It's raining in London

Dnes mi byly dopřány celé 3 hodiny, kdy jsem si mohla říkat, že všechno bude v pořádku, že svět je krásný a já nejsem takový budižkničemu, jak jsem si myslela. Ty tři hodiny jsem měla trial v jedné blízké kavárně. Je to vlastně jediné místo, které o mě projevilo zájem. Asi byli hodně zoufalí. Jenže už nejsou - včera přijali Martinu, s kterou tu jsem. A protože se uvolnilo jen jedno místo, nevím, proč jsem tam dneska vlastně lezla. Asi jen potřebovali někoho, kdo by jim vypomohl přes ranní špičku... Prý "zavoláme." Hm, jasně, a já jsem japonská císařovna -_-

Cestou domů jsem si pustila Beginning z ostéčka Togainu no Chi a připadala si jak v mlze. Tímhle to tedy končí. Ze čtyř holek, co jsme sem jely, jsem jediná bez práce. Co to asi vypovídá o mé užitečnosti a schopnosti se o sebe postarat? Šla jsem si lehnout. Nic lepšího mě nenapadlo. Ve dvě jsem se vzbudila a od té doby tu sedím a nevím, co sama se sebou. Pravděpodobnost, že do víkendu něco seženu, je mizivá. Nemám praxi, skoro se nedomluvím. Navíc jsem naprosto demotivovaná, nechce se mi číst, koukat na filmy, spát ani jíst (ne že bych měla co). A představa, že zítra mám vyrazit ven a snažit se rozdávat CVčka, ve mně zanechává dost svíravý pocit beznaděje. Mám chuť se stulit do klubíčka a probrečet se k spánku. Místo toho tu sedím sama na pokoji, holky jsou v práci a já zkoumám, kdy mi jede autobus domů.
Víte co? Sóseki měl recht - já ten Londýn taky nemám ráda...