(název příspěvku nevymyšlen)

Všichni si dělají srandu, že když gůglíte nemoci, stejně vždycky zjistíte, že umíráte. Mně se takhle před pár lety povedlo zjistit, že zaručeně do pár měsíců přijdu o všechny zuby. No, proč ne, dřív nebo později to stejně musí přijít. Jen tak mimochodem, jestli se někdy někdo zeptá, na co že to šetřím, tak na zuby – tahle sranda je zatraceně drahá a těžko si budu moct zničehonic dovolit zub, který je dražší než moje měsíční výplata :-/

Aneb dnes o nemocech, domácích pracích, s lehkým zamyšlením na závěr.

Tentokrát jsem se pomocí všemocného a vševědoucího strýčka Gůgla pokoušela zjistit, jestli je normální, že když se na něco léčíte, tak je vám po lécích hůř než před nimi.

*Spoiler: není*

Loni v létě mi v rámci vstupní prohlídky do zaměstnání objevili zajímavé hodnoty v krvi a na ekg (oboje nízké), poslali mě na endokrinologii, šoupli mi prášky a předpovídali zázraky. Zázraky hlavně proto, že jsem neměla pocit, že by mi něco nějak zvlášť bylo. Ale tak když se jim chce opravovat něco, co podle mě funguje, budiž. Poctivě jsem zobala a ráno hladově šilhala asi čtyři měsíce. Změna? Zaznamenána žádná – vše při starém (až na ty zatracený 3 kila). Testy? Nic moc, proto mi zvedli dávku. A začly se dít věci.

Ze všeho nejdřív jsem pocítila progresivní rozvoj ospalosti směrem k hodnotě lenochod. Jasně, občas je člověk unavený (z toho ničeho co dělá) a rád by se prospal, ale spát denně min. 9 hodin + 1 ~ 2 hodiny odpoledního spánku přičemž ospalost se nezmírňuje, je přeci jen kapku hodně. Ranní vstávání se stalo mučením, běžně jsem se hrabala z postele i půl hodiny, a i přesto jsem neměla pocit, že bych byla nějak zvlášť vyspalá. Takové množství spánku sice zní lákavě – já sama bych za něj v prváku a při psaní bakalářky a diplomky vraždila -, ale když víc jak měsíc v podstatě nic kromě spánku nestíháte a na nic jiného než na spaní nemyslíte, tak se to velice rychle omrzí. To si nechám na dobu, až opravdu budu lenochod, děkuju mockrát.

Druhou věcí pak byly žaludeční problémy (a zmenšená chuť k jídlu a s ní spojené velice pomalé trávení – tuhle jsem neměla oběd, jelikož jsem si zapomněla kartičku, a vůbec jsem to nepoznala). V minulosti se mi asi třikrát povedlo uhnat si otravu jídlem. Většinou svou blbostí (vzpomíná na pomstu zelenajícího sýru kdysi ve druháku). Za poslední měsíc se mi to povedlo asi taky tolikrát – to je jediné vysvětlení, když vyloučím možnost, že to způsobily ty prášky. Jistě, 3+ otravy jídlem, které nikomu jinému nevadilo, to se stává běžně.

Taky by to mohla být alergie, že ano - na těstoviny (které jsem měla o týden později zas a nic mi nebylo), ryby (ale jen určitý druh), sýrové chlebíčky, šunku, zelené kari… jo, určitě.

Nebo přímo špičkově načasované žaludeční vředy, které si s křížkem po funuse vzpomněly na můj skvostný studentský jídelníček á la instantní nudle a rohlíky s máslem (či v horších časech bez něj).

Protože práškama to není. Alespoň to tvrdí můj doktor. Nope, ty jsou v obou věcech naprosto nevinně. Jste ospalá? To musíte chodit dřív spát. Žaludeční problémy? To jste něco špatného snědla.

Ty podivně suché vlasy, když celý život trpím na mastné, to je taky něčím úplně jiným. Třeba něčím ve vzduchu, to je dost možné.

Ty kila, co jsem nabrala ještě před Vánocema, ty jsou z cukroví. Sice v té době ještě nebylo, abych se jím mohla cpát, ale už jen tím nadšeným očekáváním jsem přibrala. Jop, jasně.

