Everything happens so much

Další z mouder tumblru tvrdí, že všechno se děje hrozně moc. Já mám taky ten pocit.

Jako vždy budeme ignorovat zprávy o amerických prezidentských kandidátech, brexitu či rozřezaných mrtvolách v Japonsku, protože toho je všude dost, a soustředíme se na ty nejtitěrnější starosti jedné duševně nevyrovnané osůbky - tedy mě :D


Nejdříve ty dobré zprávy (protože těch je vždycky nějak málo) - štěstí se konečně unavilo a sedlo (nejen na pomyslného) vola aneb Kavi má (na 80 % - ještě mi nedali nic podepsat) práci. Neměla bych pracovat na černo, ani bych neměla být součástí šedé ekonomiky. Nebudu muset nikomu nic vnucovat. Nebudu fungovat jako recepce. Budu mít kromě nadřízených dokonce i nějaké kolegyně! Budu mít svůj stůl i s počítačem, takže svého Tamu nebudu muset každý den tahat tam a zpět. Budu mít dotované obědy, takže nebudu muset tolik vařit. Nebudu mít nedělní šichty a přesčasy až do půlnoci.

Na druhou stranu se budu muset naučit kompletně novou práci, zlepšit se v excelu a hlavně to nezvorat.

Najednou mám zase pocit, že život, který se s nynější prací jako by zastavil, se zase rozjel. Těším se na něco nového, ale zároveň mě to děsí. To je asi normální. Jedna má část je nadšená, že se mi konečně povedlo odsud dostat, druhá mi ovšem tichounce našeptává, jestli je to tady vážně tak špatné a jestli by nebylo fajn tady třeba zůstat. Vždyť to koneckonců přece nemůže být tak hrozné, ne? Nikdo tu není, takže tě nikdo neotravuje, máš vlastní noťas, takže si můžeš pouštět vlastní muziku a při obědě koukat na vlastní seriály, práce není až tak složitá - cvičená opice by ji zvládla úplně stejně... Může člověk mít stockholmský syndrom, když se jedná o práci? Protože já pomalinku přestávám mít pocit, že je to tu zlé - vlastně mám za to, že je mi tu docela dobře. Ono vlastně i je - taky jsem mohla stát u pásu v nějaké továrně nebo se psychicky hroutit v call centru a zatím si sedím v (nevytápěném/neklimatizovaném) kanclu a dělám kulový.

Ale i tak jsem vlastně docela ráda sepsala výpověď a předala ji vedení (která mi mou kopii zatím nepodškrábla, tak nevím, jestli nemají v úmyslu tvrdit, že jsem žádnou výpověď vlastně nedala). A znáte to - stokrát si v hlavě vyzkoušíte všechny verze toho, co kdy a jak říct, a nakonec z vás stejně vypadne něco úplně jiného. Kdybych řekla, že vedení nebylo nadšeno, byl by to eufemismus. Jako první jsem se dozvěděla, že "Já Vás nepustím," následováno "Co Vám tady chybí? Řekněte a my to zařídíme." Jako hele, tak dobrý zaměstnanec zase nejsem, klid. Totéž platí pro "My Vám přidáme." Ne dík. Na konci se mi dostalo i dávky citového vydírání: "Vy jste nám vůbec nedala šanci!" a "Moje mamka skoro plakala, když jsem jí řekla, že odcházíte," abych se cítila provinile, že jsem si dovolila dát výpověď a nenechala se (ne)dobrovolně vyhodit jako všichni předchozí kolegové, když výše jejich výplaty začala být problémem.

Momentálně tedy od vedení ticho po pěšině, akorát jsem dostala za úkol sepsat další manuál toho, co a jak se tu má vlastně dělat. Pro mou následnici, až nějakou seženou. A já tak mám čas přemítat, jestli dělám dobře nebo ne. Díky ti, můj úžasný mozku, to jsem vážně potřebovala -_-

Takže zatímco se pravidelně ujišťuju, že dělám dobře, musím řešit i další věci typu lékařská prohlídka. Od té doby, co mě v osmnácti vyhodili od dětského, jsem byla u doktorky jen jednou - v Olmu na očkování -, takže jsem vlastně žádného neměla. Nastal tedy čas si nějakého najít. To nebyl problém - kousek od baráku máme zdravotní středisko. Problém byl splašit svoje lékařské záznamy, které by správně měly být už asi tři roky skartované. Naštěstí tedy nebyly, jinak bych se nedozvěděla takové perly, jako že v osmi letech mě na ORL nemohli vyšetřit, protože jsem "aktivně nespolupracovala" XD

Kromě toho se mi ti upíři pokusili sebrat krev, u čehož si vždycky poslechnu: "Kde jste nechala žíly?" Doma v šuplíku -_- Trvalo to věčnost, protože krvi se nechtělo téct, a i při nejlepší vůli jsem skončila s šílenou modřinou, která první dva dny vypadala, jak když jsem si pokusila přeřezat žíly na vnitřní straně loktu, ale teď, o týden později, už mám jen obrovskou rozplizlou modřinu, jež mi dnes ladí s mým novým zeleným tričkem (slevy v terranově - 4+1 zdarma - no nekup to). A v těch vedrech nemůžu mít dlouhý rukáv, takže v autobuse vždycky lidi čuměj, jestli nejsem feťák...

Taky mě poslali na EKG, kde se zjistilo, že jsem buď trénovaný sportovec, spím, nebo mám prostě jen zpomalené srdce. Žádný div - já jsem zpomalená celá.

Korunu tomu dnes ovšem nasadil můj nový doktor:
D: Léčíte se s něčím?
Já: Ne.
D: No tak teď už budete.

a napsal mi doporučení na endokrinologii. Když jsem se ptala, co mi tak zhruba je, předhodil mi spoustu lékařských výrazů, takže jsem radši mlčela a později zkonzultovala svoje výsledky se strejdou googlem. Kupodivu neumírám XD Jen to vypadá, že mám něco se štítnou žlázou, a mezi příznaky je mimo jiné deprese.

Je možné, že celý můj život je lež? Šoupnou mi prášky a já budu v pořádku? Celé ty roky jsem si mohla ušetřit, kdyby na to někdo přišel dřív? Nebo to s tím nesouvisí a já jsem pořád na hlavu? Kdo ví - já určitě ne. Ale že bych byla nadšená z doživotního braní prášků, to teda ne - prý se na to neumírá, tak by mě zajímalo, jestli je fakt nutné to léčit, zvlášť když uváděné příznaky nezní tak hrozně a já osobně nemám pocit, že by mi něco bylo...

Ještě uvidíme, jestli se přidám mezi hypochondry - záleží, jestli někde seženu nějakého doktora, který bude mít volno. Mezitím se budu dál rozčilovat u rozpracovaných viskózových šatů (je to humus! klouže to, hejbe se to jako živý a furt se to krabatí! T_T ale vypadá to úžasně! *-*) a ochat nad dalšími knížkami.

díky ti, blešáku

díky vám, Levné knihy