Tokio, část 2. - setkání s mistrem

Nejdřív pár fotek k předchozímu článku:

První věc, co jsem v Tokiu viděla - nádraží v Uenu

Akihabara
Jelikož jsem poblíž bydlela, viděla jsem Akihabaru víckrát, než mi bylo libo.

Cesta do Aojamy - 98% aut byly taxíky, lidí už jsem moc nepotkávala

Vstupní brána do svatyně Jasukuni

Cesta na Haradžuku - první známky výzdoby a po dlouhé době první lidé - dělníci.

Z cesty na Ikebukuro si pamatuju jen minivláček, co jel okolo, Wasedu a spoustu studentek, kafe, co jsem si koupila v automatu, a pak až stanici metra Zóšigaja, kde jsem už jásala radostí, že jsem to našla. Jenže ouha, hřbitov Zóšigaja není poblíž stanice Zóšigaja, jak jsem se domnívala. Takže jsem si zanadávala a vyrazila dál. Nejdřív samozřejmě na opačnou stranu, ale pak jsem se našla a vrátila se na správnou cestu. Šla jsem podél trati, což poskytovalo záruku, že neuhnu z cesty a nezemřu ztracená kdesi úplně na konci světa. Netrvalo dlouho a našla jsem hřbitov. Tedy hřbitůvek. Vlezla jsem tam celá nadšená, že jsem to našla, ale hups, špatný hřbitov. Hned vedle byl další, ale to také nebyl on, takže jsem se vrátila na hlavní cestu a pokračovala. A za chvíli jsem ho opravdu našla. Třikrát jsem překontrolovala název, obhlédla mapku, která slibovala hřbitov jak krávu velkej, a vyrazila hledat mého milovaného.

hřbitov Zóšigaja

Bláhově jsem si myslela, že to najdu. Po víc jak hodině hledání jsem uznala, že tohle sama nezvládnu. Odmítla jsem to vzdát, takže jsem okolo 10 sedla a napsala manželovi esemesku, aby mi na netu našel, kde přesně Sóseki leží. Za chvilku mi manžel volal, že to nenašel, a já se zklamaně rozloučila s nadějí, že to kdy najdu. V průběhu hovoru to však nějak objevil a sdělil mi souřadnice 1-14. V tu chvíli bych mu šla líbat ruce, jak jsem mu byla vděčná. Zaplať pánbůh, že už konečně dostal ten net :)
Aby to nebylo tak jednoduché, přeslechla jsem se a místo 14 slyšela 13. Takže jsem neúspěšně prošla celou sekci 13. Dvakrát. Až pak jsem zamířila do 14, udělala jsem dva kroky a tam byl! Poznala jsem to na první pohled, protože fotku už jsem kdysi viděla na netu.

Nacume Sóseki-sama

Sóseki má krásný velký náhrobek s nápisem, který si doufám v blízké budoucnosti přeložím, a jménem Nacume psaným podle starého způsobu pozpátku. Jako jeden z mála měl čerstvé květiny. Jak jsem tam tak stála, z ničeho nic se mi chtělo brečet, tak jsem se sebrala a radši šlá shánět kytku, abych se uklidnila. Sehnat květinářství byl však přímo nadlidský úkol. Nakonec mi nezbylo nic jiného než jít do konbini a koupit kytku tam. Nebyla sice nic moc, ale jako gesto snad stačila (podobnou myšlenku měl určitě i ten, kdo mu tam na hrobě nechal láhev s čajem). Vrátila jsem se, položila mu kytky na hrob a chvilku tam zůstala. Kdo šel okolo si musel myslet, že jsem fakticky cvaklej gaidžin, když si tam povídám sama pro sebe. Pak jsem mu poděkovala, uklonila se a vydala se na další cestu. To bylo moje velké setkání s mistrem.
Tou dobou už začínaly na hřbitov proudit davy lidí - ráno jsem potkávala jen lidi na procházce se psem a běžce (to fakt někdo chodí běhat na hřbitov? to je creepy). Mezitím jsem zapomněla na bolavé nohy, ale jak jsem se přiblížila k Sunshine City, ozvaly se zas.