Rodina

(kavi by se měla učit na státnice, ale ty dějiny ji fakt nebaví) 

Rozebírat téma vlastní rodiny nebývá vždycky zrovna šťastnou volbou, protože jakmile vyjádříte alespoň minimální kritiku, vždy se najde někdo, kdo vám doporučí zavřít hubu, ačkoliv o popisované rodině většinou neví ani ň (soustrastně mává T'Sal). Přesto jsem se tomuto tématu rozhodla v následujícím příspěvku věnovat, protože mi to prostě už nějakou dobu leží v hlavě, a takových věcí se nezbavím, dokud o nich někomu neřeknu.

Moje rodina je, no, vlastně docela malá - moje mamka a já. Zbytek příbuzenstva je prostě jenom zbytek příbuzenstva - žijí jinde, do mých osmi let jsem jim byla celkem ukradená (nebo to alespoň mamka tvrdí) a ani teď si nijak zvlášť nerozumíme. Vídáme se tak dvakrát ročně a vždy jen na pár dní, voláme si akorát na narozeniny. To je ta část příbuzenstva, která mě kdysi dávno chtěla poslat nejdřív do ústavu a potom na učňák místo na gympl. Jn, holt příbuzné si nevybíráme.

Celý život tedy žiju s mamkou, což má samozřejmě svá pozitiva i negativa, ale v porovnání s rodinami ostatních lidí, co znám, jsme na tom celkem dobře. Přeci jen většina rodin je v dnešní době více méně disfunkčních, takže pokud máte oba rodiče a jsou stále spolu a šťastni, tak si gratulujte. Mamka to určitě jako svobodná matka neměla lehké a dělala co mohla, aby nás uživila, což ovšem párkrát málem nedopadlo dobře a zažily jsme i období, kdy nás málem vystěhovali a kdy mamka prohlašovala, že jednoduše otevře okno a vyskočí. Vedle toho je věčné poslouchání toho, jak ze mě bude uklízečka, když se nebudu víc učit (domů jsem nosila jedničky a dvojky), jen maličkostí.

Co se však dá označit za specifikum naší rodiny, je nedostatek komunikace. U nás se o věcech, zvláště těch závažných, prostě nemluví - člověk musí předpokládat, odhadovat, nebo se prostě smířit s tím, že se nic nedozví. Mluvili s vámi někdy rodiče o svém mládí, o tom, jak se seznámili, nebo dokonce o dospívání a sexu? Jediné, co jsem slyšela o mamce za mlada, je to, že měla dvojku z chování a že kouřila za školou. O tom, jak a kdy se seznámila s mým otcem a proč se vlastně rozešli, nevím ani ťuk. No a takové ty další věci jsem musela vyčíst z časopisů typu bravíčko a později z netu. Ale to vem čert - to první téma mě zajímá daleko víc. O mládí své matky vlastně nic nevím - jaká byla, jak vypadala, nic. Fotky nejsou (moje mamka se prostě zásadně nefotí, a já tak vlastně nemám žádnou její fotku) a u nás doma se člověk prostě neptá. Kamarádka ze základky nejspíš žila v podobně fungující rodině, kde se nikdo na nic neptal, tak se jednou rozhodla toto nepsané pravidlo porušit, no, a jelikož to bylo těsně před rozvodem jejích rodičů a každý měl nervy v kýblu, tak se dozvěděla, že je vlastně nechtěná, což jí samozřejmě dost otřáslo. Vidíte, lepší je se neptat.

Protože ovšem jsem momentálně doma sama, rozhodla jsem se vypátrat alespoň nějakou fotku (protože to je pro mě prostě přijatelnější způsob než se zeptat. Kritiku o porušování soukromí si nechte). Jenže buďto proto, že se mamka několikrát stěhovala, nebo proto, že to prostě všechno vyhodila, jsem toho moc nenašla, ale i to málo je víc, než jsem se dozvěděla za uplynulé roky. Jako první jsem našla vysvědčení, což byl asi největší šok, protože jsem netušila, že je vůbec možné dostávat trojky už od čtvrté třídy a čtyřky od páté. No dobře, ne každému jde matika, fyzika atp., ale čtyřky z češtiny? Vždyť je to náš rodný jazyk - co na něm jde zkazit do té míry, aby člověk dostal čtyřku? Ok, takže v učení asi nejsem po mamce. A jak se ukázalo z jakýchsi zaměstnaneckých výkazů či čeho, tak ani povahově po ní nejsem, neboť byla popisována jako "sebevědomá, poněkud nesebekritická a je nutno zvýšit úroveň jednání s lidmi." To poslední by sice sedělo, protože s lidmi neumíme jednat ani jedna (i když to teda každá řešíme jinak - já se radši klidím z cesty a každému všechno odsouhlasím, mamka je defenzivní a s každým se hrozně ráda hádá), ale jinak jsme totálně rozdílné. Jednou se mě kdosi zeptal, po kom z rodičů jsem, a já jim nedokázala odpovědět, jelikož vážně nemám tucha, a kdybych neviděla svůj rodný list, myslela bych si, že jsem adoptovaná. Vlastně jsem podobnost s mamkou nikdy neviděla ani po fyzické stránce, teda krom barvy očí, což ovšem může být způsobeno tím, že jsem vlastně nikdy neviděla žádnou fotku mé mamky zamlada. Tak teď jsem jich konečně pár našla a musím říct, že ta podoba se nezapře:

Kupodivu na téhle školní fotce je mi nejpodobnější, ale na všech ostatních ta podoba už tak výrazná není - třeba na tramvajence má dlouhé vlasy, a kdybych nevěděla, že je to ona, vůbec bych ji nepoznala. Zkoušela jsem najít i nějakou fotku mého otce, ale jediný chlápek, s kterým byla vyfocená, byl nějaký praporčík Benda. No a tady někde mé pátrání skončilo, protože buď doma víc jejích osobních věcí není, anebo je to někde pořádně schované. 

Docela by mě zajímalo, jestli bych se s mou mamkou spřátelila, kdybych ji potkala za mlada, ale spíš o tom pochybuju. A chtěla bych vědět, co si ona myslí o lidech s mojí povahou. Já osobně bych asi takové "problémové" dítě, jakým nejspíš byla, nechtěla, protože bych si s ním nevěděla rady. Ale ani bych nechtěla dítě s mým nedostatkem sebevědomí - to bych zase brala za osobní selhání. Jak už jsem řekla, příbuzné si ale nevybíráme, a to platí i pro potomstvo. Takže když děti, tak jedině adoptovat, a pokud možno takové, u kterých už jsme si jisti povahou :D