Still raining...

Vypadá to dost beznadějně. Přestože mi holky tvrdí, že praxi nepotřebuju, je to většinou to první, na co se potenciální zaměstnavatelé ptají. Takže jakékoliv restaurace, kavárny, čajovny, hospody a podobně jsou pasé. A obchody také kvůli nekomunikativní anglině.

Když jsem se před odjezdem ptala, jestli mám šanci bez praxe, tak mi Kristýna tvrdila, že jo. To bych chtěla vidět -_- Když jí se to mluví - ona i ostatní dvě už mají práci, kterou si nemůžou vynachválit, a prachy, které můžou utrácet. Já mám akorát tak hluboko do kapsy, prázdný žaludek a náladu pod psa.

Člověk by si řekl, že po třech letech už mě znají, vědí, že jakýkoliv neúspěch u mě vyvolává vlnu melancholie až deprese. Ale ne, stále ještě to asi nepoznaly a diví se, že přemýšlím negativně (ne, fakt -_-). Copak mě někdy viděly přemýšlet pozitivně?! Jsem postavena před problém, co dál, jestli odjet nebo tu zůstat, uvědomuju si, kolik mě tenhle výlet stojí a že nejsem schopná to splatit, vidím to černočerně, říkám si, jak mi 15 let angliny bylo totálně nanic, s japonštinou bych měla radši seknout, jsem neschopná a nesamostatná a ony se mi diví, že to nedokážu hodit za hlavu a tvářit se, že je vše v pohodě. Tak sorry...

Dneska lilo jako z konve. Vydala jsem se na druhou stranu než obvykle, protože tam prý Peťa viděla nějaké kavárny. Nakonec jsem došla až mimo dosah mé mapy, takže jsem se lehce ztrácela (a mokla). Samozřejmě že se na mě všude tvářili velmi přívětivě -_-
Cestou zpátky jsem se pokusila najít Kilburn Bridge, kde měl být antikvariát, ale velmi nápomocný pošťák mi ochotně sdělil, že mám asi rok zpoždění - už dávno zavřeli. Jak jsem se tam hezky motala, šla jsem i okolo baráčku, kde bydlel Sóseki (a zjistila to až před chvilkou na google mapách). 

Takže dnešek byl totálně k ničemu - po příchodu jsem si šla lehnout a pustila si Sukisho drama CD. To je moje každoroční tradice, kdy se pokaždé přesvědčuju, že jsem v japině udělala nějaký ten pokrok. Jen jsem letos začala poněkud dřív než obvykle. Poslech tohohle mě totiž uklidňuje. Midorikawa Hikaru, Hoshi Souichirou, Ishida Akira a Miki Shinichirou - to jsou mí hrdinové. Mohla bych jejich příhody poslouchat stále. Dnes mě to sice uspalo, ale neuklidnilo. Nějak se to ve mně hromadí a já vidím svou přítomnost i budoucnost černě. Pomalu si v hlavě začínám dělat seznam prášků, které tu holky mají, a mostů podle jejich výšky nad zemí. Probrečela jsem tu víc času než před maturou a státnicema dohromady. Nijak nepomáhá vidina toho, že holky jsou úspěšné, zatímco já jen přítěží. Ony jsou ty, co všechno dokážou, já ta, která je neschopná. K čemu je člověk, který nic neumí, nemá v ničem praxi, nedomluví se, není schopen si najít práci. Zbytečný člověk. Takový, který kdyby neexistoval, nic se nestane. 

Kristýna mi ještě v Olmu říkala, že tohle bude nezapomenutelné léto. To teda bude...