Muzeum Nacume Sósekiho

Dneska začnu trošku oklikou. Povíme si něco o Olomouckém režimu. Již podle jména je jasné, že tento režim je spojen s mým pobytem v Olomouci, tedy studentským životem, a týká se stravování. Jsou dva druhy studentů - jedni, kteří se nechtějí vzdát pravidelných teplých jídel, chodí často do menzy, do čínských bister, nebo si vaří a v ničem se neomezují; a pak jsou druzí, kteří se přepnou do úsporného režimu a žijí z chleba s máslem, čínských polívek a vaří si jen někdy. Já patřím k těm druhým a vařím si jen jednou týdně o víkendu, většinou míchaná vajíčka, rýži nebo těstoviny. Samozřejmě když přijedu na víkend domů, jím normálně teplé jídlo, doháním nedostatek masa a mléčných výrobků. Většina lidí mi říká, že by takhle žít nemohli, že potřebujou jedno teplé jídlo denně. Olomoucký režim je tedy dost drsný. Chtěla jsem tak označit i svůj způsob stravování tady v Londýně, ale tady je ten režim tak drsný, že si zaslouží vlastní označení Londýnský režim.

Spočívá v tom, že poslední teplé jídlo jsem měla hned ten první den, co jsem přijela - čínu. Od té doby žiju na toustovym chlebu se slaným máslem. Naštěstí tu máme aspoň snídani, takže aspoň něco tu jím, ale krom toho nic. Žádná zelenina (krom dovezené), žádné ovoce, mléčné výrobky, maso, uzeniny... Sama se divím, že ještě nemám žaludeční vředy. A když k tomu přidáte můj zlozvyk málo pít, tak se divím, že jsem ještě neomdlela. Dvakrát už jsem k tomu měla sakra blízko a nesmím moc rychle vstávat, aby se mi nezatočila hlava. Taky se mi začalo dělat špatně, když se pořádně nasnídám. Ale jídlo je prakticky to jediné, na čem můžu ušetřit. Zatím jsem za něj utratila 3 libry (máslo, chleba a včera mléko, protože už jsem to nevydržela). Žádné jiné výdaje stáhnout nemůžu - platím akorát ubytování, koupila jsem si jednu knihu a včera byla v muzeu. Ale bez toho bych neodjela.

The Chase 81

Sósekiho muzeum bylo jednou z hlavních věcí, které jsem prostě musela vidět. Za těch několik měsíců, co jsem strávila čtením jeho knih a knih o něm, jsem si ho naprosto zamilovala. Natolik, že už lidem pomalu lezu krkem, jak o něm furt mluvím. Takže když jsem zjistila, že má v Londýně muzeum, chtěla jsem ho navštívit. Je to takový malinkatý domeček naproti tomu, kde Sóseki skutečně bydlel. Když jsem včera vyrážela, nevěřila jsem, že to bude tak daleko. Nakonec mi trvalo 2 hodiny tam vůbec dojít. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla nervózní a zároveň šťastná, že se blížím. Nakonec jsem to našla a jako první mě z okna v přízemí přivítala kočka :)

Nacume Sóseki

Muzeum je to opravdu maličké - jen dvě místnosti, zato plné hustě popsaných vysvětlivek v japonštině. Zajímalo by mě, co z toho běžný Evropan má. Kdybych si nečetla ty japonské tabulky, nedozvěděla bych se prakticky nic. Takhle jsem zjistila, kde všude bydlel, co tu tak běžně dělal, s kým se přátelil, jeho myšlenky... A dobové fotky. Tedy ne Sósekiho, ale míst, kam chodil a tak. Úplně jsem ho viděla. V Lavender St., kde se učil jezdit na kole, v Hampstead Heath, kam chodil na procházky...
Jedna z věcí, která mě na Sósekim fascinuje, je to, že je mi povahově velmi podobný. Za tu dobu, co tu byl, jedl jen velmi málo (což vedlo k žaludečním vředům, které ho nakonec zabily), stále se stěhoval, jak hledal nejlevnější ubytování, a kupoval knihy. Měl jich okolo 500. Za dva roky. Něco z té sbírky tam mají. A taky tam mají Sósekiho knihy v různých jazycích a spoustu knih o Sósekim. V japonštině. 

Sósekiho díla

(s trochou štěstí takhle jednou bude vypadat i moje knihovna)

A knížky o Sósekim. To až si zase budu stěžovat, že o něm nikdo nepsal.

Věřila jsem, že budu pravděpodobně první Češka, která tam kdy byla. Nakonec jsem od kurátorky zjistila, že jsem byla druhá - první byla Sósekiho česká překladatelka. S kurátorkou jsem si dokonce trochu pokecala v japonštině, což mě dost potěšilo.

Návrat do reality byl však bolestný. Stále nemám práci a finance se mi rapidně zmenšují. Momentálně mám tak maximálně na ubytování na tenhle týden. Co bude pak, jestli něco seženu, nebo jestli pojedu domů, netuším.