Sunday 14 July 2019

Léto! Prázdniny! Míň práce! Víc času na čtení/šití/filmy!

Čekala bych, že čím víc času mám na koníčky, tím lepší budu mít náladu, ale takhle to holt nefunguje. Jaké to asi je, když člověk nezažívá nahodilé změny nálady, kdy jeden den má chuť se s někým potkat nebo jen tak oxidovat v čajovně a druhý se chce zahrabat do postele a už nikdy nevyjít z bytu? Před týdnem jsem se nedokázala zbavit pocitu, že jestli si s někým honem nezajdu na kafe, tak asi zešílím, a dneska jsem zpět u přesvědčení, že nemá cenu se se mnou bavit, poněvadž jsem příšerná společnice, co neudrží nit hovoru, ani kdyby na tom závisel její život. Už hezkou řádku let nejsem teenager, takže by se tyhle výkyvy mohly sebrat, vzít s sebou akné a rychle se mastící vlasy a už sakra zmizet!

Na druhou stranu jsem se ve slabé chvilce dokázala rozhoupat a ozvat se kamarádce, kterou jsem asi dva roky neviděla. A to se počítá, ne? Stálo to za ty nervy, jestli vůbec budu mít co říct a jestli si kamarádka nepomyslí, že jsem ztracený případ? Ale jo, asi stálo, protože tím, že bych se dál držela v ústraní bych si asi moc nepomohla.

Celou dobu jsem si říkala, že hlavně nesmím vyznít příliš depresivně a snažila jsem se rozhánět ty černé mraky, co mám permanentně kolem sebe, nicméně výsledek byl stejně trochu rozpačitý. Nu, lepší už to se mnou asi nebude a extrovertního optimistu ze mně nikdo neudělá.

Je načase ozvat se i další kamarádce, se kterou jsem taky asi dva roky nemluvila, a udělat si výlet do Brna. Najde si na mě čas? Budeme si mít co říct?  Kdo ví, ale když to nezkusím, tak to asi nezjistím.

Díky zkrácené pracovní době a delším dnům se můžu nejen potkat s kamarádkami, ale taky se zase o něco víc věnuju šití. Po dvou letech jsem se odhodlala k výměně zipu na jedněch z mých prvních šatů. Tehdy jsem se ještě naivně pokoušela všude propašovat skryté zipy. Ty mi bohužel nikde moc dlouho nevydržely a rozbily se při první příležitosti, takže jsem se s nimi pak už jen rozčilovala a marně s nimi zápasila, abych je zapla. Tož jsem ho tedy konečně vypárala, ale kdybych tušila, co problémů budu mít s přišitím nového zipu, asi bych se na to vykašlala. Dva týdny jsem se s tím mořila. Dva! Ke konci už jsem měla sto chutí to prostě zahodit a to jsou to jedny z mých nejoblíbenějších šatů, leč nakonec se jako zázrakem povedlo. Ještě jednou bude potřeba někde vyměnit zip a já se asi půjdu nabodnout na nůžky. Opakovaně :)

Přes státní svátky jsem se pustila do jednoduché lehce nabírané sukně. Látku, tentokrát popelín (který se příšerně muchlá a do hladka ho nevyžehlím, ani kdybych se zbláznila X_x), jsem pořídila mezi zbytky a pořád mi tu ležela ve skříni, jelikož jsem nevěděla, co s ní.
Původně jsem chtěla udělat tuhle sukni úplně z něčeho jiného a kapánek jinak, ale pak jsem si řekla, že na to kašlu, že to prostě bude pokus, jestli tenhle model vůbec za něco stojí, a nic se nestane, když se to nepovede. Nebylo na tom ovšem co zkazit, jen délka je o něco kratší než originální střih, jelikož se mi nedostávalo látky. A naučila jsem se díky tomu vázat motýlka, kterého jsem převazovala asi hodinu, než jsem s ním byla spokojená.
mašle á la motýlek
Sukně si rovněž zaslouží cenu za nejčistší začištění švů, jaké jsem kdy provedla (když nepočítám francouzské švy). Začišťování totiž vždycky odfláknu (a pak nad tím brečím a nadávám si), ale tohle se třepilo jak vzteklý, tak se holt nedalo dělat nic jiného, než vzít šikmý proužek a olemovat to.

Doma jsme nadhodily otázku, copak za látky asi mají v jiných státech, slovo dalo slovo, no a v úterý odjíždíme s mamkou do Krakova zjistit, zda tam mají něco lepšího než u nás. Někdo má rád památky, mně se zachtělo látek (a knih; knihy vyhledávám vždy a všude).

Mimochodem, když už jsme u knih, s politováním a údivem jsem zjistila, že doma nemám žádné vyloženě zábavné knihy. Četla jsem teď totiž Good Omens od Prachetta a Gaimana (protože seriál - už jste viděli? To MUSÍTE vidět!) a chtěla jsem něco podobně vtipného, u čeho bych se v metru mohla smát jako magor, a ono nic. Samá dramata a King a japonská literatura a u toho se člověk teda vážně nezasměje.

Doporučte mi něco! Já se chci něčemu po ránu uculovat v autobuse a prudit tím spolucestující.

2 comments:

  1. Ahoj, Pratchett není můj šálek čaje, ale já miluju číst Vorkosigan ságu od McMaster Bujold, není to typicky srandičky na každé stránce, ale má to momenty, kdy to opakovaně čtu a řehtám se, protože hlavní hrdina prostě jde jako buldozer přes překážky, a taky mám ráda Ilona Andrews série - Kate Daniels a hlavně Inkeeper. Taky to není vtip na každé stránce, ale má to dobré hlášky a momenty. 8D

    ReplyDelete