Zdeněk Pluhař: Ať hodí kamenem

Českou literaturu moc nečtu. Těžko říct proč mě tak nezajímá - asi pozůstatek z povinné četby, "díky" které jsem četla věci typu Viewegh a Havel. Nope, to není nic pro mě.

A přeci jsem nedávno sáhla po téhle knize s nadějí, že by to třeba nemuselo být špatné.

Nebylo.

Celý příběh se točí okolo jednoho pražského dětského domova a přibližuje nám osudy některých dětí (plus ředitele a jeho syna), jejich rodinnou situaci a co je dovedlo až na takovéto místo. Pohled autora je spíše realistický (i když to zas nepřehání), takže ačkoliv některé děti nakonec najdou správnou cestu, mnoho jich zůstane na scestí ať už svojí vinou nebo vinou rodičů.

Musím říct, že se mi líbilo hlavně to zamýšlení nad každou postavou - nic nebyla jen suchá fakta a prostý syrový náhled na situaci (tahle utekla z domova, támhleten něco ukradl) , ale naopak se ke všemu přistupovalo s citem, jako by měl autor všechny rád a ve všechny se chtěl vcítit.

Nakonec mi ani nepřišlo, že to byla docela bichle. Ještě tu mám od něj jednu, tak doufám, že bude stejně dobrá.