Zima mi nepřestala být. Nohy a ruce mám studené pořád. Zpomalenej film sice jsem, hlavně po ránu (kafeeee!), ale to jsem asi byla vždycky (sovu prostě nezapřu). Paměť taky není, co bývala (ach, kde jsou ty časy, co jsem se naučila 40 A4 zpaměti…), únava je tak nějak přiměřená (nejhorší jsou pondělky – ty by se měly zrušit), vlasy mi nepadají, klouby mě nebolí.

Na co že to vlastně ty prášku beru? Co od nich očekávám? Rozhodně ne to, že mi víc uškodí, než pomůžou. Pravda, třeba pomáhají vnitřně a navenek se žádné zlepšení neprojeví. Má ale cenu cpát se práškama, které nemají žádné zaznamenatelné přínosy, zato způsobují spoustu potíží? Opravdu chci po zbytek života trénovat na lenochoda a jen pomalu přibírat, přestože toho sním daleko míň?

V polovině ledna jsem toho měla plné zuby, tak jsem prostě prášky vysadila (i když mě všechny stránky a fóra proti tomu varovaly) a hele jak už nejsem ospalá. Ranní vstávání najednou není nadlidský výkon zasluhující metály. To přestalo okamžitě po vysazení (takže je nad slunce jasnější, že tam žádná souvislost není, m-mm, ani náhodou). Kila přestala jít nahoru, dokonce jsem jedno úspěšně ztratila, aniž bych cokoliv dělala. Žaludek se ještě chvíli tvářil nevraživě, ale už je zase v pohodě. Vlasy zatím zůstávají napřesdržku, ale lepší se. Všechno ostatní je pořád při starém.

Dneškem jsem se proto po bezpředmětné návštěvě doktora (kterému nejspíš jde akorát o krevní výsledky, a jestli mi to pomáhá nebo ne, je mu asi fuk) prohlásila za (skoro)zdravou, a dokud nebudu mít pocit, že je se mnou něco špatně, radši do toho nebudu moc šťourat. Mohla bych to akorát tak zhoršit.

O šití

Po ostudném množství měsíců, za které může moje lenost, nedostatek hodin světla a nekončící úpravy a nápady v průběhu realizace, se mi podařilo dodělat další šaty. Tentokrát jsem byla ambiciózní a kdysi loni na podzim jsem se rozhodla udělat si zimní šaty – z teplé látky, s podšívkou, s rukávy a co nejvíc ke krku. Výborný nápad, který však poněkud utrpěl kvůli mizernému naplánování a průměrnému zpracování.

Myšlenka byla taková, že vrchní část obšlehnu z Burdy, upravím zapínání ze zadní strany do boční části, upravím výstřih a přidám rukávy. Spodní část pak bude tvořit kopie jedné mé oblíbené sukně se záhyby + kapsa (protože já a kapsy jsme nerozlučná dvojka). Znělo to jednoduše, ale jak se ukázalo, nic není taková sranda, jak se zpočátku zdá.

Sukni s kapsou jsem zvládla rychle a snadno, ale ten vršek, to byl boj. Když už se mi konečně podařilo udělat dobrý výstřih, kde by nic nikde neodstávalo, nebylo to přehnaně velké (protože zima) a vůbec to vypadalo celkem k světu (týdny to zabralo, týdny!), tak jsem narazila na menší problém – neprostrčila jsem jím hlavu. Takže zatímco se mi mamka posmívala, že jsem moc velký hlavoun, musela jsem vymyslet prostřižení na rameni a zapínání na dva háčky (bod za nápad, mínusový bod za zpracování – vážně jsem to měla přišít černou a ne červenou…).

Další zábavu si pro mě přichystal zip na straně. S něčím takovým jsem zatím neměla žádnou zkušenost, ale protože už mi lezlo krkem, že jsem neschopná si šaty zapnout či rozepnout sama, umínila jsem si, že prostě zip bude na boku. Fascinující zkušenost, zvláště když nedokáže vydržet rovně a pořád zdrhá někam ke straně. Přihoďte k tomu kapsu u zipu a máte o zábavu postaráno.

Do toho připočtěte podšívku, která, mrcha, neustále klouže sem a tam, cpe se, kam nemá, a vůbec vám tak obecně znepříjemňuje život.

A na konec rukávy, jenž se odmítají nechat nějak inteligentně přišít, buď jsou moc úzké, nebo moc široké (závisí na jejich denním rozpoložení mysli), krabatí se, křiví se a bůhví co všechno ještě. Přečetla jsem si asi tři návody, jak správně vložit rukávy, a stejně mi nezbylo než to tam prostě podle oka nějak narafičit. Učená švadlena by se v hrobě obracela, kdyby to viděla.

