Trošku jiná práce

Tady v Šiinokijamě jsem už téměř dva týdny, ale pokaždé, když si říkám, že tentokrát už jsem si na tuhle práci fakt zvykla a že už toho dost vím, objeví se nové věci, které je potřeba udělat a na které jsem levá. Jako tuhle, když jsme poprvé pomáhali vytvářet pečivo - cílem bylo co nejrychleji vytvořit z těsta kuličku, aby se nelepila na prsty. No Kavi se samozřejmě hned přilepila a nedokázala pochopit, jak to papa a Štěně dělají, že jim to tak jde. To bylo o víkendu - při dnešní várce už mi to šlo rychleji než Štěněti *musí se pochválit*

Možná to ale má co dočinění s tím, že jsme si dnes budíky nařídili na 3:45, abychom jeli uklízet pláž. Normálně to totiž má dělat jakási Mii-čan, instruktorka potápění, která je ale zrovna v Tokiu a nemůže se zúčastnit. No a protože je to její povinnost, potřebovala najít někoho, kdo půjde místo ní. Její známý, Miki-san, což je ten dědula, co nám nedávno přišel na snídani, navrhl, že teda místo Mii-čan půjdeme my dva se Štěnětem, a když se budem snažit, je dost možné, že nás pak zadarmo naučí, jak se potápět. (Někde tady jsem si uvědomila, jak moc je japonská společnost založená na pevných mezilidských vztazích, protislužbách a důležitost gimu a giri)

Já teda ale bez kafe odmítala hnout prstem, tak jsme milosrdně dostali i snídani a 4:20 se vyráželo. Miki-san, co nás vezl, nám hned po nasednutí do auta přikázal se připoutat, což jsem přešla bez povšimnutí. Teda až do chvíle, než jsme vyjeli - všude byla mlha, že nebylo vidět na víc jak metr dva dopředu a on se většinu cesty, kde je přikázaná 40, řítil šedesátkou a v protisměru! Pomalu jsem se začínala modlit, zvláště pak ve chvíli, kdy prudce strhl volant stranou, protože prý na silnici viděl žábu.

Když jsme dorazili do malé vesničky, odkud nám jela loď na zmíněnou pláž, prudce jsme se Štěnětem snižovali věkový průměr. Nikdo si nás moc nevšímal a spíš na nás potajmu nedůvěřivě pokukovali. Občas si tak říkám, kolik už tady asi viděli Evropanů...

Když se všichni sešli, vyhlásily se úkoly, což bylo děsně fajn, protože jsme absolutně netušili, v které skupině jsme a co máme dělat. Vyfasovali jsme nákupní košíky a nastoupili na loď, která se úžasně houpala, a já si vzpomněla, jak děsně lodě nesnášim. Celou cestu jsem se zarytě koukala jen na svoje ruce a snažila se moc nepanikařit, což mi teda asi moc nešlo.

Na pláži jsme pak dostali nařízeno sbírat smetí - tak jsme sbírali smetí a pokukovali po různých kusech korálu a škeblích, které bychom si mohli odnést. Po čtvrt hodince jsme dostali nový úkol - sbírat řasy a odnášet je na hromadu. Vyfasovali jsme na to i obrovskou přepravku, která když se naplnila, tak byla těžká jak kráva. Sběrem těhlech hnusů jsme pak strávili zbytek času. Na konci jsem sezdala, že Štěně se mi někam zatoulalo, takže jsem tu přepravku musela táhnout na výš na břeh, kde se vytvořila velká kupa, která se následně spálí. A objevila jsem díky tomu jistou podobnost s mojí domovinou - když se holka táhne s něčím těžkých, okolo se nacházející muži postávají a zírají, jak se s tím táhne, místo aby jí pomohli. Mockrát díky všem těm udatným rytířům v zářivé zbroji, kteří jsou moc nóbl na to, aby se tahali s přepravkou -_- Ještě že mi nakonec přispěchala na pomoc jedna hubeňounká Japonka, která musela vážit přibližně stejně, jako ta přepravka.

Následovala cesta lodí zpátky, která byla kvůli vlnám poněkud houpavá (a Kavi si div neprokousla tváře, jak se snažila ovládnout). Zpět na pevnině jsme od jedné milé babičky vyfasovali čaj, pořídili další fotodokumentaci (přičemž se nám rozhovor se Štěnětem stočil na to, jestli vypadá líp s brýlemi nebo bez nich - stojím si za tím, že s brýlemi, je to děsně kjůt). Po šesté jsme pak jeli zpět domů, kde jsme ještě na hodinu zapadli do postele. Já mám naštěstí dneska volno, ale chudák Štěně má ranní a dopolední (takže je 12 hodin a on ještě furt maká).
btw čím to, že v Japonsku vždycky potkám děsně fajn kluky, s kterými jsem schopná se bavit? V Česku mi to nějak nejde...

Mimochodem, s tématem to nijak nesouvisí, ale poprvé jsem tu viděla světlušky! *-* A roháče (kterého jsme našli v popelníku při uklízení chatky.

Další fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Minami_Izu/