Ich gehe ...nach(?) Deutschland nebo tak nějak

(Němčina nebyla moje silná stránka ani před těmi x lety, kdy jsem ji na základce měla...)

Velmi mě baví ta fejsbukovská funkce, kdy se můžete podívat na svoje příspěvky z toho určitého dne v předcházejících letech. Díky tomu jsem narazila na status z před x lety, který zůstal pravdou až do dneška: „Nikdy mě neposílejte nic vyřizovat. Měla jsem vyřídit 3 věci, takže jsem jednu nevyřídila, druhou zapomněla a třetí zmrvila.“

V práci je to se mnou dost podobné – většinu věcí stejně nakonec vyřizuje někdo jiný, protože buď o tom nic nevím, neznám ty správné lidi, odpovědní lidé mě ignorují nebo něco podobného. Takže jsem v podstatě všem platná jak mrtvýmu zimník. A teď si představte, že někoho napadlo tuhle neskutečně neschopnou osobu vyslat do zahraničí cosi vyřizovat! To je jak anotace nějaké přiblble trapné komedie.

Prostě jsem k tomu přišla jak slepej k houslím – napsal mi jakýsi maník z jedné německé školy, že by měli zájem o spolupráci v oblasti doktorského studia, já to přeposlala vedoucí a než jsem se nadála, seděla jsem na pohovce u pana prorektora a vyslechla si, jak mě tam teda pošlou to vyřídit.

Co? O_o To jako mě?! Něco vyřídit?!! V angličtině! X_x

Nikdo v podstatě netuší, o co jim jde, do emailu nenapsali ani ťuk, takže ani nevím, na co se to vlastně mám připravit. A i kdybych věděla, tak bych to určitě stejně zvorala, protože já když mám něco vyřídit, tak to nikdy nedopadne. Navíc v té anglině… *podezíravě mžourá na svou chabou slovní zásobu*

Takže za dva týdny mě čeká výlet kamsi k jižní hranici Německa, do díry vzdálené zhruba 9 hodin jízdy vlakem, abych si pokecala s nějakým panem profesorem a jeho kolegou bůhví o čem, ztrapnila se (a potažmo i naší školu, až jim povím, že vyslali mě, protože z celého oddělení mám nejlepší anglinu (což je dost bída, když si uvědomím, že anglicky prakticky neumím)), nic nedohodla (protože na to vlastně ani nemám pravomoc – já si jen můžu poslechnout návrhy a předložit je vedení) a utratila balík peněz z našich rezervních fondů za nocleh v předraženém hotelu v podhůří Alp. Výborně, já! Už teď umírám strachy a hledám problémy i tam, kde nejsou (to mě jednou fakt zabije).

V krajině šalin a holomóckých syrečků

V půlce března jsem si opět vzala svou teď již tradiční třídenní dovolenou a vyrazila na další Tour de Morava, protože za a) už jsem tam rok nebyla a za b) Japonské jaro. Dokonce jsem si kvůli tomu pořídila menší a lehčí spacák, protože kdo se měl s tou předchozí krávou tahat. Plán byl stejný jako loni – Pardubice-Brno-Olm. Tentokrát se mi však povedlo v Pardubicích zůstat déle než hodinu! Nakonec tedy i déle než jsem chtěla, protože s Idosem jsme si nějak nerozumněli, ale aspoň jsem se tak dostala z nádraží i někam dál do města. Zjištěním dne bylo, že Pardubice maj trolejbusy! :D

Po nějakých těch odkladech a zmatcích jsem se úspěšně dohrabala do Brna, kde na mě čekalo kafe na uvítání *-* Znáte něco lepšího než kafe na uvítanou? Já taky ne! <3 Z Brna jsem pro změnu nic moc neviděla, ale když máte v dosahu sedací pytel, tři kočky a deskovky, tak ani není třeba někam chodit. Takový odpočinkový víkend si nechám líbit J

Návštěva Olomouce je vždy taková všelijaká, protože se tu mísí „všechno je takové, jak si to pamatuju“ a „když jsem tu ještě bývala, bylo tu tohle a tamto a tohle bylo úplně jiné“. Nejvíc se to samozřejmě projevilo na přednášce W-senseie, který je prakticky nemění, když se místnost zaplnila lidmi, z nichž jsem neznala ani nohu (do příchodu doktorandek a mých bývalých spolubydlících). Už jako student na magistru jsem byla dinosaurus; teď jsem si připadala jako vykopávka (zato mě potěšilo, že jsem dala dohromady asi dvě věty, z kterých to vypadalo, že jsem ještě všechnu tu japinu nezapomněla). Hajlajtem byla návštěva hospody s doktorandkami (už dlouho jsem se tak nechlámala nad japonštinou) i návštěva Sylvy (ale to je vždycky), kam se mi podařilo prozřetelně zatáhnout i kamarádku, která je mojí pojistkou, že hovor nikdy neutichne (zaplať pánbůh za ní) J

Bohužel na nějaké courání po venku či výlet do zoo byla moc zima (zatracenej březen!), takže jsem schrastila jen dvě knížky, sypané Vanilkové nebe (protože to je ten nejlepší čaj ever – když se správně udělá) a barevné punčocháče a zbytek času věnovala otravování mých známých (a dostala jsem své první svatební oznámení O_o). Snad se poštěstí a já pojedu ještě jednou v létě (tolik moje odvážné plány na léto).

Random stuff

Jinak se plácám v pěti rozečtených knihách, z čehož dvě jsou v japině a jedna má asi 700 stran, což je i na mě dost. Teď mě ovšem moc nepotěšilo, když jsem se po zimě vydala na blešák a nenašla tam svůj oblíbený stánek s japonskými knihami. Co se stalo? Byla moc zima? Odjely snad Japonky domů? Vrátí se ještě někdy? Ne že bych neměla co číst, ale… asi budu plakat TT_TT

Plakat budu i nad dalším z mých hrozných účesů aneb když se necháte ostříhat tak nakrátko, že i vaše chlupy na nohou jsou delší než vaše vlasy ¬_¬;;

(Téměř) jsem dodělala další z řady mých (lehce pochybných) výtvorů – letní sukni. Látku jsem si sice původně koupila na výrobu obalů na knihy, ale když jsem ji rozložila, shledala jsem, že mám dost látky na sukni, takže z obalu na knihy nic nebylo. Látka sama o sobě mi přišla dost veselá, ale ty žluté pruhy to oživily ještě o trochu víc, takže jsem s výsledkem docela spokojená.

Mimochodem, když jsem si kupovala tu žlutou látku na pruhy, padla mi do oka zelená látka s vlnkami, která se k ní skvěle hodila, takže až skončím s následujícím projektem (modrá společenská sukně na červnové promoce) a do ruky se mi dostane zarezervovaná Burda, ušiju si žlutozelenou sukni. Fascinující jak jsem na tyhle barvy změnila názor – ještě před pár lety bych na sebe ani jednu z těch barev rozhodně nevzala.

Tolik novinky z mého prudce záživného života. Kdyby mě ta cesta do Německa zabila, tak mě těšilo vás všechny poznat.