Sbalila jsem saky paky, narychlo jsem poprosila kamarádku o nocleh, oddřela si pondělní službu a těšila se pryč. I Štěně uvítalo nečekané prázdniny a rozhodlo se vyrazit za kamarádem do Tokia. No a jelikož já jela tamtéž, tak jsme jeli spolu :)
Cesta to byla dlouhá a docela umorná, a to i přes furt běžící klimatizaci. Původně jsem chtěla vystoupit už kdesi před samotným Tokiem, ale jelikož jsme nakonec stihli už předcházející vlak, tak jsem měla ještě asi hoďku a půl volno. Štěně se pořád ptalo, jestli si teda spolu neprohlídnem Šindžuku, a já teda nakonec kývla. Nevěděli jsme coby, tak jsem Štěně pozvala na kafe, no nakonec se z toho spíš vyklubala večeře v podobě gjúdonu a následná procházka po Šindžuku a jeho obchoďácích. Jelikož ale čas docela letěl, tak jsem Štěně zanechala svému osudu a vydala se kamsi do Setagaji.
Zaplať pánbůh, že mám teď v Japonsku tolik známých - Šárka-kóhai byla totiž tak hodná, že mě ubytovala, a dokonce jsem ráno dostala kafe *-* Sice jsem mohla jet rovnou do Ucunomije, ale dorazila bych tam v 11 večer a to se mi zrovna nechtělo. Minami Izu je prostě děsně daleko.
Druhý den jsem měla v plánu dojet na Šindžuku, přestoupit na linku Jamanote, dorazit na Ueno a jet do Ucunomije. Ale čirou náhodou jsem si vzpomněla, že ze Šindžuku jezdí Šónan Šindžuku line přímo do Ucunomije. Ušetřený čas jsem tedy věnovala své největší zálibě - návštěvě BookOFF <3 Momentálně tedy vlastním 11 nových knih, většina od Akagawy Džiróa, který sepsal Mikeneko Holmese.
Jak jsem se blížila k Ucunomiji, zvedala se mi nálada. Už jsem poznávala jména zastávek a odpočítávala, kolik zbývá. Dorazila jsem dřív, než jsem chtěla, takže jsem se ještě kochala okolím, protože jsem konečně opět byla v mém oblíbeném městečku.
Na třetí hodinu jsem pak měla domluvené setkání s Miki, kterou jsem už strašně dlouho neviděla. V kontaktu tak nějak pořád jsme, ale s dost dlouhými pauzami mezi jednotlivými mejly. Jako vždycky jsem si říkala, co když ji nepoznám. Nakonec si mě však našla sama. Zašly jsme do blízké kavárny na pokec a já si tehdy po dlouhé době opět uvědomila, jak je moje japonština zoufalá. Miki se očividně domů nijak nechtělo, tak jsme ještě prolezly blízký obchoďák a nakonec šly na gjózu s její kamarádkou, která taktéž byla rok studijně v Čechách. Večer jsem se pak vydala na koleje, kde jsem se chtěla pozdravit s další kóhaikou - Hankou. Asi jsem ji dost překvapila, když nic netušíc otevřela dveře a tam najednou já XD Naštěstí se pak ukázalo, že i ona mě u sebe nechá přespat. No nemám já to ale hodné kamarádky <3
Na středu jsem pak byla domluvená s dalšími dvěma lidmi, kteří se mnou pracovali v CommuniTEA, ale až na večer, takže jsem měla celý den volný. Využila jsem ho k zapůjčení kola a projížďkou po Ucunomiji. Navštívila jsem zdejší obchoďáky, Orion dóri, kde bývala naše kavárna, džindžu. Dvakrát jsem zmokla a zastihla mě bouřka (při které, jak jsem se pak dozvěděla, uhodilo do kolejí a rozbilo jim zámky a wifinu). Konečně jsem si taky mohla dát mačča laté a takojaki *mňam*
