Zaplať pánbůh, že na to nejsem sama - se Štěnětem jsme dobrá dvojka, práci máme v podstatě rozdělenou, takže každý ví, co dělat. Jen pro představu: společně vynášíme futony na verandu, Štěně pak odnese povlečení a ručníky zpět do baráku na vyprání zatímco já zbavuju koberce a křesílko chlupů, pak se vrhnu na kuchyň, zatímco Štěně s odevzdaným výrazem mizí uklízet ofuro (velmi ráda jsem se téhle části zbavila - to je asi ta nejvíc mendokusai práce ever a jakmile přijede ta nová dívčina, hodím to na ní, abych Štěně ušetřila). Já mezitím stihnu umyvadlo a záchod a společně pak povlékáme postele, já luxuju, on to pak přejede mopem a nanosíme zpět stolky a ostatní menší nábytek. Hotovo. Jedna chatka nám zabere tak hoďku a půl, když si neděláme moc pauz nebo když tam není fakt moc velký svinčík (a že ti Japonci dokáží být prasata). Nemáme rádio, takže si při práci povídáme, abysme se neunudili k smrti, a občas zažíváme úžasná dobrodružství typu obří chroust v popelníku či čmelák na přehozu, který se mermomocí odmítá pustit :D
Na to, že se s klukama zpravidla nebavím (nebo oni se mnou), tak jsme se skamarádili docela rychle. Když už máme nějaký ten volný čas a nespíme, tak se poflakujem v obýváku, koukáme na přiblblé televizní pořady a tak. Včera jsme si udělali seriálové odpoledne a zkoukli první díly Jókai Ningen Bem, Soredemo Ikite Juku a taiwanskou verzi Hana Kimi, což Štěně strašně překvapilo. Vůbec netušil, že bych mohla znát něco taiwanského, takže jste měli vidět jeho výraz, když se mi z repráků noťasu ozvalo Zen Me Ban od taiwanské popové skupiny S.H.E. :D
Včerejšek byl vůbec spešl, protože kempaři, co tu celý prodloužený víkend otravovali, konečně odjeli, takže není nikdo, kdo by přišel na oběd, a rezervace na ubytování taky žádná nebyla. Tak nás hostitelská rodina vyslala s brigádníkem k moři, aby od nás měli na chvíli pokoj. A my si rozhodně nestěžovali - na to, jak jsem tu dlouho a jaké je celou dobu vedro, tak jsem se ještě koupat nebyla. Nejdřív jsem si představovala písečnou pláž, kde se budu moct opalovat, a moře, kde si budu moct zaplavat. Brigádník měl ovšem jinou představu - vylezli jsme v jakési kamenité zátoce s tím, že se navlečem do potápěčských obleků a budem se šnorchlem pozorovat rybičky. Tak kvůli tomu jsem si ty nové plavky fakt nekupovala, blesklo mi hlavou. Nakonec jsem se z toho teda vymluvila, takže zatímco se Štěně horko těžko soukalo do extra miniaturního obleku, já mohla konečně poprvé v životě vyzkoušet dvoudílné plavky. Plácla jsem sebou do vody a půl hoďky mě z ní nikdo nedostal. Voda byla příjemně teplá, i když Štěně furt vyřvávalo, jak je to ledový, a fakt krásná. Bylo fajn si po dlouhé době zase zaplavat - rozhodně mnohem příjemnější než lokat vodu a snažit se neutopit při šnorchlování. Jak jsem zjistila, chudák Štěně sice žije na ostrově obklopeném vodou, ale neumí moc plavat, a jednou moc nechybělo a fakt se utopil. Dávala jsem na něj pozor, ale naštěstí už pak nelezl do moc velké hloubky, takže jsem si mohla i zaplavat, a ne se jen poflakovat okolo.
A to by nebylo Japonsko, aby tu neměli onsen - hned na břehu bylo jedno mrňavé rotenburo, kam si Štěně nalezlo se zahřát, zatímco já chytala bronz (nebo se snažila upéct zaživa, jak se to vezme - každopádně jsem se zase spálila -_-).
Moře nás oba docela nadchlo, takže když jsme pak u večeře slyšeli, že když si dneska pospíšíme s úklidem, můžem se tam zase na dvě hoďky zašít, nelenili jsme a makali jak ... no, jak Japonci :D Vysloužili jsme si tak další cestu na pobřeží, tentokrát jen my dva. Štěně vytrvale pokračuje v tréninku šnorchlování (dneska už prý nevypil tolik mořské vody jako včera - to ji nasával snad po litrech), zato se vytasil s neoprénem, což byla ještě větší sranda ho v tom vidět (zato ta zářivě žlutá svítila na dálku, takže jsem stále věděla, kde je a jestli se mi někde neutopil). Já se zas věnovala plavání (jako jediná - Japonci se na moře asi chodí jen dívat nebo nevím) a svedli jsme se Štěnětem i menší vodní bitvu. Celou dobu jsem si říkala, jestli ho mám požádat, aby mi namazal záda nebo (tak jsem to pak samozřejmě neudělala a teď tu trpím ;_;).
Se Štěnětem je prostě sranda. Proto mi docela zatrnulo, když se paní hostitelka dnes u večeře vyjádřila v tom smyslu, že už další společné volno mít nebudeme - pouze jednotlivá. Nepovažuju se za člověka, který by furt musel mít společnost, ale víte, jak je i ta návštěva pláže hned zábavnější, když tam nejste sami? Jako je fajn, že mě příští týden chtějí vzít na nějaký moc hezký ostrůvek, ale za a) jede se tam lodí, které bytostně nesnáším, a za b) Štěně se mnou nemůže a bez něj to není ono :( Docela jsem si na něj zvykla a ráda s ním trávím čas - je to takový mladší bráška, kterého jsem nikdy neměla. Vždycky mě strašně pobaví, jak v jednu chvíli dokážeme komunikovat jen pohledem a rozumíme si a v další se nedokážem pochopit, ať děláme co děláme. Vždycky, když se hostitelé na něco zeptají - na cokoliv - tak než jeden z nás odpoví, nejdřív se pohledem obrátí na toho druhého. Tahle blízkost mě baví - nikdy v životě jsem na žádného kluka ani nepromluvila (s výjimkou ex-manžela), takže je to něco nového, co mě nepřestává fascinovat (stejně jako jeho koncept osobního prostoru, či spíše jeho nedostatek). Nechápejte to špatně - žádná udaiská telenovela 2 (jak se včera vyjádřily kamarádky) se konat nebude. Hanka-kóhai mi sice fandí (prý: "skláť ho" (její slova), ale všichni víme, jak nerealistické to je (nemluvě o tom, že je to fakt štěně - jen ho dát na vodítko a je to ideální). Nicméně musím uznat, že by si občas potřeboval uvědomit, že se pohybuje v blízkosti velice frustrované holky, a jestli se hodlá při každé návštěvě onsenu tvářit, jako by právě zažíval orgasmus, tak se bude muset vypořádávat s následky... >:D
No comments:
Post a Comment