Joru no picnic má velice jednoduchý děj – jedna střední škola každoročně pořádá místo obvyklého výletu do Kjóta či podobné destinace čtyřiadvacetihodinový pochod. Ačkoliv se zúčastňuje celá škola, nejvíc to přeci jen prožívají studenti třetích ročníků, pro něž je to symbolické zakončení jejich studia. Zatímco první polovina výletu se nese ve znamení společného pochodu v rámci třídy, druhou polovinu může každý jít, s kým se mu zachce. Takako se těší na pochod se svou až příliš dokonalou kamarádkou Miwako, a ke štěstí jí chybí jen jejich bývalá spolužačka Anna, která se s rodiči přestěhovala do Ameriky. Spolužáci Tóru a Šinobu zase plánují závěrečnou část uběhnout spolu. A každý z nich má takové malé tajemství, které vyplave na povrch, než pochod skončí. Zkráceně řečeno: všichni jdou, řeší vše od počasí až po drby, přemýšlejí o všem možném a občas si postěžují, kde je co bolí.
Víte, co mi to připomíná?
Dlouhý pochod od Kinga.
Když si odmyslíte, že v Kingově verzi nesmí postavy zastavit či zpomalit, jinak schytají kulku, tak se to vlastně příliš neliší: všichni jdou, řeší vše od počasí až po drby, přemýšlejí o všem možném a občas si postěžují, kde je co bolí. Kupodivu jsou si tyhle dvě knihy docela podobné, jen každá laděná do jiného konečného rozpoložení. Joru no picnic se se svým motivem závěrečného výletu na konci střední školy a následné nejistoty ohledně toho, co bude dál, pohybuje na hraně melancholie s nádechem do pozitivního vyznění a naděje. Což je přesně to, co v Dlouhém pochodu chybí, jelikož už od začátku víte, že to dobře dopadnout prostě nemůže. Nicméně to přesvědčení, že nejdůležitější je přítomnost a nemá cenu se zaobírat minulostí či se obávat budoucnosti, je shodné v obou knihách. Tvoří se přátelství, tajemství vyplouvají na povrch, postavy se loučí s minulostí, všichni chtějí dojít až na konec a děsí se, že odpadnou cestou.
Člověk si při takovéhle anotaci a při rozsahu asi 450 stran říká, že to bude zdlouhavé a nezáživné a že u toho zaručeně usne, ale tak špatné to nebylo. Samozřejmě člověk musí být srozuměn s tím, že je to japonská literatura, takže hlavně neočekávat žádnou akci nebo náhlé dějové zvraty, Japonci nejsou Hollywood.
Tady si dovolím jeden spoiler, protože se prostě musím podělit o ten nejakčnější moment celé knihy: jedna z hlavních postav spadne a zraní si kotník. Ach, to drama! Ani jsem z toho nemohla usnout :D
Všechno to prostě tak příjemně plyne, nic moc se neděje, a než se nadějete, je 450 stran za vámi a zbyde jen příjemný pocit, že všechno dobře dopadlo.
Japonci to prý rádi čtou opakovaně a ano, není to špatná kniha, ale číst to znovu? Na něco takového jsem asi příliš evropská a preferuju knížky s příběhem. Třeba takové Domino od stejné autorky má větší spád, je to zábavnější a celou dobu netušíte, co se z toho vlastně vyvine, takže vás to nakonec příjemně překvapí - to bych si i znova přečetla.
No comments:
Post a Comment