Tokio, část 1.

(psáno za pochodu, fotky až později, až se jima prohrabu)


3. listopadu se v Japonsku slaví tzv. bunka no hi nebo-li den kultury. Letos toto datum připadlo na čtvrtek, což bylo naprosto úžasné, jelikož stačilo jen zatáhnout znaky a měla jsem prodloužený víkend. Navíc mi ve středu odpadla jediná hodina, kterou ten den mám, tak jsem neváhala a sbalila věci. Jenže ve středu byl v plánu oběd s Miki, což se nečekaně protáhlo, takže jsem místo ve 2 jela až o hodinu později s tím, že už jsem nestíhala koupit pouzdro na můj nový (sytě růžový) foťák. Naštěstí mám manžela - půjčil mi svoje pouzdro, což od něj bylo úžasné gesto a má u mě plusové body.
To bych však nebyla já, aby se něco nezmrvilo - jako vždycky jsem měla dost času a pak najednou hups a já nestíhala. Přijela jsem na nádraží jen tak tak ale ouha - jak se kruci kupuje lístek? Nakonec mi musela pomoct laskavá paní ze zeleného okýnka (midori no madoguči = informace), díky níž jsem věděla i nástupiště. Pak už si jen sednout do vlaku a umírat strachy, jestli náhodou omylem nejedu na Hokkaidó. Celou cestu jsem si četla a pravidelně valila oči z okýnka, na jakou stanici jsem se to zase dostala. Názvy mi absolutně nic neříkaly, protože jsem zatím téměř nikde nebyla. Za necelé dvě hodinky se konečně ozvalo něco známého - Ueno, což taky byla stanice, na které nás vláček vyhodil.
Oproti mému plánu se však venku už setmělo, takže jsem viděla své šance najít Akihabaru poměrně mizivě. Ale přepočítala jsem se - Akiba totiž večer krásně svítí a jen velmi těžko ji přehlédnete/přeslechnete. Jak jsem tak chodila okolo různých krámků převážně s elektronikou ale taky s mangou, anime postavičkami, vším možným ohledně AKB48 atd. a sledovala mládež převážně mužského pohlaví se tím vším bavit, říkala jsem si, že to je čotto. Poté, co jsem prošla okolo několikaposchoďového obchodu s rajcovními oblečky typu služka, středoškolačka atd. jsem si řekla, že s Japonskem vážně není něco v pořádku (a pak jsem objevila v antikvariátu BL sekci a už mi to bylo všechno jedno ^_^;)
Ve zmíněném antikvariátu jsem vydržela přes 2 hodiny a koupila 2 knihy - Botchana od Sósekiho a cosi od Natsuo Kirino. Mé srdce plesalo a já si říkala, že bych tam vydržela celý večer. Následně jsem zaplula do samozvaného paláce knih, který měl 8 podlaží, ale žádné knížky v anglině. Tam jsem moc dlouho nepobyla, částečně proto, že v 9 zavírali.
Sdlábla jsem onigiri a pustila se do prohlídky Jodobaši camera, což je obří obchod nejen s elektronikou. Tam zavírali až v 10, což je, jak jsem zjistila, tak běžná doba. Brouzdala jsem uličkama a přemýšlela, co budu dělat. Narazila jsem na parčík, který byl narozdíl od těch našich pořádně osvětlen, tak jsem si tam dřepla na lavičku a čekala aspoň do 11 hodin. Pořád jsem si říkala, jestli je dobrý nápad sedět tam s tím divně vyhlížejícím maníkem, ale on za chvilku stejně odcházel, tak to bylo v pohodě. V tomhle parku jsem taky zjistila uklidňující věc - veřejné záchody jsou poměrně pěkné, čisté a otevřené celou noc.
V 11 jsem se vydala zpátky na Akihabaru, která mezitím povážlivě ztichla a zhasla vše, co nebylo potřeba - šetření energie, předpokládám. Naštěstí cedule netové kavárny v posledním patře hóódně vysoké budovy stále svítila, tak jsem si říkala, že kdyby nic jiného nevyšlo, půjdu na noc tam. Jenže pak jsem dostala ten pitomý nápad - v průvodci po Tokiu od Lonely Planet jsem četla, že ve čtvrti Minami Aojama existuje knihkupectví otevřené celou noc. Tak jsem si řekla, že se o tom přesvědčím a vyrazila jsem. Samozřejmě pěšky, protože jestli jsem něčeho měla dost, tak času. Z Akihabary jsem se vydala do Džimbóčó, které je proslavené mnoha antikvariáty, ale v době, kdy jsem tamtudy šla, už bylo samozřejmě zavřeno, tak jsem jen procházela kolem ztmavlých výloh. Netuším, jestli to bylo ještě v Džimbóčó, nebo už na Kandě, ale šla jsem okolo českého krámku Manufaktura. Další čtvrtí byla tedy část Kandy, kde jsem ještě potkávala lidi bez ohledu na pokročilou hodinu. Tou dobou už byla tak půlnoc a já stále šla.
Po Jasukuni-dóri jsem se dostala až k branám parku Kitanomaru, ale ten byl přes noc zavřený. Následně jsem prošla okolo taktéž zavřené svatyně Jasukuni. Tou dobou už jsem lidi potkávat přestala. Šla jsem hned vedle hlavní silnice z jedné strany a ztmavlého parku z druhé. Jestli jsem se bála? A víte, že ani ne? Nejhorší bylo někoho potkat, ale to se mi s přibývajícími nočními hodinami už tolik nestávalo.
