Tokio, část 3. - jak se Kavi dočkala zaslouženého odpočinku

Sunshine City, Ikebukuro. Slyšela jsem o něm od Helči, které se tam strašně líbilo, tak jsem byla zvědavá, co mě čeká. Netuším, kudy jsem tam vlezla, ale dostala jsem se kamsi, kde krom planetária v posledním patře a akvária nic nebylo a ani trochu to nepřipomínalo to Sunshine City, které jsem objevila dva dny poté, tak jsem se divila, co se tam Helče tak líbilo a odešla jsem. Netuším taky, kudy jsem to pak vzala, ale vylezla jsem u Book OFF, což jsou takový mnohem lepší Levný knihy. Budu to muset překontrolovat, protože za celý pobyt v Tokiu jsem těchlech antikvariátů našla víc a v každém jsem si něco koupila, ale z tohohle bych měla mít Sparkse, Curezuregusa a Kuchyň od Jošimoto Banany. S nadšením jsem pak brouzdala uličkami Ikebukura vedena davem, párkrát zalezla do nějakého krámu a čekala, kdy už bude konečně dost hodin na to, abych se vydala k hostelu. No such luck, bylo stále příliš brzy.

Ikebukuro

Když už mě Ikebukuro přestalo bavit, snědla jsem poslední onigiri k obědu a vyrazila k metru, protože jsem odmítala jít zpátky do centra pěšky - tou dobou už jsem vážně umírala kvůli nohám a zádům. Zkonzultovala jsem s mapou své možnosti a rozhodla se zajet na stanici Tokyo, kde jsem slyšela že je ofic obchůdek s kapybarama. Naty po mně jednu chtěla, tak jsem si koupila lístek na metro a už se tam jelo. Bohužel jsem si nemohla sednout - bylo plno. Po výlezu ze stanice se mi otevřela dlouhá nákupní pasáž s množstvím malinkatých krámků věnovaných především různým serepetičkám pro děti. A mezi nimi i obchůdek s kapybarama. Jednu jsem ukořistila, třikrát ji porovnala s jinou, která je lepší, a koupila ji. Upozorňuju, že je to sakra drahá serepetička - stejně jako většina serepetiček. Pak jsem obhlížela krámek Jumpu, kde byl samej One Piece a Naruto, ale nic pro mě. Nevím, asi jsem čekala přívěsky na klíče a placky a ono nic. Jak já seženu Nyanko-senseie, je mi záhadou. Pak jsem narazila na obchoďák, jehož dolní patro patřilo jídlu. To byly muka. Strašně krásně vypadající a vonící, ale příšerně drahá muka. Nakonec jsem si koupila jen jakýsi kaštanový dortík, který byl naprosto úžasný (i po třech dnech nošení v tašce). Prozkoumala jsem i vyšší patra, ale nic zajímavého jsem už neobjevila. Vyšla jsem ven a sedla si na zídku, protože už jsem prostě nemohla. Byly 3 odpoledne a já byla na nohou už 22 hodin. Nemohla jsem však sedět dlouho - všichni se na mě dost divně dívali, když jsem si tam mnula bolavá chodidla, takže jsem se sebrala a vyrazila zas na cestu. O chvilku později, když jsem dorazila k jakémusi mostu, mi zazvonil mobil. Volal manžel; už podruhé ten den a ne naposled. Ptal se, co jsem dělala minulou noc a seřval mě, jakto že chodim v noci okolo parků a v Šindžuku, že je to nebezpečný a mohlo se mi něco stát. Uznávám, že měl pravdu, ale mě to bylo v noci nějak jedno; už jsem byla příliš unavená, než abych to řešila. Pak mi vykládal, co dělal on a tak. Hrozně mě tím telefonátem potěšil, protože už jsem celé té cesty měla plné zuby a v přeplněných ulicích jsem si připadala děsně osamocená.

