And I am feeling so small It was over my head I know nothing at all ♪

Říká se, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Já se řadím mezi věřící pouze v případě, že považujete Midorikawu Hikaru-sama za legitimního boha (já tedy ano - a viděla jsem svého boha na vlastní oči. dvakrát. takže je skutečný! XD), ale výše uvedená hláška se mi zrovna hodí.

Loni v létě jsem přišla s bláznivým nápadem, že toho studia ještě nemám dost a že bych tentokrát mohla zkusit čínštinu. Tu jsem sice nikdy moc nemusela a vždycky mi zněla spíš jako mňoukání kočky, ale když máte za kamaráda Taiwance, docela rychle změníte názor (a přece jsem se nikdy nechtěla učit polsky - fascinující -_-). Takže jsem rozhlásila, že si chci zkusit podat žádost o stípko na Taiwan. Těžko říct, jestli jsem to loni myslela vážně, ale teď na jaře, když jsem si tu žádost opravdu podávala, tak už to bylo jen tak z hecu - nikam se mi vlastně nechce, protože mám pocit, že bych to stejně nezvládla, a navíc mám momentálně spíš pocit, že by mi to přineslo víc problémů než užitku. Tak jsem si říkala, že je stejně odradí můj obor studia (japonština? na Taiwan? hahaha), moje doporučení, která ani nebyla od vedoucího či zástupce vedoucího katedry ale "pouhých" doktorandů, můj přehnaně uměle znějící motivační dopis (chci se prý stát překladatelkou taiwanských knížek - hahaha).

No, nic z toho očividně nezabralo, protože včera se mi dvakrát někdo pokoušel volat. Odhodlaně jsem to ignorovala (protože já a telefonní hovory), ale dneska už se nedalo svítit. A ono taiwanské kulturní centrum (to je mi ale překvapení), že si se mnou chce pan velvyslanec nebo kdo pokecat (že prý to jde i telefonicky, když studuju v té daleké Olomouci - hahaha, já a telefonické hovory, že ano). Takže mě čeká pohovor. Zítra. V angličtině (HAHAHA). Od hysterického či panického záchvatu (vyberte si, mně je to fuk) mě dělí jen myšlenka na to, že svým neartikulovaným kdákáním své šance definitivně zabiju a aspoň s tím nebudu mít trápení. Jinak bych totiž měla problém, jelikož jsem si už zajistila léto v Japonsku a musela bych nějak vyřešit to, že v den nástupu do školy na Taiwanu mám ještě pracovat na Kjúšú... Že já to nenechala někomu schopnějšímu - zase jen zabírám místo někomu, komu by to prospělo daleko víc. Na jednu stranu mě to sice těší (takový budižkničemu jako já a oni si ho chtějí poslechnout O_O), na druhou se toho a všech důsledků, co by z toho mohly vyplynout, děsím. btw taky jsem si říkala, že mi třeba samotná škola neodpoví nebo tak něco, a víte, co se stalo? Téměř okamžitě poté, co jsem zavěsila, mi přišel email z té školy, že mě teda berou. To je prostě k neuvěření.

Takže místo japonské klasické literatury, kterou tu šprtám na státnice, mě čeká odpoledne plné vyhledávání nějakých taiwanských autorů, abych tam nebyla za úplného trotla (stejně budu - kdy že jsem to naposledy mluvila anglicky? jo aha - NIKDY!!) x_X