Na Ičigaje jsem objevila další veřejné záchody, tentokrát i s lavičkou. Ještě dlouho mě mrzelo, že jsem ji nevyužila a radši se vydala dál kolem uspěchaných pracovníků metra, kteří spravovali bránu. A další tmavý park a další nekonečná cesta podél hlavní ulice.
Došla jsem o jednu zastávku metra dál, kde se mi cesta rozdvojila, a já si mohla vybrat, jestli to vezmu skrz park a budu tam dřív, nebo okolo parku a budu tam mnohem později, protože to budu celé obcházet. Tou dobou už byla 1 ráno, tak jsem si řekla: "Kašli na to" a šla jsem okolo. Cesta se opět zdála nekonečná a potkala jsem asi dva lidi. Tou dobou už jsem byla unavená a to jakože dost. Ale pokračovala jsem - jiná možnost nebyla. Pro změnu scenérie jsem ke konci Sotobori-dóri šla podél dálnice místo pouze hlavní silnice. Tady, u galerie Suntory, jsem potkala opilou dvojici, která byla ráda, že se udržela na nohou, načež se o pár metrů dál začala oblizovat. Následovala další nekonečná Aojama-dóri, která slibovala, že už jsem blízko. Někdy touhle dobou (skoro 2 ráno) jsem chtěla napsat manželovi, protože už jsem byla vážně unavená a potřebovala jsem udržet vzhůru. Nakonec jsem si to rozmyslela a šla dál. Někdy po půl 3 jsem se konečně dostala do Aojamy, ale docela dlouho jsem bloudila, jelikož adresu jsem neznala (a i kdybych ji znala, tak bych to nejspíš nenašla - systém číslování jsem dosud nepochopila). Po víc jak třičtvrtěhodinovém bloudění jsem se zeptala v policejní budce - to jsou takové malé budky, kterých si většinou všimnete až po setmění, protože narozdíl od okolí svítí, a tam sedí policajt nebo policajtka (ano, viděla jsem policistku) a nevím jak ve dne, ale v noci se příšerně nudí (no a vedle máte na tabuli statistiku, kolik ten den umřelo lidí a počet přestupků či co. V ty čtyři ráno už mi ten jeden mrtvý byl vcelku fuk, akorát jsem si rychle překontrolovala, jestli už náhodou není po mně. Policajt se chvíli snažil anglicky, ale pak to vzdal a cestu mi vysvětlil japonsky, což mi bylo šumafuk, protože oproti očekávání dokonce i trochu rozumím. Samozřejmě neopomněl dodat, že už je zavřeno. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, ale stejně jsem se tam vydala. Kupodivu to spíš připomínalo kancelářskou budovu a podle cedule měli otevřeno jen do 22 hodin.
Tak jsem si to střihla zpátky na křižovatku k policejní budce a odtamtud z kopce dolů. Bez ohledu na pokročilou noční hodinu spousta dělníků upevňovala vánoční světýlka na stromy a obchody a opět jsem na ulici potkávala živé lidi! Touhle dobou už jsem byla fakt unavená a upadávaly mi nohy, takže jsem s nadšením uvítala veřejné záchody a dokonce jsem si i na chvilinku sedla a chladila si nohy o studenou lavici. Jenže v tu ránu se mi začaly zavírat oči, tak jsem se opět zvedla a pokračovala dál po Omotesando. Netuším, jak dlouho jsem šla a co bylo okolo, když jsem přestala míjet drahé obchody typu Burberry. Došla jsem až k dalšímu na noc zavřenému parku, ke kterému jsem se dostala přes most věnovaný olympiádě z roku 64. To byl park Jojogi, začátek čtvrti Šibuja. Jenže tam se mi fakt nechtělo, tak jsem to stočila na Haradžuku. Nedovedu si představit, jak to tam vypadá ve dne, ale skoro ve 4 ráno tam bylo celkem mrtvo. Tam jsem si sedla na další autobusovou zastávku a odpočívala. Pomalinku se začali trousit lidi na první ranní vlaky a já tam zatím tloukla špačky, jen abych se pokaždé s trhnutím probrala a rozhlédla se. Nesměla jsem spát. Nezbylo mi než se zvednout a jít dál. Neptejte se, jak jsem se dostala až do Šindžuku, cestu si absolutně nepamatuju, cestou si pamatuju jen roznašeče novin, někde jsem musela blbě odbočit a někdy v průběhu se muselo rozednit, protože první skutečná vzpomínka je až knihkupectví v Šindžuku, které mělo samozřejmě zavřeno. To bylo něco po 5 ranní. To už mi byla fakticky zima a já marně hledala, kam bych si sedla. Místní park byl zavřený a okolo polehávali bezdomovci. Jak to tak vypadá, jap. vláda soustřeďuje bezdomovce na noc do parků nebo jejich okolí - třeba v Kitanomaru poblíž zahrad císařského paláce to bylo dokonce i napsáno, že je to centrum pro takovéhle lidi. Šindžuku jsem trošinku prochodila, úspěšně našla další toalety a posléze i autobusovou zastávku, kde jsem si na chvilku sedla. Nohy mě pekelně bolely a přidaly se i záda. A pořád mi chybělo tak 5 - 6 hodin, než krámy otevřou. Tehdy jsem uviděla ukazatel na Ikebukuro a napadlo mě, že bych se tam mohla podívat, protože je tam hřbitov Zóšigaja, kde je pohřbený Sóseki. Kdybych tehdy věděla, jak je to šíleně daleko, vzdala bych to. Jenže já to netušila a myslela jsem, že to bude brnkačka. Cestu si pamatuju jen proto, že jsem u každý další cedule ukazující směr na Ikebukuro nadávala jak špaček. Ale šla jsem odvážně dál. A pořád dál a dál...