Den, kdy jsem se podrobila

Nejhorší na pomalém vstupování do pasti je to, že než se tam dostanete, nevšimnete si, kam to vlastně směřujete. Teprve až když se za vámi zaklapnou dvířka, zjistíte, že jste se dostali někam, kam vůbec nechcete. A zpátky už to nejde.
Já jsem si velice šikovně odstřihla všechny únikové cesty a než jsem se nadála, všichni se mi ztratili v dáli a já tu zůstala zavřená. A teď za mnou sklapnou další mříže a já se ještě víc vzdálím nejen ostatním, ale především tomu, co jsem vlastně chtěla dělat. Co že to vlastně bylo, co jsem to tak moc chtěla dělat, že jsem studovala, co jsem studovala? Teď už je to asi jedno - stejně se k tomu nedostanu.

Moje druhé šúšoku kacudó skončilo ještě dřív, než vlastně začalo. Vedoucí mě uháněla minimálně třikrát týdně s dotazem, jak to bude dál, až jsem podlehla. Ještě se nedohodly podrobnosti, ale více méně jsem kývla, že zůstanu. Skvělé, můžu si hrát na poskoka o pár měsíců déle, vždyť to je přeci to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu - abych skenovala, kopírovala a vařila kafe.
Jenže to je asi tak vše, co zvládnu. Závidím úspěšnějším spolužačkám, ale uvědomuju si, že to, co ony, bych nikdy nezvládla. Neprobojuju se ani ve frontě na autobus - jak se mám asi probojovat na trhu práce? Není, co bych dokázala a zároveň mě to bavilo. Nezbývá než nechat si zábavu na doma (= zírat na japonskou TV, číst si japonské autory a vůbec se zabývat Japonskem - btw lituju, že jsem se nemohla jet podívat na japanologickou konferenci v Brně, ale ta cesta je přeci jen drahá, a navíc to začínalo v pátek -_-) a v práci se věnovat jiným, reálnějším věcem. Nemůžu si dovolit nemít práci - kdo by platil účty? Můžu být jen ráda, že se mě někoho zželelo a že mě zaměstnal.
Uvědomuju si to, realisticky chápu, že prostě žádná jiná alternativa tu pro mě není, ale to neznamená, že mě to nemrzí - čím více úspěchů ostatních vidím, tím hůř se cítím (a nijak tomu nepomáhá ani jistý Polák, který se ozve po dvou letech a kterému jsem potupně přiznala, že se japonštině po všech těch letech studia vlastně vůbec nevěnuju...).

Mimochodem, dnešek byl obzvláště zlý, jelikož kvůli zachování legálních office na noťasu jsem musela komusi mně neznámému umožnit vzdálený přístup k mému počítači. Upřímně jsem se na to nemohla dívat a kdybych si v hlavě do zblbnutí neopakovala, až jsem v klidu a dýchám, asi by mě skolil záchvat paniky. Můj noťas je můj poklad, moje všechno a nikdo na něj nesmí ani šáhnout, natož se v něm hrabat. Je mi jasné, že jeho úmyslem nebylo mi prohrabat všechny soubory, ale stejně jsem se po skončení cítila (pro nedostatek lepších slov) violated. Jako by mě někdo napadl a nutil k nevýslovným věcem. Už dlouho jsem neměla tak strašnou chuť se napít něčeho ostřejšího. (Náhodou byste někdo nevěděl, jestli se u nás dá sehnat pivo Asahi za nějaké relativně přístupné ceny, že ne?)

V takových chvílích jsem za svůj obor ráda - nic mi tak nezvedne náladu, jako pořady Araši či Kisumai či něco jiného japonského. Co já bych si bez té japiny počala?

A každý pracovní den začínám a končím čtením v autobuse, čímž se krásně odreaguju. Tím víc, jedná-li se o japonskou knihu.
Haruki Murakami je jeden z těch spisovatelů, kteří u mně dobře začli, ale špatně skončili. Kdysi dávno na střední jsem se dostala k Norskému dřevu, které mi záhadným děním osudu padlo do noty a stalo se tak jedním z mnoha důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla studovat japonštinu. Jenže čím víc věcí jsem od něj četla, tím horší image si u mě vytvářel, až jsem po přečtení knížky Po otřesech neměla ani chuť mu dávat další šance. Uzounká knížka Spánek se však vyplatila - i když, jak se to vezme.
Doslova na pár stránkách se rozvíjí příběh mladé ženy, která zničehonic přestane spát, čas využívá na čtení knih a pomalu si začíná uvědomovat, jak se její život po svatbě změnil. Teprve tato její nespavost jí pomyslně otevírá oči a ona se tak po dlouhé době opět cítí naživu.
Celé je to vyprávěno z perspektivy protagonistky (plusové body!) a nabízí nám tak její pěkně zachycené psychologické vykreslení (další plusové body). Je až s politováním, že konec je tak násilně neukončený (mínusové body - hodně mínusových bodů). Pointa tak vyznívá do ztracena a člověk si říká, jestli to má vůbec zapotřebí...

U Murakamiho č.2 (tedy Rjúa) to zapotřebí rozhodně nemám - po Piercingu jsem sáhla z povinnosti jakožto (bývalé?) japanoložky, ale udělala bych líp kdybych si tu ruku usekla. Postavy čotto, příběh čotto, vyvrcholení příběhu taky čotto a konec, tak ten byl úplně mega divný a vlastně nijaký. Sdělil někdo současným japonským autorům, že závěr je také ještě součástí knihy? Měl by...

Tentokrát mě nepotěšila ani filmová produkce. Šingeki no kjodžin live action je něco, na co jsem byla na jednu stranu docela zvědavá, ale čeho jsem se na druhou stranu docela bála. Přeci jen manga byla hit, anime taky, takže se dalo předpokládat, že filmová verze bude co nevidět. A víte co? Stálo to za starou belu, přesně jak jsem se obávala. Jako titáni fajn, proč ne, ale kdo proboha schválil ty unneccessary romantické scény a tu podivnou odbočku v příběhu Mikasy?? Mikasa (a Armin, na toho nezapomínat!) je moje nejoblíbenější postava a oni asdfjlk (nebudeme spoilerovat, ale prostě wtf). Každopádně už po 30 minutách jsem toho měla dost a dokoukala jsem to s největším sebezapřením a spoustou rozhořčených výkřiků směrem k monitoru. A přitom to obsazení vypadalo skvěle - Miura Haruma, Mizuhara Kiko, Hongó Kanata, Išihara Satomi (ta mi na roli Handži neseděla a jako jediná mě příjemně překvapila). Jenže kde je blbá a naprosto emocionálně chudá storyline, tam ani známá jména nepomůžou. Upřímně, v tomhle filmu byste našli víc brambor než smyslu a krom zklamání to ve mně žádný pocit nezanechalo. Možná jen lehké znechucení z množství tělesných tekutin... Věřím, že by z toho šlo vykřesat mnohem víc! Trošku emocí! (čímž nemyslím ten pokus o sexuální scény -_-) Trošku citu! Trošku lidskosti místo bezduchého vraždění!

víkendová chvilka pohody