Někudy jsem se dostala zpátky na Akihabaru, pak na Kandu a Džimbóčó. Někde mezitím jsem určitě poseděla na zastávce, ale vůbec si to nepamatuju. Mozek udělal preventivní shutdown a další věc, co si vybavuju je, že jsem cestou narazila na milou dvojici, kde slečna uměla anglicky, a ta mě dovedla až do Džimbóčó. Tam jsem dorazila až po setmění, ale všude bylo plno světla a samé antikvariáty a stánky s knihami, mezi kterými jsem pobíhala ze strany na stranu a hledala manželovi jednu knihu, kterou po mně chtěl. Nakonec jsem ji našla a volala manželovi, jestli ji teda mám vzít, ale že je příliš drahá. Manžel tedy odmítl, ale zapsala jsem si telefon a adresu - měla jsem štěstí, protože v okamžiku, kdy jsem vylezla, zavírali. I stánky začínaly sklízet - odbyla 6 hodina. Mně pořád chyběly 2 hodiny do vytouženého odpočinku.

Asakusabaši

Pomalu jsem se vydala směrem k Asakusabaši, kde se nacházel můj hostel. Ono to rychle ani nešlo - nohy se odmítaly hýbat a batoh už jsem spíš nesla na rukou než na ramenou. Stanici metra jsem našla poměrně rychle, takže v době, kdy jsem byla u záchytného bodu - kobini - mi pořád ještě zbývala hodina. Koupila jsem si něco k jídlu a šla si sednout na opodál stojící lavičku na autobusové zastávce. Tedy - táhla jsem se. Naproti zastávce přes ulici byla další z policejních budek  a místní policistka se na mě furt tak zvláštně dívala, proč se tak vleču a tak. Na zastávce jsem proseděla půl hodinu, vyslechla si problémy žákyň nižší střední a dvou párů s narvanými taškami, kteří se nedokázali rozhodnout, zda počkají na bus, nebo půjdou pěšky. Něco po půl jsem se s námahou zvedla a vydala se na poslední cestu. Tedy belhala jsem se jen co noha nohu mine. Vzdálenost, kterou jsem další dny zvládala ani ne do tří minut, jsem zdolávala přes čtvrt hodiny. Nakonec jsem hostel našla, vítězoslavně vešla a tam mě uvítala cedule Přijďte do 4. patra. Znovu jsem si zanadávala a šplhala nahoru. Cestou mě předběhl nějaký mladík, který očividně neměl v nohách tolik kilometrů co já. Takže když jsem konečně stanula na vrcholu, musela jsem počkat, až se ubytuje, a abych toho neměla málo, zrovna tu chvíli si vybral nějaký jiný mladík k tomu, aby se recepčního zeptal, které restaurace by mu doporučil, kde je to levné a kde mají co dobrého. Ne že bych tou dobou byla na nohou už 27 hodin, né, já to ještě vydržím, v klidu pokračujte a nenechte se rušit.

Vyplnila jsem dotazník (prý: Kde jste byli minulou noc - *kavi přemýšlí, které všechny čtvrtě to v noci prošla a až pak jí dojde, že obyčejné "Tokio" bude asi stačit*), dostala klíče a poprvé uviděla svůj pokoj. Byl rozhodně lepší, než jsem doufala - žádní švábi nebo tak. I když kdyby tam byli, bylo by mi to asi v tu chvíli jedno. Odhodila jsem věci, obsadila sprchu (ještě že nikdo necítil moje nohy, to byla hrůza) a s nadějí pokukovala po místním kompu, ten byl ale obsazen, takže jsem si lehla s tím, že počkám, až se uvolní.
Další vzpomínkou je až štrachání spolubydlících v 9 ráno následujícího dne. Prospala jsem 11 hodin a sice jsem byla totálně mimo a dezorientovaná, ale odpočatá. Dala jsem si snídani a konečně i pořádné kafe a chvilku sledovala jakési Dobré ráno s Tetsuyou Fujiwarou. Po snídani jsem se konečně dostala k netu, chvilku jsem u toho odpočívala a pak se zvedla a vydala se opět do města. Tentokrát jsem už ale odmítala všude chodit pěšky.

fotky z celého pobytu v Tokiu zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo_2._-_6.11.2011/