Už je to tak – odbyla jsem si svou první pracovní cestu a – světe div se – přežila jsem ji ve fyzickém i duševním zdraví.

Víte, co je výborný nápad? Vzít introvertního a málomluvného zaměstnance, který na daném místě pracuje tak zhruba půl roku (a o škole ví celkem prd), a vyslat ho do širého světa navazovat blíže nespecifikovanou spolupráci s jakousi cizí školou. Senzační!

A stačil k tomu jedinej e-mail od kohosi převelice titulovaného z jižní části Německa, kde dotyčný nadhodil, že se velice, ale opravdu velmi velice zajímá o naše doktorské obory. Přesně takhle jsem se dostala na pořadník pracovních cest – jako slepej k houslím. Tož všichni jsme věděli kuloví, o co půjde, takže řekli Jeď! a já tedy poslušně jela.

Teda nejdřív jsem musela vyplnit šílené lejstro, nechat podepsat všemi možnými nadřízenými, podřízenými a vedleřízenými, zažádat si o zálohu v místní bance, o jízdenky na zahraničním, sehnat hotel (to jsem dokonce zvládla sama bez všech oddělení), sehnat propagační materiály na PR oddělení apod.

Zmiňovaná škola leží v malém městečku pod horami kus za Mnichovem. Cesta tam trvá zhruba přes 8 hodin vlakem s jedním či dvěma přestupy. Mně samozřejmě trvala déle, protože České dráhy měly překvapivě zpoždění (ale úlisně nás o tom informovaly až za hranicemi, kde už se veškerá hlášení odehrávala jen v němčině). Všechna čest růžovovlasé slečně na informacích, která si mě vyslechla, neřekla ani slovo, takže jsem chvilku žila v domnění, že mi nerozumí a ťuká si můj požadavek do google translatoru, ale vzápětí mi vyjela nejbližší spoje (v němčině, jak jinak). I dojela jsem v šest večer do toho mrňavého zapadákova a zjistila, že škola je asi dvě minuty od nádraží (hlavně že pro mě chtěli vyslat uvítací výbor, abych to bez problémů našla) a můj hotel asi o minutu dál.

Večer jsem ještě vyrazila do města, abych stihla alespoň něco zkouknout pro případ, že by se jednání následující den protáhlo a já neměla čas (pesimistko!). Centrum, a tudíž veškeré zajímavosti, se dalo stihnout projít zhruba za hoďku. Obchody už byly pro ten den zavřené, takže jsem si akorát skočila na kafe – a bylo to to nejhnusnější kafe, jaké jsem kdy měla. Slečna sice byla příjemná a snažila se o angličtinu, ale víc než moje kafe ji zajímala hádka s jejím šéfem, takže jsem musela trpělivě počkat, až si to vyříkají, a teprve pak vyšlo najevo, že přípravě kafe nevěnovala jedinou myšlenku, takže jsem to vypila jen s největším sebezapřením.

Ani noc za moc nestála, protože jsem vyfasovala tu nejměkčí matraci, kterou našli, takže mě během deseti minut všechno bolelo, furt jsem se přetáčela ze strany na stranu jako pečené kuře a v 5 ráno to vzdala, odhodila matraci a spala jen na dřevěné konstrukci.

Ráno bylo jasné, že jestli neseženu lepší kafe, nebude se mnou řeč a všechny je pošlu tam, kam slunce nesvítí. Midorikawa-sama se však smiloval a seslal mi Café Roma, což byla mini-pidi kavárnička s příjemnou obsluhou, výborným lattéčkem a dostala jsem i sušenku ^^ Svět byl tedy opět v pořádku a mě čekalo to obávané jednání.

Šlo to… tak nějak podle očekávání. Hlavně mluvili oni, já se tvářila jak sfinga a nedej bože, když měli dotaz – to si teprve poslechli věci *headdesk* Všichni jsme to ale přežili, za svou odvážnost jsem obdržela hrnek a propisku, velice důrazně jsem (několikrát) odmítla společný oběd a rychle zmizla pryč. Zbytek dne jsem strávila ve městě, kde jsem (marně) koukala po botách v mé velikosti (haha, na godzilly se nic nevyrábí), po vysněném žlutém svetru nebo po čemkoliv jiném, co by se mi líbilo a na co bych měla. Nic neměli – koupila jsem akorát pohledy. Oběd byl bída (jídelní lístek v angličtině je utopie), fronty na zmrzlinu nekonečné, slunce pálilo a já měla zimní boty v očekávání mnohem nižších teplot. Prostě sranda, takže jsem se večer uklidila na pokoj a s požehnáním wifi radši sledovala, co zajímavého nám přinesla nová sezóna japonských dorama.

Další den teploty prudce spadly, takže jsem si svou hodinovou procházku po Mnichově během čekání na vlak zrovna moc neužila. Místo oběda jsem si koupila akorát nějaké rybí a krevetové sendviče a kafe a kodrcala se domů. Cesta to byla převelice dlouhá, zvlášť když jsem si jako čtivo vybrala „politickou komedii“ a každé třetí slovo musela vyhledávat ve slovníku, protože celej začátek je o jakýchsi politických machinacích, kterým rozumím jako koza petrželi (málem jsem to vzdala, ale nakonec jsem se dostala ke srozumitelnější části, kde si otec-politik prohodil tělo se svým nevycválaným synem, a dala jsem tomu druhou šanci).

Tolik moje zábavná cesta do Německa. Teď po příjezdu ještě udělat vyúčtování (děsná sranda se vším tím vyplňováním), předhodit získané poznatky vedení a doufat, že tímhle moje úloha v celé téhle šarádě končí.