkem fuk, ale turistické informace se asi ve tmě bojí, a tak zavřely a já se neměla koho zeptat, kdy mi druhý den jede bus do Nihondairy. Tak jsem pokrčila rameny a vydala se k hostelu. Mimochodem, najít v Šizuoce místo na spaní bylo - aspoň podle netu - velmi složité. Ten hostel, v kterém jsem byla, byl jediný, který jsem našla, a navíc jsem si rezervaci musela zařizovat mejly v japonštině, přičemž chtěli vědět nejen odkud jsem a kdo jsem, ale i proč tam jedu - šťourové jedni. Budiž, nedalo se nic dělat. Další věc, co mě znechutila hned po příjezdu, byla neexistence přechodů vyřešená systémem podzemních chodeb. Give me a break.
Každopádně jsem to našla, zasmála se té úžasné bezpečnosti (hlavní dveře zamčené, ale garáž hned vedle otevřená, takže jsem jen obešla sloup a byla jsem v baráku) a našla recepci. Jenže nikdo tam, na volání neodpovídali, i když jsem je slyšela ve vedlejší místnosti, tak jsem si stoupla do dveří a čekala. 15 minut, během nichž jsem je slyšela bavit se o té "čeko no nésan". Nakonec se uráčili vyjít ven - a překvapili mě mapou okolí a jízdními řády autobusů do Nihondairy a zpět. Dostala jsem přezuvky, kartáček se zubní pastou a konečně i pokoj. První byla na řadě horká sprcha, pak net a pak jsem šla spát. Bylo cca 8 večer a já byla totálně vyflusaná. A jak jsem zjistila, byla jsem v celém hostelu jediným hostem. Když jsem usínala, dostala jsem pitomej nápad popřát manželovi dobrou noc esemeskou. Neodpověděl.
Ráno jsem vstávala v půl 7, něco po 7 vypadla (klíč jsem jim jen nechala na recepci, protože nikde nikdo nebyl) a vydala se do místní svatyně.

Fotky z celé cesty zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/16._-_18.2.12_Shizuoka_a_Yamanashi/