Monday 15 January 2007

poslední rozloučení (slibuju, že s těma chmurnejma tématama už přestanu)

nálada: usínám i vestoje  co poslouchám: Yui - Rolling star (Bleach x-tej ending)

Ačkoliv jsem nešla do školy, stejně jsem dneska vstávala v šest ráno. Nebyla jsem z toho nijak zvlášť nadšená, ale co se dá dělat - autobus do Varů mi jel v 8:00 a já jsem známá tím, že chodím všude pozdě. Nicméně jsem alespoň tenhle autobus chytla. Jelo nás fakt hodně - asi 7 ^^
Celé ty dvě hodiny jsem poslouchala všelijaké písničky prokládané třetím dílem Harryho Pottera v angličtině (takovej Snape teda dokáže zvednout náladu^^) a říkala si, že až tam přijedu, najdu si záchod. Jenže rovnou ze zastávky jsem se posunula jen o pár metrů dál na další zastávku a autobusem pak na nějakou zapadlou zastávku. Nakonec jsem se teda dohrabala ke krematoriu. Celou dobu jsem byla docela v pohodě, ne přímo usměvavá, to ne, ale v klidu. Pak jsem ale viděla těch deset lidí v černém oblečení před budovou krematoria a úsměv, pokud nějaký byl, zmizel docela. Pozdravila jsem těch pár lidí, které ani moc neznám. Stále dobrý. Potom se rozhodli nás pustit dovnitř, což byl dobrej nápad - venku totiž mrzlo. Jenže při pohledu na ty urny se mi už slzy začaly vrážet do očí. Nezbývalo než začít zatínat ty nehty, které zůstaly jakž takž dlouhé, do ruky. Nejdřív jen tak opatrně, protože včera jsem si po víc jak půl roce nalakovala nehty (černě, jak jinak), ale pak jsem postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem brečet.
Nahnali nás do malý bílý místnůstky s černým nábytkem. Nejdřív probíhala jakž takž nějaká konverzace, ale postupně slábla a slábla až nakonec odumřela. Neznám snad horší pocit než to napjaté ticho, když se bojíte i polknout. Jenže jestliže jsem z tohohle cítila úzkost, tak v druhé místnosti jsem už byla bez sebe. Znovu bílá místnost, znovu černý nábytek. Na stolcích umělé květiny, převládající prvek černá. Já chápu, že krematorium není dům duhových barev, ale v té chvíli jsem si říkala, že být ten stolek růžový, rozesměju se. Vlastně jsem k tomu neměla daleko ani tak, ale radši jsem se zdržela veškerých těchto projevů, jelikož pak by si ještě někdo mohl myslet, že jsem třeba zešílela.
A potom už jsme konečně mohli do  síně. Vpředu na katafalku bylo velkými písmeny jméno mé babičky, dole věnec s nějakým nápisem typu "Vzpomínáme, manžel a syn" a všude okolo květiny. Umělé. Na zdi za touhle nádherou plno zářivek jaké máme ve škole. Sedla jsem si a upřeně vejrala na jednu umělou lilii. Pomalu jsem si začínala připadat nepatřičně, protože většina osazenstva si otírala oči a já pořád nic. Pak mi ale oči zabloudily nahoru, a tam ležel další věnec. Už nevím přesné znění nápisu, ale bylo to něco o posledním rozloučení a za tím mé jméno. A tehdy už mi zatínání nehtů nebylo absolutně nic platné. Rozbrečela jsem se. Soustřeďovala jsem se na tu pitomou umělou kytku a snažila se příliš neposlouchat smutnou písničku, co hrála. Pak nastoupil funebrák a šíleně znuděnym hlasem s naprosto slyšitelně hranou soustrastí začal předříkávat nějaké naučené kecy. Bylo mi z něj špatně a měla jsem chuť to jít kopnout do hlavy. Mezitím na bílou růži hned vedle mý lilie přistála moucha. Hlavou mi proběhlo, že mamka říká, že moucha si sedá jen na mrtvoly a na ...ehm...výkaly. Už jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. A pak začaly chodit lidi se stále stejným "upřímnou soustrast", která ne vždy byla upřímná.
Před krematoriem se pak všichni známí zdravili a tak, ale já většinu v životě neviděla. Dále následoval kávový dýchánek u dědy v bytě, kde byla zabijákem hovoru věta "no vidíte, a ona mi odešla". Takovýhle hovor nebyl pro mne. Odešla jsem asi dvě hodiny potom na autobus a jela domů...A zítra zase do školy, jako by se nic nestalo.

No comments:

Post a Comment