Večer jsem se pak s již dost těžkou taškou dotáhla na nádraží, kde jsem čekala na Asami-čan a Takua. Asami-čan si mě ale taky našla sama. Protože většina mých japonských známých jsou už zaměstnaní lidé, místo karaoke nebo baru se šlo na večeři. Čekalo mě ale překvapení - místo dvou lidí přišli nakonec čtyři - tedy i vedoucí CommuniTEA Naoko-san a další ze servírek Šino-čan. Rozhovor se točil okolo práce a já si najednou připadala dost nepatřičně, když jsem na otázku, co budu dělat po škole a kde hodlám pracovat, odpovídala, že nevím. Ale i tak to byl příjemný večer a jsem ráda, že jsem měla příležitost se do Ucunomije dostat o celé dva měsíce dřív, než jsem plánovala, protože dva z těchto lidí tu v září zaručeně nebudou a já bych je tak už neviděla. Konec setkání byl trochu uspěchaný tím, jak se všichni snažili stihnout své vlaky, protože je následující den čekala práce. Nakonec jsme zůstali jen já a Taku, který momentálně bydlí v ucunomijském hostelu kousek od nádraží. Přesto se ale se mnou táhnul celou tu cestu zpátky na koleje (což je zhruba 45 minut pěší chůze - protože autobusy už tak dlouho nejezdí). Bylo dost nezvyklé, že jsme konverzaci vedli v japině - běžně jsme se totiž spolu vždycky bavili anglicky. Mně je to teda tak nějak jedno, protože neumím mluvit ani jedním jazykem, ale uznávám, že jsem v případě japonštiny ještě mnohem tišší. To se holt někdo má, když je napůl Japonec a napůl Kanaďan -_- Zavzpomínali jsme na staré dobré časy, zhruba si sdělili, co kdo ze známých dělá, a postěžovali si, že už to v Ucunomiji není taková zábava.
Přeci jen mi to přišlo dost smutné - nic se sice nezměnilo, ale lidi se změnili. Nikdo si mě nepamatuje, nikdo mě tu nezná, můj pokoj už není můj, moje kolo už taky není moje. Starý rozbitý kufr mého souseda stále leží na mini skládce, kterou kdosi založil kousek od kolejí, ale on už tu taky není. Moje kavárna už neexistuje. Mí známí tu nejsou. Všichni se někam posunuli, jen my dva dinosauři jsme zbyli. Tak mi to připadalo.
I tenhle večer jsem zůstala u Hanky, a protože se mi díky předchozímu večeru změnily plány (aneb již nezůstal nikdo, koho bych ještě mohla potkat), rozhodla jsem se odjet zpět do Tokia a znovu otravovat Šárku. To šlo ale až večer, a protože bylo fakt strašný hic (jako ostatně celý týden) a já měla fakt těžkou tašku a málo chuti se někde plahočit, tak jsem se na to po návštěvě Sunshine City na Ikebukuru vykašlala, nasedla na Jamanote linku a dala si tři a půl kolečka, které mi zabraly něco okolo 4 hodin. Aspoň jsem měla čas na čtení. Pak jsem tedy vylezla na Šindžuku a přesedla na vláček na Kjódó, kde bydlí Šárka.
Pátek už byl ve znamení návratu - rozloučila jsem se a odjela do Odawary, kde jsem měla mít spicha se Štěnětem. Jelikož jsem však měla moře času, vyrazila jsem ještě na obhlídku hradu a pláže. Při zpáteční cestě jsem si chtěla koupit ten úžasný mangovo-maracujový jogurt, co prodávaj v Doutoru, ale nakonec z toho bylo zase mačča laté. S tím jsem šla na nádraží, že tedy mám ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, než přijede Štěně. No stoupla jsem si ke zdi, hodila tašku na zem a najednou koukám - ono Štěně! Tak jsem se zase zvedla a šla se s ním přivítat. Štěně přijelo dřív, aby si při čekání na mě mohlo prohlédnout okolí. Což znamenalo, že jsme se tedy vydali ke hradu, od kterého jsem zrovna přišla XD Pláž už jsme teda nestihli, ale nedalo se nic dělat. Následovala další úžasná čtyřhodinová cesta vlaky a pak ještě hodinová autobusem, při které jsem napůl četla, napůl probírala zážitky se Štěnětem.
 |
| Odawara |
 |
| ha, a mám ho s brýlema :) |
No comments:
Post a Comment