Když jsem před cestou hledala, co je zajímavého v Šizuoce, přiznám se, že jsem krom jedné svatyně nenašla ani prd. Ani v jednom z průvodců, co vlastním, nebyla ani zmíněná. Takže jediná věc, co jsem v Šizuoce chtěla udělat, bylo navštívit tuhle svatyni. Říkala jsem si, že když tam půjdu lehce po 7 ranní, budu tam pravděpodobně jediný návštěvník - chyba lávky. Překvapilo mě to, ale bylo tam poměrně dost lidí - většinou postarší, kteří mají návštěvu svatyně jako každodenní rutinu. Odchytla si mě tam nějaká babička a bůhví jakým nářečím mi děkovala, že jsem přijela až z takové dálky a že to tu mám celé projít a kdesi cosi. Půlce jsem nerozumněla, tak jsem jen kývala jako že jo, a ona byla spokojená. Asi nejvíc mi vyrazilo dech, když mi vyprávěla, jak ty nechutně příkré schody chodí každý den - není divu, že jsou Japonci tak vitální - tohle šlapat každý den, můžu s těma plícema na maraton.
 |
| svatyně v Šizuoce |
Jelikož mi autobus podle jízdního řádu měl jet až v 9:10, měla jsem čas to tam celé projít. Měly tam moc hezkou lesní stezku, ale nechtěla jsem se příliš vzdalovat, protože už bych se taky nemusela najít. Když jsem se vydala zpět do centra k nádraží, kolem mě se to hemžilo žáky základních a středních škol - nechápu, jak v takové zimě můžou dívčiny chodit v sukních BEZ punčocháčů. Každopádně mi těsně před nádražím všichni kamsi zahnuli, tak jsem zbytek cesty došla sama. Netušila jsem, odkud ten bus má jet, tak jsem se stavila v turistických informacích (jiných než těch z večera předtím). Jenže tam mě čekal šok - jízdní řád, co jsem měla, byl špatný, autobus do Nihondairy mi ujel a další měl jet za hodinu a půl. Alternativou bylo jet do Kunózanšita a pak si hezky vyšlapat schody nahoru ke svatyni. To by nebyla špatná volba - nebýt skutečnosti, že těch schodů bylo 1159! Nedalo se nic dělat, musela jsem zvolit alternativu. Jenže ten autobus nejel z tohohle nádraží, ale z jiného, tak jsem se nejdřív musela dostat tam - a to pěkně rychle, měla jsem 10 minut do odjezdu. Teprve na druhym nádraží mi došlo, že nevím, kam tam jít. Na jízdním řádu, co jsem vyfasovala na informacích, to mělo být stání 22 - jenže před nádražím jich bylo jen 17... Nakonec jsem na mapě našla číslo 22, ale z druhé strany nádraží. Zaběhala jsem si, ale autobus jsem najít nedokázala. Nadávala jsem jak špaček a nesnášela Šizuoku za tak pitomé značení. Když už jsem to téměř vzdala, našla jsem to - a dokonce i ten správný autobus. Sice jsem v půlce musela přestupovat, ale to mi bylo upřímně fuk. Dostala jsem se kamsi do městečka Suruga u pobřeží Tichého oceánu, kde mě autobusák vyhodil uprostřed silnice. A nikde žádný náznak, kudy bych se měla vydat. Tak jsem šla jen tak nazdařbůh a najednou koukám - torii. Zaplať pánbůh za tak nápadná poznávací znamení svatyní. Odhodlala jsem se a jala se vyšlapávat všech 1159 schodů. Byla to fuška, bylo to vysoko, ale viděla jsem moře a nakonec jsme to já i plíce nějak zvládly.
 |
| Plíce připravit... a jdemé! |
Prošla jsem to tam a narazila hned na dva nadšence, kteří se mi jali vysvětlovat, že dnes je festival věnovaný místnímu patronovi - Tokugawovi Iejasu, který je zde i pohřbený. Moc macuri jsem ještě neviděla (více méně nic), tak jsem se docela těšila (to byl taky důvod, proč jsem sem - do Kunózan Tóšógu - jela). Festival začínal v půl 11 - hlavní branou napochodovali zpěváci a za nimi v řadě cosi, co vypadalo jako vysocí úředníci - samozřejmě z období sjednocování Japonska. Ti se rozestavěli do malého čtverce vyznačeného bílým pískem. Kus od nich stála hromada lidí v černých oblecích a přes cestu i zpěváci a doprovod. Nejdřív jsem byla svědkem něčeho, co vypadalo jako očišťování návštěvníků od zlých sil a čtení modliteb. Pak se průvod vydal po schodech nahoru do svatyně, kde se všichni kravaťáci i "vysocí úředníci" posadili a následovalo čtení bůhvíčeho, modlení, zasvěcování větviček patronovi svatyně (Tokugawovi) a já zjistila, že ti kravaťáci jsou vlastně představitelé významných firem (japonských drah, novin, televizí, ale i místních firem). Obrovskou převahu měli samozřejmě muži, ale našlo se i pár žen a asi dvě byly poměrně mladé.
Festival to nebyl přímo obrovský, ale poměrně pěkný, a protože to bylo pro mě něco nového, i zajímavý.
Nezbývalo než se vydat na zpáteční cestu, seběhnout schody a najít bus zpátky. Ještě bych ráda zmínila, že v téhle části prefektury byly místo ryb cítit jahody - spousty jahod - a pokud vím, tak někde tady poblíž existuje místo, kde když zaplatíte určitý poplatek, můžete si ve skleníku natrhat tolik jahod, kolik zvládnete.
 |
| jarní festival v Kunózan Tóšógu |
Zpátky v Šizuoce jsem se vydala do turistických informací - potřebovala jsem se dostat k jezeru Sai, které ovšem není v prefektuře Šizuoka, ale v Jamanaši. Věděla jsem, že se mám dostat do městečka Fudžinomija a že odtud jede bus, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vážně pravda. Tak jsem zaměstnala místní pracovnice - chudinky běhaly obě, obvolávaly kdeco, ale nakonec mi pomohly - prý do Fudžinomije, odtud busem do Kawagučikójuki a odtud do Fúkecu (Větrné jeskyně). Věřila jsem jim - chyba lávky. Ve Fudžinomiji jsem si koupila lístek až do Kawagučikójuki a teprve po cestě zjistila, že ta jeskyně je cestou a že kdybych tam chtěla, musela bych se z Kawagučikójuki vracet po té samé cestě zpět. Vystoupit jsem nemohla - už jsem zaplatila za lístek až na konečnou. Tak jsem pro ten den vzdala plán navštívit jezero Sai. Přijela jsem až do Kawagučikó a než jsem se vrhla na cokoliv jiného, šla jsem shánět ubytování. Neměla jsem totiž vůbec nic zamluveného - prostě jsem doufala, že se pro mě někde najde místo.
A měla jsem štěstí - mixed dormitory pro 7 lidí, kde byli 3 Japonci a jedna cizinka, dostala jsem ručník, postel už byla povlečená, internet a o patro výš i ofuro. Oh god, thanks for that. V Ucunomiji je totiž jen minivanička a já přitom tak strašně miluju naložit se do horké vody. I tentokrát - stejně jako den před tím - jsem měla celou koupel jen pro sebe. Ještě jsem si odskočila ven k jezeru Kawaguči, cestou si koupila večeři, otravovala vstřícnou paní v turistických informacích a když jsem se vracela, začalo sněžit. Zalehla jsem v půl osmé večer, totálně mrtvá.
 |
| jezero Kawaguči |
No comments:
Post a Comment