Když už jsem si myslela, že teda hotovo, tak né, tak ještě manžety, protože proto. Okoukla jsem, jak se dělají manžety, řekla jsem si, že jo, dobrý, to zvládnu, a udělala jsem je úplně jinak. No budiž; žádná nádhera to není, ale svému účelu to snad poslouží.

Takže konečně hotovo, ještě přežehlit a vzít si je na sebe. Ještěže ta zima vydržela tak dlouho XD

O pletení

Jinak vesele pokračuji v pletení a i přes počáteční problémy jsem se už dostala k nějaké té délce, která už se nedá nazvat vyloženě směšnou. Dokonce už jsem schopná plést a u toho sledovat seriál (no, více asi poslouchat seriál, než opravdu sledovat, ale jelikož je to stejně příšerná hovadina a já se pořád jen rozčiluju, tak ten poslech asi úplně stačí). Ve čtvrtek se proto půjdu ztrapnit na setkání přátel pletení, kde určitě budu za šílenýho exota, jelikož to i po měsíci držím jak prase kost. Ale znáte to – kolegyně to nadhodí a já neumím říct ne. Jelikož doufám, že to bude tak maximálně na hoďku, nijak závratně moc tam toho asi neupletu – teď zvládám už jen řadu a půl za 45 minut, protože oka neustále přibývají (a díky bohu za kulaté jehlice, jelikož tolik ok už by se mi na ty rovné asi nevešlo). Tolik ke kvantitě - o kvalitě se ovšem bavit nebudeme, to bych se musela jít hanbou propadnout. Držte palce, ať tam nejsou samé nahluchlé důchodkyně probírající slevy v Lidlu….

Mudrování na konec

Co bych ještě tak dodala? Asi že jsem sama sebou občas překvapená (těžko říct, zda mile či nemile). Jako tuhle, když se mě v práci ptali, kam plánuju jet na dovolenou, a já shledala, že se mi vlastně ani nikam nechce. Kde je mé cestovatelské já, které probrázdilo vše od Tokia až po Okinawu? Tehdy jsem pořád někam jezdila; teď můžu v létě někam vyrazit a mě láká akorát tak navštívit známé tady po republice a už pár let si říkám, že bych se třeba mohla podívat do zoo, ale vždycky z toho nějak sejde.

Jet samotná mě moc netankuje, nemám nikoho, koho bych mohla táhnout s sebou, a i kdybych měla, asi bych to neudělala, jelikož moje společenskost je dost mizerná a jen bych nám všem znepříjemňovala den.

Na to, jak jsem pořád tvrdila, že se bojím, že zůstanu sama, se s tím docela obstojně vyrovnávám a celkem lehce si dovedu představit, že takhle strávím celý zbytek života – pohlcena každodenní rutinou. Bezpředmětný a z pohledu diváka velice nudný život. Ještěže mi to nikdo neřekl, když jsem byla mladší – tehdy jsem ještě věřila, že vše bude jiné, že se změním, vylezu z ulity a že budu více méně normální společenská bytost. Nejsem, nebudu, ale vypadá to, že jsem se s tím smířila. Vliv společnosti se na mně asi příliš nepodepsal, takže prostě nezapadám, nejsem ambiciózní, netoužím po běžných věcech. Jednoduše jsem divná. Až si občas říkám, jestli jsem si ty (víceméně normální) roky na vejšce nevymyslela – já a v cizím městě, mezi cizími lidmi a na takovém zajímavém oboru - to se přeci nemohlo stát; zní to spíš jako nějaká fanfikce. 

Ale aspoň nade mnou nevisí ten všudypřítomný černý mrak, který mi nedal pokoj po víc jak 10 let. Asi bych měla být ráda, ale vždycky se přistihnu, že očekávám, že se zase objeví - po každém zvoraném pokusu o komunikaci, po každém vzniklém problému. Tak jsem si na něj zvykla, že mám teď pocit, že je něco špatně, když chybí. A sem tam, když se večer pokouším usnout, přemítám, jestli i tahle část nebyla jen vymyšlená. Anebo - a to je ta horší varianta - jestli tohle - to, co se děje teď - není celé jen iluze.

Ještěže na to přemýšlení nemám moc času...